4. neděle velikonoční - Cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Země je plná Hospodinovy milos­ti; jeho slovem vznikla nebesa. Aleluja.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn, Dobrý Pastýř tvého lidu, předešel nás do tvé slávy; posiluj jeho slabé stádce, aby došlo za svým vítězným Pastýřem do nebeské radosti. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…

1. ČTENÍ

Úspěch kázání před Židy a ”boha­bojnými” pohany (srov. Sk 13,16.26) v Pisidské Antiochii byl ne­zvykle velký (Sk 13,42-44). Lukáš zde líčí ideální typickou scénu zvěstování obra­cejícího se od Židů k pohanům (a to nejen na základě jejich odmítnutí – srov. Sk 18,6 – ale především na základě Bo­žího plánu, srov. Sk 1,8; 10n; 28,28; dnešní v. 47). Pavel si je však neustále vědom ”přednostního” práva Židů na Boží slovo (v. 46) a i později se snaží nejprve zvěstovat v synagógách (viz dále vynechané Sk 14,1nn).

Sk 13,14.43-52

Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barna­báš s nimi rozmlouvali a po­vzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si vyslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárli­vostí, odporovali Pav­lovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: ”Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale protože ho od sebe odmítáte a nepředpokládáte za hodné věčného života, obracíme se k poha­nům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ”Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.”
Když to uslyšeli pohané, rado­vali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věč­nému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a představitelé města vyvo­lali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásle­do­vání a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plni radosti a Ducha svatého.

ŽALM 100

Odpověď: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, – služte Hospodinu s radostí, – vstupte před něho s jásotem!

Uznejte, že Hospodin je Bůh: – on nás učinil, a my mu náležíme, – jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Neboť Hospodin je dobrý, – jeho milo­srdenství je věčné, – po všechna pokolení trvá jeho věrnost.

2. ČTENÍ

Náš úryvek odpovídá na otázku, kdo obstojí během událostí ”tříbení a zkoušky”, které mají následovat po zlo­mení šesté pe­četi (Zj 6,12-17). Jakousi an­ticipací z po­hledu ”věčnosti” ukazuje sedmá kapi­tola nebeskou liturgii zachrá­něných, kteří ob­stojí ve zkouškách. Mo­hou nosit bílý šat, zaslíbený těm, kdo za­chovali Boží slovo (Zj 3,3.4; 6,9). Palmy v jejich rukou jsou zna­mením dosaženého vítězství. Po předcho­zích bolestech a utr­pení mohou nyní zaku­sit životodárnou a osvěžující Boží blízkost. Přestože oslavený Beránek přebývá v Bo­žím majestátu (v. 17), ”sníží se” na úroveň člověka a dovede ho k živým vo­dám (srov. Jan 4,10.14; 7,37). Tímto činem Beránek dovrší své ”snížení” k člověku, jež se projevilo už ukřižová­ním. Toto ”snížení” je důsledkem hlu­boké náklonnosti neboli blahosklon­nosti vůči člověku.

Zj 7,9.14b-17

Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků, stáli před trůnem a před Beránkem, oděni bílým rouchem, s palmami v rukou.
A jeden ze starců mi řekl: ”To jsou ti, kdo přicházejí z velikého sou­žení, rou­cho si do běla vyprali v Berán­kově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.”

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám své ovce a moje ovce znají mne. Aleluja.

EVANGELIUM

V úryvku nalézáme třetí část vý­kladu ”pastýřské obrazné řeči”, tentokrát sou­stře­děného na ”ovce”: Ty jsou cha­rakterizo­vány stále se prohlubují­cím vzá­jemným by­tostným vztahem s Ježíšem – Pastýřem (ony ”slyší” Ježíšův hlas – on je ”zná”; ony ”jdou” za ním – on jim dává ”věčný ži­vot”). Ti, kdo takto ”naslouchají” a ”ná­sledují”, tvoří spole­čenství nacháze­jící v Ježíšových (a tím i v Otcových!) ru­kou absolutní jistotu a bez­pečí, které lze ztratit jen vlastním rozhod­nutím. Otec skrze Ježíše již daroval vše.

Jan 10,27-30

Ježíš řekl: ”Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je ne­může vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.”

K ZAMYŠLENÍ

Skrze Ježíše, Dobrého pastýře, máme jediný přístup k Bohu Otci. Ježíš zná svoje ovce a stará se o ně, zná kaž­dou naši starost, každý náš problém, každou naši radost. Ovce slyší Ježíšův hlas a jdou za ním. Jdou za ním tam, kde nebudou mít hlad ani žízeň, nebude do nich pražit slunce, k pramenům živé vody, kde jim Bůh sám setře každou slzu z očí. Naslouchejme tedy tomu tichému hlasu, následujme pastýře, nechme se jím vést do nebeského království.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

3. 5. Svátek sv. Filipa

1 Kor 15,1-8

Jan 14,6-14

Komentář: 1 Kor 15,1-8
Apoštol předal… Církev předala a předává… Přijal jsem to? Nejen rozu­mem, ale i ”srdcem”? Nejen jako ”ob­jektivní událost”, ale jako dar pro mě?

Sk 11,19-26

Jan 10,22-30

Komentář: Jan 10,22-30
Jsi-li ty Mesiáš… Tato pochyb­nost se asi nevynoří na našem jazyku, ale možná jen ve skrytu srdce – pokud nás Ježíš zklamal, ”nepředvedl svou moc” (neodpověděl na naši modlitbu). Teď je čas ”vyříkat si s Ježíšem” všechna zklamání, nesplněné před­stavy.

Sk 12,24-13,5a

Jan 12,44-50

Komentář: Jan 12,44-50
Přijmout, spíš přijímat Kristova slova patří k základům křesťanského života. Přijímat slovo pak neznamená v první řadě jednat podle něj, ale naslouchat mu a uvěřit. Stojí to za to: Přijaté slovo přináší život.

Sk 13,13-25

Jan 13,16-20

Komentář: Jan 13,16-20
Často je řeč o službě křesťana (v rodinném či farním společenství, ve světě), málo se však mluví o důstoj­nosti této služby: Je podílem na Kris­tově poslání (vždyť když přijímáme služebníka, přijímáme Krista). A toto je velká motivace a vzpruha!

Sk 13,26-33

Jan 14,1-6

Komentář: Sk 13,26-33 Jan 14,1-6
Máme zamluvené místo… u Otce. To ať je nám útěchou a posilou, kdykoli budeme vnímat, že se na tomto světě necítíme ”doma”.

Sk 13,44-52

Jan 14,7-14

Komentář: Jan 14,7-14
Můžeme konat velké věci: Kdyby nám to řekl nějaký člověk, mohli bychom ho právem podezírat z klamu. Ale slibuje nám to samotný Kristus: A cestou k těmto velkým činům je modlitba v jeho jménu, tj. v něm, v souladu s jeho slovem.