Ženo, podej mi pušku

Dvojí záchrana eskymáckého kouzelníka

z knihy Inuk znamená člověk , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Rozhodnout sám o své smrti tak, jak se to sluší na dokonalého Eskymáka, a stát se ještě jednou středem pozornosti bylo jediným přáním a jedinou ctižádostí Komayaka. Byl už jen žalostným uzlíčkem nervů ve službách nelítostné duše, jakýmsi strojem s náhlými a neukázněnými pohyby a stejně tomu bylo i u jeho neklidného a uštvaného srdce. Byl malé postavy, poťouchlý, žárlivý, vyzáblé tváře s chytráckýma, mžouravýma a zlýma očima. Byla to nejchladnější a nejdivočejší tvář, s jakou jsem se u těchto lidí kdy setkal. Byl kouzelníkem a byl prý zapleten do spiknutí proti našim surově zavražděným otcům Rouvierovi a Le Rouxovi.

Odpravil tři své manželky, když se nabažil jejich půvabů, a zabíjel manžely těch žen, které mu padly do oka. Kolik jen uškrtil umírajících lidí, kteří mu upírali jeho kouzelnickou moc, a zvláště takových, kteří si poslali pro misionáře, neboť křty obzvláště nenáviděl! Provozoval nikterak nevinné kouzelnické a magické kousky. Byl obáván pro své tajemné léky a pro svou ďábelskou krutost. Jednoho večera tento krajně zatvrzelý a sarkastický pohan ke svému velkému zděšení zjistil, že si pro něj - v jeho teprve pětačtyřiceti letech - přichází smrt. No budiž! Ale ještě jednou „jim" ukáže, co Komayak dovede! (To „jim" se vztahovalo na nové náboženství, na bělochy, kteří se považují za nadřazené, a taktéž na všechny Eskymáky, jak jeho stoupence, tak i pokřtěné.)

Jeho žena, on a já jsme byli oné noci sami v jeho koženém stanu postaveném u "Krvavých vodopádů". Na tomto místě se před skoro dvěma staletími vrhla skupina Indiánů s divokým řevem na tábor spících Eskymáků a pobila je do posledního muže. V roce 1913 tu byli hrozným způsobem zavražděni dva oblátští otcové... Pro skon kouzelníka, zatvrzelého vyznavače starých eskymáckých tradic, to tedy byla nanejvýš přiléhavá, divoká scenérie, ideální prostředí, v němž straší stíny obětí dřívějších krveprolití!

Za jedné tmavé a teplé noci bylo v našem koženém stanu k zalknutí. Komayakovi se pojednou udělalo tak zle, že se začal svíjet bolestí. S jeho sténáním se mísily další zvuky, bzučení milionů komárů, kteří se snažili vniknout do stanu, tlumený hukot vodopádů a burácení řeky ve skalnatých peřejích. Nemocný nebyl schopen úplně zadržet své bědování, a snažil se je proto alespoň ztlumit tím, že se zakusoval do kožešin.

Když bolesti na okamžik polevily, křečovitě stažený obličej se uvolnil, ale ten jeho pošetilý vzdorovitý úšklebek v něm zůstával nadále. Mohl jsem docela dobře odhadovat jednotlivé fáze jeho vnitřního zápasu a klikatou cestu jeho myšlení. Blížil se konec?

Komayakova muka zřejmě dosáhla vrcholu, nemohl je již déle snášet! Řadu let předvídal tento okamžik a připravoval se na něj. Byl to okamžik vhodný k uskutečnění jeho dávného plánu: "Ženo, podej mi pušku!" Podávala mu ji, avšak já jsem jí pušku vzal. Z jeho pohledu, který na mě zlověstně upřel, přímo sršela zuřivá nenávist.

"Takhle ne!" řekl jsem klidně. "Bělochu, nech mě zemřít jako Eskymáka!" odpověděl zoufale. Již dávno předtím jsem s ním hovořil o smrti, o trestu, který na něho po smrti čeká, a o odpuštění, kterého se mu může ještě dostat. Pokaždé mě ale příkře odbyl. Zkusil jsem to znovu:
"O Bohu už přece něco víš. Mluvil jsem s tebou o něm, stejně jako o otcích... Víš, o těch, které jste zabili... Ještě není pozdě ani pro tebe!" A v těch jeho hrozných bolestech se ho dotkla milost Boží: "Falla, přeješ-li si to... "

Dal jsem mu nejnutnější náboženské poučení, a protože na mne naléhal, abych si pospíšil, pokřtil jsem ho. A tu se stalo něco zvláštního - najednou dýchal volně a zhluboka a hleděl na mě s údivem: "Falla..., už nemám bolesti!"

A zavřel oči. Pouze jeho rty se němě pohybovaly a zdálo se, že hluboce přemýšlí. Probíral snad v duchu svůj zločinný život, svou bezohlednou ctižádostivost a své ďábelské bludy? Cestu, kterou se ubíralo jeho myšlení, mi prozradila jediná vyslovená věta: "Falla, budu-li zase chodit, ukážu ti, kde je schována hlava otce Rouviera!"

Jak asi nad tímto úplným a náhlým obrácením na víru musel zlostí skřípat zuby vládce temnot, který do té doby dával tomuto pověstnému kouzelníkovi pokyny a který mu v jeho obávané činnosti pomáhal a přebýval v něm! A najednou se mi vybavil ten známý nenávistný výkřik umírajícího Juliána Apostaty: "Ty jsi zvítězil, Galilejský!"