Setkám se po smrti se svým psem?

Setkám se po smrti na věčnosti se svým milovaným psem?  Budu moci poslouchat svou oblíbenou hudbu? Nebude na věčnosti nuda? Budu po smrti moci zažít ten úžasný pocit, když …,  když …, když …? Jsou to oprávněné otázky. A je lidské litovat, že „Země i nebe pominou“ a s nimi vše, co se nám zde líbí.

Všechny naše představy o konkrétní podobě věčného života jsou a budou velmi omezené a pravděpodobně i mylné. Dobře to vystihuje apoštol Pavel: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují…  (1 Kor 2,9).

Pochybnost, strach, co vlastně po smrti bude, se může skrývat v každém z nás. Pokud ji v sobě objevíme, úvodní citát z Bible nám může přinést orientaci, útěchu a naději. Ježíš každého z nás totiž ujišťuje, že naše životy smrtí nekončí. Čeká nás jiná, naprosto nová dimenze, nepoznamenaná smrtí, v níž budeme jako vzkříšení naplno v Boží blízkosti – jako synové a dcery Boží. Už se nebudeme ženit ani vdávat. On naše vztahy, mnohdy poznamenané bolestí a smrtí, promění. Získají nový rozměr plnosti. Nebude to krok k rozdělení, k bolesti, ale naopak k jejich větší hloubce.

Možná máme obavy: jak zvládnu setkání s tím a tím člověkem, který mi tolik ubližoval, nebo kterému jsem tolik ublížil já? Nedovedeme si to  představit…  Můžeme si však být jisti, že Bůh do všeho lidského selhání a bolesti vstoupil, a skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení moc zla, neodpuštění, pouta křivd navždy zlomil. Nebudou mít nad námi již moc. Bude jen na nás, zda se rozhodneme pro život s Bohem.

Vzkříšeného ale můžeme zvát do všeho našeho pachtění, do nevydařených, komplikovaných, zatížených vztahů už nyní, tady na Zemi. Pokud se budeme dovolávat jeho věrnosti a moci,  už teď můžeme zakoušet jeho blízkost a moc měnit naše životy. 

Kéž nám víra ve věčný život a naděje na jeho naplnění na nás dává sílu žít lásku, i když je tady na Zemi ještě bolestivá a nedokonalá.

Opíráme se o Tvé slovo, Pane.
Ty jsi cesta, pravda a život. (Srov. Jan 14,6)