Velikonoční beránek

Kristus

V dějinách kultur i v dějinách náboženství se stává, že určitá představa je nově pojata a stará forma je pozměněna a naplněna novým obsahem. Je to podobné, jako když se na novou stavbu použije stavební materiál ze zhroucené staré budovy. Tak jsou dnes antické kvádry a sloupy součástí křesťanských chrámů a tureckých opevnění a kameny městských hradeb spolutvoří zdivo měšťanských domů. Současně ovšem jsou tyto proměny v oblasti náboženských představ a vyjádření cestou poznání od intuitivních mlhavých pocitů k pevně formulovaným náhledům a posléze k plnému uchopení určitých skutečností. Z pohledu věřícího křesťana jeví se vskutku mnohé z dávných náboženství jako tušivé tápání kolem zahaleného a později zjevného.

S obětí beránka ve významném bodě roku setkáváme se už v době dávných kultur. Šlo o kultury pastevecké. Významnými pro ně byly jednak noci beze světla, tj. noci, kdy nastává nov. Byly to pro ně noci nejvážnějšího ohrožení. Dravci útočili na stáda neviděni. Zlomovým bodem roku byla pro kultury teplého pásma rovnodennost, kdy nastávala doba dešťů. Obnova přírody byla tam spjata s vláhou dešťů, které zastavily životu hrozící sucho. Po nástupu dešťů se pastevci vraceli na místa, odkud byli vytlačeni v závěru doby sucha do vyšších hor. Jejich odchod z hor ovšem znamenal oloupení dravců o kořist a pastevci očekávali jejich velké útoky. Vyhraněnou nocí pak byla poslední novměsíční noc před odchodem.

Lidé tehdejších dob - tyto rekonstrukce sahají až do doby bronzové - byli patrně přesvědčeni, že největším nepřítelem jsou démoni, toužící po krvi. To byli dravci temných nocí, kteří vědomi si nastávajícího údobí hladu, stávali se nebezpeční i lidem. Úzkostná představa říkala, že vniknou až ke stanům a v osudnou noc uchvátí nejživější z živého, krev dítěte, nejspíše prvorozence. Démoni Orientu byli často znázorňováni jako zrůdy lidské. Velmi často postižené na nohou, odsouzené k těžkopádnému, byť bleskurychlému, hopkání nebo nízkému létání. Měly v sobě mnoho z obrazu ptáků, kteří jako dvounozí byli lidem blíže než čtyřnožci. Obranou proti nim byla lest. Lidé pomazali stan, z něhož se v děsivé noci neodvážili vyjít, čerstvou krví zdravého mladého zvířete. Krvechtivý démon poznal, že zde už byla krev prolita a vypita, nevstoupil, aby se nezdržoval, a poskočil dál, přeskočil, vynechal zkrvavený stan.

Řada podobností židovských velikonoc s těmito tradicemi ukazuje, že jejich stavební metaforický materiál byl použit. Obsah i význam byly ovšem velmi změněny. V knize Exodus, což znamená vyjití, čteme o tom, jak se utvářely dějiny Izraelitů v Egyptě. Vlídně přijatý, pilný, nadaný a málo početný národ stal se během několika generací početnou etnickou skupinou. Egypťané vůči nim změnili postoj a učinili je národem otrockým. Byla proti nim provozována i genocidní politika. Mužští potomci byli podle určitých pravidel zabíjeni. Pozdější veliký vůdce Mojžíš byl zachráněn jen zázrakem. Izraelité proto chtěli odejít, ale bylo jim bráněno. Spor o odchod se vlekl a tak, jak se stupňoval, stupňovaly se i represe a tím bědnost Židů. Židé se stále více vztahovali ke svému Bohu jako k jediné záchraně.

Na vystoupení Mojžíšově je od začátku patrné, že spor Izraelitů s Egypťany není jen civilně právního charakteru, ale že jde o zápas dvou náboženských soustav a vposledku o zápas bohů. Mojžíšovým zázrakům mají se vyrovnat výkony egyptských kouzelníků. Posléze oznámí Mojžíš, že jeho Bůh vystoupí přímo a učiní spravedlnost. Podle přímočarého vyrovnání oko za oko, život za život, krev za krev, přejde Egyptem a pobije vše prvorozené. Tak vykoná soud nad faraonem a všemi bohy Egypťanů. Je to vpodstatě tehdy běžný závěr vojenského vítězství. V dobytých územích byli tehdy pobiti muži vládnoucího rodu a kněží, zbořeny hradby a modly. Tak byla zničena vláda, poražena božstva a odstraněni nositelé kulturní a náboženské tradice. Protože výkon kultu často ležel v rukách hlavy rodiny, byli vedle hospodářů usmrceni i prvorození dědici.

Izraelité měli být v této smršti smrti ochráněni tak, že anděl zhoubce přejde, tj. pomine, přeskočí obydlí označená krví beránka. Mojžíš přikáže Židům, aby byli připraveni na cestu. Po této katastrofické ráně Egypt propustí Židy a oni vyjdou z otroctví. Cesta do svobody, tolik vyhlížené, byla přetěžká. Čtyřicet let putuje a vlastně bloudí Izrael pouští. Do zaslíbené země nevejde kromě výjimek nikdo, kdo zažil otroctví. Svobodnou zemi musí utvářet svobodní, sebevědomí lidé.

Na památku velké noci, kdy byli Izraelité vysvobozeni z egyptského otroctví, byla ustanovena slavnost Pésach (Pésach znamená přejití, přeskočení, tedy i vynechání). Je stanovena dříve než Izraelité vyjdou. Její počátek není v pravém slova smyslu památkou, protože jde o skutečnost oné veliké noci. Tato událost stává se i východiskem nové doby, a proto počátkem kalendáře. Zabitý beránek zde už nebyl přelstěním démonů. Byla to zástupná oběť a zároveň vyznání víry. Označením domů se Izraelité jasně přihlašovali ke své víře a identitě. Vyjadřovali tak i poslušnost k slovu Božímu.

Smysl slavnosti leží ve smyslu prvotní události. Její pozdější slavení nebylo vzpomínkovou slavností, ale obnovováním, pokračováním původní události. Izraelité zabíjeli beránka, aby na ně nepadl Boží trest za viny. V syrové podobě prožívali smrt beránka, který byl vybrán ze stáda a přijat do rodiny. Jedli pak maso pečené, tedy maso, které prošlo očistným ohněm. Jíst tělo znamenalo ve starých kulturách ztotožnění. Očištěný beránek vstupoval do tělesného života těch, kdo z něho pojedli. Společenství rodiny i těch, kdo byli přizváni (nikdo té noci nemohl a nesměl být sám), bylo utuženo, neboť měli všichni podíl na beránkovi. Protože oné noci měli být připraveni na cestu, jedli Izraelité rychle, oblečeni na cestu, v opánkách a s cestovní holí v ruce. Později značilo to připravenost a ochotu vyjít za Božím příkazem, opustit teplou zajištěnost, podivnou jistotu otroka, všechnu možnou příjemnost hříšné zabydlenosti.

Důležité je konečně i to, že nejde o lidské hodování. Je to hod Boží. Bůh přijme krev beránkovu, ostatek dá svým synům. Bůh chrání a živí Izraele, vede ho a odpouští mu viny. Izrael žije z této skutečnosti, která trvá. Bůh tak jednal, když byli v tísni v Egyptě, a jedná tak stále. Jeho příkaz je i pro něho závazný. Trpí-li jeho milovaný národ, pak proto, že odbočuje z této posvátné smlouvy.

Kristova smrt spadá do období slavnosti Pésach. Když Kristus usedá k jejímu slavení, vyslovuje svou radost nad tím, že může s apoštoly konat tuto hostinu Božího milosrdenství. Při této večeři, poslední v Kristově životě, vrcholí vlastně Kristovo dílo. Kristus, který se nazývá synem člověka, ale zároveň pro Židy neslýchaným způsobem oslovuje Boha jako Otce (Otče náš), po celý svůj život upozorňoval na nebezpečí formálnosti náboženského života. Zákoníky a farizeje nazýval pokrytci a ukazoval, jak zachovávají jen vnější formy, ale neplní, ba ani nechápou, obsah a pravý smysl Božího zákona. Nyní učiní dvě další v dané chvíli nepochopitelné věci. Uprostřed večeře vstal a umyl apoštolům nohy. To byla služebná práce vykonávaná otroky. Apoštolům vysvětlil, že jim dal příklad k jednání. Lidé si mají vzájemně sloužit. Při večeři pak mluvil o mnohém, ale jeho řeč vyústí do jediné myšlenky: lidé mají žít v lásce a tu projevují svou obětavostí. V našich překladech došlo k malému, ale nesmírně důležitému posunu právě v místě, které je zásadní. Nové překlady říkají v pasáži o přikázání, odkázání lásky: Nikdo nemá větší lásky než ten, kdo vydá život za své přátele." Správně mělo by být vydává. Nejde totiž o požadavek zemřít. Ve zvláště vyhraněných situacích může být žádáno i to, abychom nasadili život pro druhé, ale vždy a za všech všedních situací je žádáno, abychom nebyli sobci a byli schopni dát něco ze svého žití k prospěchu druhých: námahu práce, částečku majetku, trochu času, který bychom mohli také užít jinak. Slovo obětavost je odvozeno od slova oběť.

V závěru večeře pak dojde k druhé nepochopitelné události. Kristus vzal chléb, požehnal, lámal, dal z něho svým učedníkům a tento chléb prohlásil za své tělo. Podobně pak učinil i s kalichem vína, které prohlásil za svou krev. Tímto aktem dává apoštolům účast na svém těle a dokonce i na svém životě. Podává jim svou krev, život, který patří Bohu. Prohlásí dále, že je to krev, která se prolévá za hříchy světa a vybízí, aby apoštolové právě toto konali na jeho památku. Poté vyjde z večeřadla do náručí smrti.

Tímto činem se Kristus ztotožnil s obětovaným beránkem. Sám na sobě ponese veškerou tíhu událostí. Kristus mnohokrát mluvil o pravdě a opravdovosti. Jako syn člověka se nechce na nic vymluvit ani se skrýt před lidským údělem, před smrtí, která je důsledkem hříchu. Z jeho pohledu není tu již žádné zástupnosti, žádné obětní zvíře. Stojí tu on sám. Kristovy velikonoce věru nebyly nic liturgicky rituálního. Byl to krutý, zcela opravdový úsek života. Kristovy velikonoce neobsahovaly žádné zpěvy, okuřování a projevy úcty. Byly otevřeny zatčením a neseny ranami, odsudkem, posměchem, utrpením, hořkostí a bolestí, zarámovány do ozbrojeného násilí a pyšného výsměchu a vyústily ve smrt.

To vše má dalekosáhlé důsledky. Předně je nastolena nekrvavá obětní hostina Božího hodu. Je však v jistém smyslu zrušena rituální oběť vůbec, protože Kristovými velikonocemi je spojena s běžným životem. Oběť i obětník jsou jedno, stejně jako rituál a život jsou jedno. Můžeme říci, že náboženství a život jedno jsou. Tak je v Kristových velikonocích svázána země s nebem, život se slavností. Kristus životem slaví Boha.

Křesťané prvých dob byli osočováni z bezbožnosti. Důvodem bylo, že neměli chrámy ani znázornění Boha. Jejich lámání chleba po domech bylo považováno za běžné setkání přátel u běžného jídla. Ano, Kristovy velikonoce otevírají novou, úžasnou, neslýchanou možnost: žít lidský život v jeho každodennosti jako slavnost trvalé obětavosti a výměny darů. Nezapomeňme, že poslední večeře Páně obsahovala také službu umývání nohou.

Může v nás nyní jistě vyvstat otázka, proč tedy chodit do chrámu, proč slavit liturgii, když je možno oslavovat Boha životem? Důvod je prostý. Nejde o jednostranný akt člověka, jde o vazbu mezi člověkem a Bohem, je to Boží hod, Boží slavnost, na něž jsme pozváni. Do života-slavnosti musíme vejít skrze ono velikonoční svázání. Mohli bychom říci, že ve skutečnosti křesťané nechodí do kostela na mši, ale že z kostela, kde se slaví (neustále) poslední večeře Páně, vycházejí do života a tam dále nesou přijaté dary a štědře je rozdávají.

Běda, běda, potřetí běda, že slova tvrdého odsudku, který pronášel Kristus na adresu farizeů a zákoníků, pokrytců, platívají nejednou i o nás, pokrytcích Nového zákona, kteří okázale slaví liturgii, ale v životě nejednají podle odkázání Páně. Tu pak nastupuje nejen pohoršení pro svět, které mnohé odradí od křesťanské zvěsti, ale i těžký prohřešek těch, kdo jedí a pijí tělo a krev Páně nehodně. Přijímají je pyšně jako "spravedliví" a považují se za ty významné a vyznamenané. Nevědí, že ke stolu Páně můžeme přijít jen s kajícím srdcem a jen proto, abychom tu dostali pokrm odpuštění a nové síly, neboť jsme opět a opět nežili tak, jak si přeje Bůh, který neobmýšlí myšlenky trápení, ale myšlenky pokoje a lásky, Bůh, který je soudcem nás všech.