Od indiánů za Eskymáky

První neúspěch misionářů-průkopníků

z knihy Inuk znamená člověk , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ve vikariátech severozápadní Kanady bylo obrácení Indiánů na pravou víru počátkem 20. století prakticky ukončeno. Naše nemocnice a školy pevně zakotvily v pralese podél řeky Athabasky, jakož i na březích veletoku Mackenzie a velkých kanadských jezer. Tam všude stojí naše kostely a jejich zvony vyzvánějí k nebi. Avšak tento slibný rozkvět se zastavil na konci lesní vegetace.

Dále na sever, v tundře a v oblasti Severního ledového oceánu, po něm nebylo ani stopy. Nestál tam ani jediný kříž! S Eskymáky byly sice navázány styky, avšak nikomu se do té doby nepodařilo naklonit si je. Západní Eskymáci, lovci velryb, byli častými návštěvníky v deltě řeky Mackenzie, takže bylo možné narazit na ně na samém začátku arktického oceánu. Proto je poměrně brzy navštívily "dlouhé černé kabáty".

Již v roce 1860 se totiž otec Grollier, navzdory varování svých Indiánů, odvážil proniknout až k nim. Byl ale nad očekávání dobře přijat. Dokonce se mu tehdy podařilo sjednat smlouvu o příměří, jejímž účelem bylo ukončení neustálých potyček, které tehdy decimovaly oba sousedící znepřátelené tábory Indiánů a Eskymáků.

To však bohužel bylo vše, čeho dosáhl! Když se tělesně i duševně zlomen, ve věku pouhých 38 roků a dvou měsíců, na polárním kruhu zhroutil, pronesl slabým hlasem: "Umírám spokojen, Pane Ježíši, protože jsem viděl vlát tvůj prapor na samém konci světa." V tom se však mýlil, neboť za polárním kruhem se ještě nalézaly velké arktické ostrovy, kde žili Eskymáci Tunuarmeutain – Obyvatelé hřbetu země.

Otec Petitot, který převzal kříž z rukou umírajícího, se stal nejen dobrým apoštolem, nýbrž i odvážným badatelem a vědcem. jeho kroky vedly ještě mnohem dál, až k ústí Andersonovy řeky, na pobřeží Severního ledového oceánu. Šest let se tam statečně držel, živil se jako Eskymák, avšak nakonec - znechucen marností své práce - se vrátil ke svým Indiánům... "U těch bude alespoň mé kněžské poslání užitečné!" prohlásil. Leč za několik měsíců, hnán svou horlivostí a pronásledován stálou obavou, zda se snad nevzdal předčasně, se k Eskymákům vrátil.

Setkal se tam však se stejnou zatvrzelostí a se stejnými potížemi jako dříve. Jako by narazil na neprostupnou zeď zarytého nepřátelství. A tehdy nadobro vzdal marný boj. "Když jsem k nim mluvil," napsal, "dělali si z toho jen legraci a já se stal terčem hrubých posměšků. Má slova na ně působila asi tak, jako působí veselá vyprávění na naše děti. Proto se zlomeným srdcem odcházím. Kéž by se Bůh ráčil smilovat nad tímto národem otrlých zlodějů a mořských lupičů..."

Teprve v roce 1890 mohl být k Eskymákům vyslán další misionář, otec Lefevre, aby se pokusil obrátit je na víru.

Jeho výprava trvala dva roky. Nakonec se, odkázán sám na sebe, okraden o zásoby potravin a opuštěn svým eskymáckým průvodcem 250 km daleko od svého dočasného bydliště, vydal na zpáteční cestu. Celou jeho zásobu jídla tvořilo šest ryb a pár kousků sušeného masa. Jen Bůh ví, jak z toho mohl vyváznout živý! Avšak jako zázrakem se dovlekl až do své domovské misie. "Ti lidé jsou prostě nezkrotní," prohlásil otec Petitot a otec Lefevre k tomu dodal: "A nedají se obrátit na víru!"

Ve své zprávě generální kapitule přiznával i biskup Breynat s bolestí v srdci: "Navázali jsme již styk se čtyřmi až pěti sty Eskymáky, kteří obývají západní pobřeží Severního ledového oceánu. Museli jsme toho však nechat, protože jsme nenašli ani sebemenší náznak možnosti obrátit je na víru."