19. neděle v mezidobí - Cyklus C

VSTUPNÍ ANTIFONA A MODLITBA

Shlédni, Hospodine, na svou smlouvu, nezapomínej natrvalo na život svých chudých! Povstaň, Bože, ujmi se své věci, nezapomínej na křik těch, kdo tě hledají.

VSTUPNÍ MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal Ducha svého Syna a přijal jsi nás za vlastní; a proto k tobě smíme volat jako k Otci: Upevni, co jsi v nás započal, abychom se mohli ujmout zaslíbeného dědictví. Skrze tvého Syna...

1. ČTENÍ

Text je vzpomínkou na vysvobození z Egypta – toto vysvobození je zárukou a příslibem Boží ochrany v současnosti. A v očekávání této spásy se slaví velikonoční svátky (Ex 12,27; Nm 9,7), při kterých se zpívají oslavné žalmy.

Mdr 18,6-9

Ta noc, (v níž byli pobiti prvoro­zenci Egypťanů), byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvě­řili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných ne­bezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěv otců.

ŽALM 33

Odpověď: Blaze lidu, který si Hos­podin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, – sluší se, aby ho dobří chválili. – Blaze ná­rodu, jehož Bohem je Hospodin, – blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Hle, Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo doufají v jeho milost, – aby jejich duše vyrval ze smrti, – aby jim život za­choval za hladu.
Naše duše vyhlíží Hospodina, – on sám je naše pomoc a štít. – Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, – jak doufáme v tebe.

2. ČTENÍ

Víra je zde chápaná jako síla, která žene dopředu, jak je zřejmé z uvedených příkladů otců. Liturgický úryvek uvádí pouze otce věřících, Abráma: U něj je víra totožná s odevzdaností Bohu, s odevzda­ností vlastních jistot „vstříc ne­jistotám“.

Žid 11,1-2.8-19

Bratři! Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům do­stalo pochvaly.
Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné dr­žení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kte­rým se dostalo dědictvím stejného pří­slibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: Jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohla­šovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hle­dají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a při­pravil jim město.
Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, tře­baže mu bylo slíbeno: ‚Od Izáka budeš mít potomky.‘ On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.

ZPĚV PŘED EVANGELIEM

Aleluja. Bděte a buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. Aleluja.

EVANGELIUM

Správné používání majetku má umož­nit připravenost na setkání s Pánem. Ježí­šova slova jsou nejprve obecná a platná pro všechny učedníky: Učedník totiž neví, kdy se Pán vrátí, a proto má být stále připra­vený. Tato obecná napomenutí však vyústí v konkrétnější aplikaci na vedoucí spole­čenství: Komu Bůh mnoho svěřil, od toho víc bude vyžadovat.

Lk 12,32-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne­boj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které ne­zpuchří, poklad v nebi, kterého neu­bývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří če­kají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a za­tluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepásá se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a ob­sluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při roze­dnění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
Uvažte tohle: Kdyby hospodář vě­děl, v kterou hodinu přijde zloděj, nene­chal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka při­jde v hodinu, kdy se nenadějete.“
Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“
Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: Můj pán hned tak nepřijde, a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a od­soudí ho ke stejnému údělu s nevěrnými.
Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepři­praví a ne­zařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho do­stal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“

K ZAMYŠLENÍ

Důvěra v Boží přislíbení a věrnost na cestě za Ježíšem – to jsou zásadní pod­mínky křesťanského života. Někdy se nám důvěra chvěje a naše cesta by se ráda stočila někam jinam. Vidíme, že je nás, křesťanů, málo a ostatní lidé jdou jinou cestou za jinými vůdci. To je chvíle, kdy si člověk opět potřebuje jasně uvědomit komu uvěřil a připomenout si Boží věrnost, se kterou už má nejspíš nějaké zkušenosti.

TEXTY K ROZJÍMÁNÍ NA TENTO TÝDEN

9. 8. Svátek sv. Terezie Benedikty od Kříže - patronky Evropy

Ez 1,2-5.24-28c

Mt 17,22-27

Komentář: Mt 17,22-27
Sevření, spoutaní „svěrací ka­zajkou“ – takto se někdy cítíme, když nás nejrůznější zákony „omezují“. Ale pře­sto platí...

10. 8. Svátek sv. Vavřince

2 Kor 9,6-10

Jan 12,24-26

Komentář: 2 Kor 9,6-10
Svatý Jan Zlatoústý říkával, že Božími bankami jsou ruce chudých. A co k tomu dodává svatý Pavel?

Ez 9,1-7; 10,18-22

Mt 18,15-20

Komentář: Mt 18,15-20
Být jako dítě je osvobozující, protože nás uvolňuje od tlaků, že před Bohem musíme „vypadat“ (být mravně na výši, ctnostní, vý­konní). Dítě totiž se samozřejmostí přiznává svoji malost, to, že něco neumí, ne­zvládá – a že potřebuje druhého.

Ez 12,1-12

Mt 18,1-19,1

Komentář: Mt 18,1-19,1
Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesná­šej ho! Ten člověk bude totiž určovat tvoje pocity (negativní, hněvivé, pomstychtivé), bude se ti stále „vnucovat“ (v mysli). Od­puštění je osvobození a vyproštění z vězení, kde bys jinak zůstával ty.

Ez 16,1-15.60.63

Mt 19,3-12

Komentář: Mt 19,3-12
V každém povolání člověk potře­buje citlivé a jemné srdce. K rozlišení kterékoli cesty je potřeba takového srdce – pros o něj.

Ez 18,1-10.13b.30-32

Mt 19,13-15

Komentář: Mt 19,13-15
Dětinskost? Sotva. Naivita? Zřej­mě také ne. Z jakého titulu tedy patří Boží království těm, kdo jsou jako děti?