2. 5. 2010

5. neděle velikonoční - Cyklus C

Dnes uslyšíme v evangeliu o Ježíšově příkazu lásky, který svěřil svým učedníkům před tím, než podstoupil utrpení a smrt pro člověka. Apoštolové byli při těch slovech zaměřeni víc na Jidášův odchod a na vážnost chvíle. Ježíš promlouvá o horizontu, my lidé vidíme víc jen aktuální tíživý okamžik. Víme, že každá eucharistie je zpřítomněním vrcholné Boží lásky k nám. Ani ta dnešní není výjimkou. Setkáváme se společně, abychom oživili svoji víru v Boží moc a uprostřed našich dnů zakusili, co znamená milovat do krajnosti. Je třeba, abychom z chrámu vyšli jako noví lidé, kteří naplno prožívají svoji přítomnost, ale dovedou do ní vnášet pohled na horizont, totiž pohled nezištné lásky. V každé chvíli života je „Syn člověka oslaven a Bůh je oslaven v něm“ .

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci; před zraky národů zjevil svou spravedlnost. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Bože, tys nám poslal Vykupitele a přijímáš nás za své syny; pohlédni na nás s otcovskou láskou a dej, aby všichni, kdo věří v Krista, dosáhli pravé svobody a věčného dědictví. Skrze tvého Syna…

1. ČTENÍ

Misie v Lystře začala božskou úctou a skončila kamenováním (snad narážka na Šavlův souhlas s kamenováním Štěpána, Sk 8,1). Ani to však (díky podpoře ostatních učedníků, v. 20) nemůže zabránit dalšímu šíření radostné zvěsti. V. 21–25 líčí jakousi Pavlovu pastýřskou péči o již založené obce a jejich počínající strukturální organizaci (ustanovení starších, v. 23). Kromě struktury však obce k další cestě potřebují především víru a trpělivost (srov. 1 Sol 1,4n). První Pavlova misijní cesta pak končí opět v jeho „domovské“ církvi – v syrské Antiochii – svědectvím.

Sk 14,21b-27

Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.
Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili.
Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.

ŽALM 145

Odpověď: Aleluja.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, – shovívavý a plný lásky. – Dobrotivý je Hospodin ke všem – a soucit má se všemi svými tvory.
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla – a tvoji zbožní ať tě velebí! – Ať vypravují o slávě tvého království, – ať mluví o tvé síle!
Aby poučili lidi o tvé moci, – o slávě tvé vznešené říše. – Tvé království je království všech věků – a tvá vláda trvá po všechna pokolení.

2. ČTENÍ

Boží stvořitelský plán jednou dojde svého konečného dovršení: Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi. Přece však to nebude pouhé zdokonalení současného světa, ale něco převratně nového, vždyť dřívější nebesa a dřívější země zmizí. Nová smlouva dojde svého plného uskutečnění: nevěsta okrášlená samotným snoubencem (vždyť sestupuje od Boha – v. 2!) bude konečně připravená na svatbu a na život v blízkém společenství se svým ženichem. Ona bude plně Jeho a On bude plně její. „Svatební radost“ bude tak veliká, že „pohltí“ veškerý zármutek, nářek či bolest. Bůh tvoří všechno nové (v. 5). Toto „nové stvoření“ už započalo a probíhá právě teď, vždyť jsme tímto „novým stvořením“ (2 Kor 5,17). „Hle, činím něco nového a už to raší. Nevíte o tom?“ (Iz 43,19).

Zj 21,1-5a

Já, Jan, viděl jsem nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není.
A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Nové přikázání vám dávám, praví Pán, milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Aleluja.

EVANGELIUM

„Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ – tato ústřední věta dnešního úryvku se v Janově evangeliu objevuje častěji. Její přesnější překlad by však měl znít: „Tou láskou, kterou jsem já miloval vás, se navzájem milujte vy.“ Ježíšova láska k učedníkům vyvolává pohyb vzájemné bratrské lásky: mezi nimi proto proudí samotná jeho láska, a ne její pouhé napodobení! Tento postoj Ježíš dokonce označuje jako „přikázání“. V Písmu je přikázání vždy-cky spojené se smlouvou. Nová smlouva tedy obsahuje nové přikázání. Novost tohoto přikázání spočívá v povaze této lásky, která je projevením samotné Kristovy lásky. Kristova láska, Kristovo nové přikázání nás „obnovují“, protože v nás obnovují „nové srdce“.

Jan 13,31-33a.34-35

Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví.
Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“

K ZAMYŠLENÍ

Církev zde na zemi prožívá to, co zakoušejí všichni lidé: mnoho různých překážek a krizí. Stále je konfrontována se svými limity a se svou křehkostí. I v církvi jsou přítomny zrady a Jidášové. Z lidského pohledu nemá společenství věřících velký význam. K vytrvalosti ve víře nás povzbuzuje dnešní text ze Skutků apoštolů: „Do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme.“ Církev však není pouze lidská a pozemská, jakkoliv právě tento její rozměr prožíváme a zdůrazňujeme. Svatý Jan nás v knize Zjevení vede k novým nebesům a nové zemi a ukazuje nám nový Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha. Jako křesťané prožíváme celou velikonoční naději, a náš pohled by tedy rozhodně neměl zůstávat obrácený pouze ke skutečnostem pozemským!

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

3. 5. svátek sv. Filipa a Jakuba

1 Kor 15,1-8

Jan 14,6-14

Komentář: Jan 14,6-14
Jak moc znám Ježíše? („Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě?“) Znám ho ve chvílích své radosti, v čase smutku, ve svých prohrách, ve svých vítězstvích? A kde ho nečekám? Kde ve svém životě jej nepotkávám?

4. 5.

Sk 14,19-28

Jan 14,27-31a

Komentář: Sk 14,19-28
Vytrvalost ve víře, ke které Pavel povzbuzoval, je v životě křesťanů důležitá. Co pro mne znamená být vytrvalý ve víře? Co pro mne znamená být vytrvalá na cestě s Pánem?

5. 5.

Sk 15,1-6

Jan 15,1-8

Komentář: Sk 15,1-6
Pavel a další jsou ochotni hledat řešení spolu s apoštoly, v dialogu se svými protivníky. Druhou možností je cesta oddělování se, nemluvení spolu, nepřijímání jiných cest. Jak je tomu v mém životě?

6. 5.

Sk 15,7-21

Jan 15,9-11

Komentář: Sk 15,7-21
„Spásy docházíme milostí Pána Ježíše.“ Znovu si dnes mohu připomenout velikost a nezasloužitelnost daru, kterým pro mne (i pro druhé – bratry a sestry kolem mne) spása je.

7. 5.

Sk 15,22-31

Jan 15,12-17

Komentář: Sk 15,22-31
Rozhodování apoštolů se děje pod vedením Ducha („Rozhodl totiž Duch svatý i my.“). Jak je tomu u mne? Hledám před Pánem své další kroky? Ptám se jej? Dávám mu prostor, aby mne mohl vést a směřovat?

8. 5.

Sk 16,1-10

Jan 15,18-21

Komentář: Sk 16,1-10
„Církevní obce se utvrzovaly ve víře.“ Jak je tomu v mé farnosti? A jak je tomu u mne samého – jak se utvrzuji ve své víře? Čím ji sytím, z čeho může růst? (Nedělní mše svatá na to asi nestačí.)