Identita ženy ve světle stvoření (prof. dr. Miroslav Zedníček)

Žena je někdo úplně jiný, než si muž může představit

z knihy Žena v církvi a ve společnosti , vydal(o): Pastorační středisko a Unie katolických žen

Existují dohady, že příštím tisíciletím začne epocha ženy. Chápu tuto vyhlídku v tom smyslu, že se ženě dostane konečně plného uznání a uplatnění jejích předností ve společnosti.

Přednášku zaměřím hlavně na umožnění navození nového porozumění ženě, které jí dlužíme po tolika společenských změnách. Neskromně poznamenávám, že na obdobné téma jsem měl svého času přednášku na pasovské universitě a chci hlavně využít poznatků z tamní dosti střetové, ale tím zajímavější diskuse.

Struktura naší přednášky:

Co je žena – její podstata, především její duševní a duchovní bytostné prvky.

Mateřský faktor ve společenském kontextu a rozměru.

Společenské uznání a postavení dnešní ženy a naše dluhy v této oblasti.

Vyhlídky a perspektivy do budoucnosti.

Závažnost tohoto tématu podtrhuje i poslední římská synoda biskupů, která svého roku konstatovala, že, “v současné evropské situaci je otázka ženy velmi důležitá. Jen nový vztah mezi mužem a ženou, který odpovídá změnám, které nastaly, může přivést zákonné záležitosti žen na pravou cestu” .

Rozbor a uznání skutečností, které zahrnuje problematika ženy ve společnosti, je cílem této přednášky.

Co je vlastně žena? Žena je jedna ze dvou polaritních forem člověka, to jest ta jiná než mužská, lépe řečeno žena je mateřská forma člověka. Aristoteles definuje člověka jako zoon politikon, živočicha politického. Filosofie charakterizuje člověka jako živočicha obdařeného rozumem.

Lze také konstatovat, že žena je vylepšenou formou muže, anebo cituji osobní sdělení dobře známého doc. Josefa Zvěřiny: Muž je nepodařená žena. Myslím, že obě vyjádření poněkud přehánějí, zvláště v současné konstelaci přístupu, ale sotva lze popřít zdravý základ.

Z genetiky víme, že žena je lépe geneticky kódována a vybavena než muž. Je známo, že spermie, které nesou mužský kód jsou slabší a že pro početí mužského zárodku se vyžadují lepší podmínky než pro početí zárodku ženského. Statistika nás dále seznamuje se skutečností, že samovolnými potraty zaniká mnohem více mužských než ženských zárodků. Z karyotypu ženy víme, že sexuální určení ženy spočívá na dvou X chromosomech – XX, zatímco muž je určen jedním X chromosomem a jedním Y chromosomem. Při srovnání je na první pohled zřejmé, že žena má více genetických informací než muž; rozdíl odhaduji asi 15 – 20 %.

Kromě uvedené základní skutečnosti je nutné dodat, že ženiny buňky jsou nositelkami zvláštních znamení, která se řadí do tak zvaného sex-chromatinu, který lze prokázat téměř na všech buňkách ženy. Spadají sem dvě zvláštnosti: Barrova tělíska a přívěsek buněčného jádra ve formě paliček na buben. Murray L. Barr, kanadský anatom, objevil r. 1949 chromatinová (barevná) tělíska na jaderné bláně na buňkách ženy. Ke zjištění postačí buňky např. ze sliznice dutiny ústní, nebo vlasy či krev (pro identifikaci stačí osmsetnásobné zvětšení). Davidsonu a Smithovi vděčíme za objev příznaku ve formě paliček na buben – drumstick (roku 1954). Tento jev existuje na jádru neutrofilních granulocytů – druhu bílých krvinek a dá se zjistit při zvětšení 1000x.

Od počátku existence každého konkrétního člověka je geneticko- sexuální psychosomatická skutečnost základem osobnosti člověka.

Slovo pohlaví – sex – chápu jako fyziologickou, psychickou a duchovní základní formu života, kterou Zakladatel lidské přirozenosti určil pro existenci lidstva v celé šíři této výpovědi. Základní profil a poslání pohlaví – sexu – spatřuji v mateřství.

Mateřství je komplexem fyziologických, psychických a duchovních prvků. Právě vzhledem k mateřství je žena jinak a dokonaleji geneticky kódována a vybavena než muž. Představy o ženě mají muži spíše z pohledu muže jako vzoru člověka a tím dochází k překvapivému omylu. Žena je někdo úplně jiný, než si muž může představit. Ženin duševní i duchovní život je od počátku proniknut duchem mateřství. Toto má v psychosomatické rovině za následek, že žena myslí v první řadě na celek – celistvěji, zatímco muž spíš na části. Z ohniska mateřství vyvěrá pro ženu vlastní tolerance – jí je svěřen člověk ke zrození a přípravě na samostatný život, proto má zvláštní pochopení pro nedokonalost a slabost člověka v osobním i společenském přístupu. Jako matka dovede žena čekat a vyčkávat. Je pozoruhodné, že žádná žena, pokud vím, dosud nezaložila sektu, ani v politice neinklinuje k frakcím, protože jinak prožívá naději na možnost zlepšení, než je tomu u muže. Tato naděje se specificky obráží v celém ženině psychosomatickém životě. Výraznější je v těhotenství, kdy vytváří a prožívá psychickou jednotu se svým nenarozeným dítětem. Zrození dítěte přináší dvojí prožitek: šok z důvodu ukončení této zvláště intenzivně prožité jednoty a v závěsu s tím radost, že obdařila lidskou rodinu novým člověkem.

Nemohu pominout ještě jednu závažnou hodnotu ženiny povahy: je to empatie čili schopnost vcítit se do psychického stavu jiné osoby jako základ pro sociální komunikaci a interakci. Empatii se muž musí učit, chce-li si ji osvojit.

Těchto několik pohledů na nám tak často unikající specifika ženy nám napovídá, že duševní i duchovní přístupy ženy ke skutečnosti jsou od muže rozdílné. Žena prožívá vše jinak než muž: má odlišnou emotivitu, hlubší, než se běžně předpokládá, její intelektové operace se rovněž liší, potřebuje jiné podání např. matematiky než muž, její osobnostní profil je rovněž rozdílný, její intuice, meditace i forma modlitby je jiná, její přijetí a snášení choroby a léčby má své zvláštnosti. Toto vše má svůj základ v ženu profilujícím mateřství, kterému věnujme nyní svou analytickou pozornost.

Položme si otázku: Co znamená být matkou? Stručná odpověď: Dát život. Přesněji: Dát život a připravit na samostatný (autonomní) život. K tomu samozřejmě patří vážný přístup a úcta k životu. Matka nejlépe chápe život jako dar a svou součinnost s Původcem života.

Každá žena je v té míře ženou, nakolik je matkou. Každá žena – i bezdětná – je matkou nejen svým genetickým předznamenáním, ale i svým celým životem. Mateřství je základní hodnotou lidstva, osou života společnosti a dějin. Mateřství zahrnuje tři komponenty: nejznámější je fyziologický prvek, který spočívá tělesném základě a zahrnuje fyzické početí, zrození a fyzickou přípravu nového člověka na samostatný život. Druhý – psychický – moment je vždy neslučitelně spojen s fyzickým a jeho náplní je jednak prožití jednoty matky s dítětem, jednak jeho psychická příprava na život. Bezdětná žena uskutečňuje své mateřství vůči jiným dětem či lidem. Diskusním podnětem je mateřsky pečovatelský vztah vůči manželovi nebo jiným lidem, jako je tomu např. u učitelek nebo lékařek. Třetí prvek nazýváme duchovním prvkem mateřství. Jeho náplň tvoří přímo nebo nepřímo vědomý vztah ženy k dobru, pravdě a jednotě v přirozenosti konkrétního člověka, v níž žena spatřuje především základ dobra a schopnost konat dobro. Žena zde uskutečňuje své poslání vychovat k mravní svébytnosti a pomáhat při nabývání osobnostní i společenské samostatnosti.

Adolf Portmann a další razí názor, že člověk přichází na svět fyziologicky a psychologicky předčasně narozený, a proto na rozdíl od jemu po tělesné stránce blízkých živočichů potřebuje po narození ještě tak zvanou sociální dělohu, aby mohl prožívat jistotu a psychické zázemí. Jen tak se člověku může dostat pro něho tak rozhodujícího psychického tepla, které bezpodmínečně potřebuje pro zdárné prožívání své vlastní hodnoty. Rozhodující pro rozvoj člověka je emotivní teplo a stimulace čili podněty k rozvoji. A je to právě matka, kdo dítě živí, nejen fyzicky, ale i psychicky kontaktem, komunikací a jistotou zázemí. Stejně tak je to matka, kdo živí dítě i duchovně tím, že je vede k pravdě života.

Jsou známé i závěry odborníků v oblasti anaklitického syndromu a hospitalismu, kteří dovozují, že nepřítomnost mateřské nebo náhradní komunikace během prvních tří až šesti let věku dítěte má za následek nenapravitelná poškození psychického rozvoje. Někteří znalci mají dokonce za to, že drogová závislost má souvislost s uvedeným Portmannovým konstatováním.

Od několika uvedených průhledů do profilu a závažnosti mateřství jakožto ustavující hodnoty ženy přejděme nyní k pohledu na totožnost muže pod zorným úhlem mateřství. Stojíme před otázkou: Nemůže muž svou vlastní identitu hledat v zrcadle mateřství, respektive službě mateřství? Při zodpovídání této otázky se nejprve pokusme odečíst z profilu a života muže vše, co má nějakou souvislost s mateřstvím podle uvedené analýzy chápaným. Zjišťujeme, že osobnost muže je mateřstvím poznamenána a z jistého hlediska určena. I muž má svou nezastupitelnou roli v celostně chápaném programu mateřské existence a vlivu na běh a pořádek světa. V polaritní roli vůči ženě má muž nejen úkol spoluploditele při početí, ale hlavně partnera v základním psychickém i duchovním vztahu, spolutvůrce náležité pohody pro vznik zázemí, tak potřebného v době těhotenství i výchovy k přípravě na samostatný život. I neženatý muž má své poslání ve službě mateřství tím, že si dovede vážit hodnoty mateřství a v různých oblastech spolupůsobit na psychické i duchovní úrovni společenského poslání mateřství.

Mateřství je služba lidstvu, v níž má žena i muž svou roli a každý zvláštní formu služby, a to v partnerském vztahu součinnosti.

Ocitáme se před otázkou: Odpovídá dnešní faktické společenské postavení ženy hodnotě a nenahraditelnému poslání ženy? Sotva lze pravdivě odpovědět kladně. Nabízí se spojitá otázka: Vedeme dívky a ženy k tomu, aby dovedly poznat, uznat a prožít svou hodnotu?

Ani na tuto otázku bych se neodvážil dát kladnou odpověď. Je skutečností, že jsme dosud nepřekonali přežívající paternalismus, který měl své historické základy a v současné době je pro nás muže tak příjemně pohodlný. Obecně je právními dokumenty vyhlašována rovnoprávnost mezi mužem a ženou po stránce právní. Tím není řečeno, že se ztotožňuje muž a žena co do fyziologického určení, čili že by muži měli rodit děti. Obraz reality nám napovídá, že v žádném společenskoprávním systému na zemi není náležitě hodnocena funkce ženy. Musím dále konstatovat, že všude je v současné době žena utlačována buď fyzicky nebo psychicky nebo duchovně. Žena při celkovém porovnání s mužem není slabší; výjimkou je pouze svalový systém. Po psychosomatické stránce nenajdeme žádnou oblast, kde by měl muž převahu při poskytnutí stejných podmínek. Neznám žádný úsek společenské činnosti, kde by se žena nemohla alespoň vyrovnat muži. Tím nemíním, že by se měla vzdát svého mateřského poslání.

Za velmi důležité považuji navození nového vztahu mezi mužem a ženou, tak, aby tento vztah odpovídal již nastalým společenským změnám. My muži potřebujeme odvahu k překonání tak příjemně pohodlných zbytků, a někdy dosti rozsáhlých, paternalismu. Jinými slovy je nutné, abychom rezignovali na své společenské výhody a uznali rovnoprávné partnerství žen ve všech oblastech společenského života. K tomu potřebujeme nový přístup ke své vlastní identitě a s tím spojené uznání a úctu k ženě v zrcadle hodnoty jejího mateřství. S tím se pojí i nová rovina partnerství. Nebojme se nově kontemplovat ženu.

Současná žena se ocitá v krizi prožití vlastní identity. Mizí obraz ženy jako mužovy služebné, hospodyně, roditelky dětí a předmětu mužova odreagování, aniž by při tom byla partnerkou při rozhodování nebo vůbec dotazována na názor. Po odbourání uvedených přístupů k ženě vzniká v psychice ženy téměř vakuum vlastní identity, vyplňované klopotným hledáním. Mám za to, že žena dnešní doby potřebuje nově poznat a prožívat mateřství v celé jeho dimenzi, v níž má místo i muž. V mnoha případech psychosomatických onemocnění žen jsem se setkal s krizí identity osobnosti a se střety s pozůstatky paternalitních představ. U prepubescentek a pubescentek jsem mapoval zájem o obraz ženy a velmi úporné hledání totožnosti ženy podle zkušeností s vlastní matkou.

Výsledkem načrtnutých snah by měl být nový, hlubší vztah mezi mužem a ženou, založený na vzájemné úctě k hodnotám osobnosti vlastní i druhého. Na tomto základě je možno postavit i nový partnerský vztah pro manželské společenství s vyšším nárokem na dynamický moment jeho prohlubování ve vzájemném ovlivňování, toleranci a empatii.

Prof. dr. Miroslav Zedníček