Sekce: Knihovna

P. Piťha

Vzkříšení

z knihy Velikonoce , vydal(o): COMDES

Mnoho lidí s pochopením a s úctou sleduje Kristův příběh až k bodu, kdy se mluví o jeho zmrtvýchvstání. To považují za nemožné a vyloučené.

Jistě, je to něco, co nelze doložit a vykázat v moderním světě uznávanými vědeckými způsoby. Je to něco, v co mnoho lidí věří na základě svědectví Bible. Není nic zvláštního a tím méně urážlivého, když tomu svědectví jiní nevěří. Jeden z apoštolů, Tomáš, rovněž neuvěřil svědectví svých přátel a trval na tom, že se chce dotknout ran na těle vzkříšeného Krista. Nezapomínejme také na to, že věřit není totéž co vědět. Ať tak, či onak, máme o velikonocích před sebou křesťanské předávání velikého poselství o Kristově zmrtvýchvstání. Pozastavme se tedy u něho.

Otázka zmrtvýchvstání bývá kladena vpodstatě tak, že se ptáme, co se stalo s mrtvým tělem. Představa návratu umrlého je vskutku neuvěřitelná a taky děsivá. Člověk ovšem není jen tělo, organický stroj z kostry, svalů a šlach, vnitřních orgánů, žlaz, žil a proudící krve. Vyjděme od jiné otázky: Co se stalo s životem?

Žijící člověk vskutku není jen nějaký předmět. Je to vědomý tvůrce životního příběhu. Chceme-li se o někom poučit, nestačí, abychom znali jeho postavu, výšku, váhu, barvu vlasů a podobu tváře. Musíme vědět, co dělá, jak jedná, jaký je jeho životaběh. Lidé jsou příběhy. Smrtí, zdá se, že příběh končí. Je to zdání. Protože příběhy lidí jsou mnohotvárně propojeny, pokračují osobní dějiny zesnulých dál v příbězích lidí, které ovlivnili, poučili, zranili. Nejde tu jen o to, že biologická smrt se nekryje se smrtí sociální, že mnoho lidí žije ve vzpomínkách druhých. Ty jednou vyblednou a pro většinu lidí nastane okamžik, kdy už na ně nikdo nevzpomene. Jde spíše o to, že myšlenky a ideály zemřelých jsou neseny, užívány, předávány dál a dál. U silných osobností jsme svědky toho, že jejich odkaz nese celá hnutí, a mluví se o jejich stále živém duchu.

Moderní vědec by si na to vše rád sáhl. Možná, že přijdou dny, kdy se dotknou. Už dnes víme, že myšlení je nepatrné silové pole drobných elektrických záchvěvů. Jak je vázáno na jeden určitý ohraničený mozek v právě jedné určité lebce nevíme, a tím méně víme, jak se myšlenky předávají.

Pro naši úvahu je důležité, že na člověku je zvláště významné toto tajemné chvění. Ono charakterizuje člověka, protože stojí za jeho činy a celým životem. Je to také právě toto chvění, které tvoří kontinuitu živého. Lidské tělo se neustále proměňuje a obnovuje. Přísně vzato, umírá jiné tělo, než bylo tělo našeho narození. Že to je stále totéž tělo, je dáno jinou tajemnou a zázračnou skutečností, kterou jsme trochu nahlédli - genetickým uspořádáním, které je pravidlem, podle něhož se utváří vše, co patří k našemu a jedině našemu zdravému tělu. Tato formule našeho tělesného ustavení rovněž nemůže zaniknout a existuje, i když podle ní zrovna není nic zbudováno.

Uvážíme-li tedy, že člověk je nejen tělo, které se vyvíjí, proměňuje a nakonec rozpadá, ale také životní příběh, který plyne, můžeme snad říci, že se hmota naší tělesnosti proměňuje v onen příběh. Jakoby naše tělo a životní síla byly jen materií a energií vydanou do toho, co nazýváme svým žitím.

Nyní se podívejme na to, co a jak uctívají a oslavují křesťané při slavnosti vzkříšení. Slovo vzkříšení je etymologicky spjato se slovesem křesat. Latinské resurectio znamená znovu povstati, znovu vznikati. Když o své smrti a zmrtvýchvstání mluvil Kristus, přirovnal je k zasetí a zániku zrna, které vzklíčí a vynese mnohonásobný život klasu. Poukázal k tomu, že v zrnu je ukryt životní příběh klasu, který se odvine jedině, když se zrno vydá. Mohli bychom říci vyjádří. Tím je naznačeno, kudy hledat dál.

Velké obřady velikonoční noci začínají vykřesáním ohně. Nedejme se zmást dnešními způsoby zapalování a zamysleme se nad křesáním. Sotva si lze představit něco chladnějšího a mrtvějšího než kámen. A přeci! Z této dokonale neživé hmoty vylétne jiskra, která zažehne oheň. Od takto získaného ohně je zapálen paškál, velikonoční svíce, která je vnesena do temného chrámu. Svíce je symbolem vzkříšeného Krista, který vítězí nad temnotami smrti. Svíce je pozdvižena a postavena a jáhen před ní zpívá chvalozpěv. Je to krásný, prastarý text. Pozoruhodné, ale myslím dosti přehlédnuté, je, jaká pozornost je věnována svíci, jejímu vzniku a vosku. Opakuje se tu symbol kamene a jiskry. Vosk, mazlavá, nic necítící hmota, může se proměňovat ve světlo, které zahání tmu. Každá svíce žije tím, že se takto proměňuje. Citliví mistři gotické malby znázorňují zmrtvýchvstalého Krista v bělostně zářícím rouchu. Není to látka, je oděn do světla, které z něho vyzařuje. Na jiných obrazech je zmrtvýchvstání znázorněno jen jako únik světla skulinou pootočeného náhrobního kamene.

Zmrtvýchvstání stojí teď před naším zrakem jako povstání ve světle, či povstání do světelné podoby. Tento zářivý obraz Kristův je založen v jeho naprostém sebevydání pro bližní. Hořící svíce, symbol vzkříšení, je obrazem lidského života a pozváním. Jde o pozvání k určitému životnímu přístupu. Stojíme tu před volbou. Na jedné straně můžeme pevně držet vše, co nám patří, pro sebe a nedělat nic pro druhé. Pak nás nejspíše čeká loupeživá smrt a po ní chamtivý útok na to, co zde po nás zůstane. Může nás také čekat, že ve světlo neproměněný vnitřní žár žárlivé závisti nás spálí na prach nicoty. Toť konec ryzích sobců. Na druhé straně se nám otvírá cesta k pomoci připraveného štědrého člověka, který rozdává čas, síly, zájem i majetek druhým a zanechává světlou životní stopu. I tato cesta končí biologickou smrtí, ale světlo laskavosti přetrvá. Přiznávám, že takový život vypadá někdy trochu podivně až bláznivě, ale má svou logiku a je krásný.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Velikonoční beránek
• Kříž