Ztracené přátelství?

Dobrý den,
Děkuji, že Vám mohu napsat. I když se snažím brát to tak, jak to je, nedokážu zcela pochopit a srovnat se s tím, co se stalo. Prožívám smutek nad ztrátou něčeho, co mi bylo velmi cenné - přátelství.
Moje dlouholetá kamarádka se po několika letech odstěhovala. Mnoho jsme toho spolu prožily. Podnikaly jsme společné výlety a nejrůznější akce. Měla jsem pocit, že jsme si hodně blízké a doufala a věřila, že snad ani nová situace naše přátelství nepřeruší.
...
Psaly jsme si, dokonce jsem ji navštívila, ale pak začal vztah ochladat. Její slova o tom, že nechce udržovat tak intenzivní kontakt, že jí příliš připomínám minulost a ona se potřebuje teď soustředit na přítomnost, mě velice mrzí.
...

Nedokážu uvěřit tomu, že tolik let krásné přítelství by mělo skončit jediným okamžikem. Jsem z toho velmi smutná, bojím se, že jestli spolu přerušíme kontakt, už se nikdy zpět nevrátí a já tak přijdu o dalšího člověka, kterého jsem měla ráda... Nevím si teď rady, poradíte, prosím? Proč se to stalo? Jak se mám zachovat? Dávat ji najevo, že jsem stále její kamarádkou nebo jí nechat jít, jak si možná sama přeje?

Na závěr bych vám chtěla poděkovat za váš stále se vylepšující web, opravdu ráda ho pravidelně navštěvuji.

Milá ...,
Chápu váš zármutek a rozčarování z postoje Vaší kamarádky. Jistě Vás její postoj velmi bolí a zraňuje. Chápu, že Vás ani nenapadlo, že by mohla s jejím odstěhováním nastat taková změna, když jste si byly tak blízko.

Pokud se podívám na její situaci, tak možná, že to tak prostě potřebuje. Přestěhování je pro ní změna prostoru a ona se v něm musí zabydlet v takovém, jaký pro ní bude. Zřejmě vnímá setkávání s Vámi jako únik nebo neodpoutání se od minulosti. Jakoby potřebovala udělat za minulostí tlustou čáru a to i přesto, že byla např. ve Vašem přátelství hezká. Jako by potřebovala mít volné ruce a mysl proto, aby do nich mohla přijmout nové, co se pro ni otevírá. Opravdu si myslím, že to tak může prožívat.

Když se vžiji do Vaší situace, tak vnímám, jak moc Vás to zraňuje a možná je Vám to líto, zároveň Vás to asi i zlobí a možná se cítíte být bezmocná. Prožily jste tolik hezkého, tak nablízko a snad je i postoj Vaší kamarádky ve Vašich očích velmi nespravedlivý. Vnímám i vaše obavy. Máte naprosto nárok to tak cítit.

Jak s tím ale naložit? Je třeba si uvědomit, že přátelé nejsou obvykle lidé, jejichž úkolem je nás doprovázet na celé životní cestě. Taková přátelství jsou výjimečná, i když připouštím, že i taková mohou být. Ale většina přátelství funguje tak, že se lidé sblíží, dají si na daném úseku cesty něco moc krásného. Pak se často jejich cesty dělí. To je běžné. Neznamená to ale, že by to strhávalo hodnotu toho co bylo. A není pravidlem, že se tito lidé už nikdy zpět nepřiblíží. Spíš to bývá tak, že se třeba pár let nevidí, protože je život rozdělil, ale když se snad po letech sejdou, pak je to takové jakoby ty roky mezitím ani neexistovaly. Mohou být ztraceny roky – ale ty byly využity s užitkem někde jinde – není ovšem ztraceno přátelství.

A tak si myslím, že máte možnost opravdu Vaši kamarádku respektovat. To neznamená ji nechat jít. To znamená mít ji ráda tak, jak potřebuje. Ono bude záležet spíš na ní, jestli jí bude milé, když se jí třeba občas ozvete a zeptáte se na to, jak se jí daří. To ukáže čas. Možná by šlo se kamarádky zeptat přímo, jak to tedy vidí ona. Co by potřebovala? Možná kontakt omezíte jen např. na přání k narozeninám nebo ho zcela přerušíte. Ale ani to neznamená, že ji musíte nechat odejít ze svého srdce. Myslím, že je třeba si uvědomit, že jedna etapa vašeho přátelství – toho nablízko – skončila, podívat se na ni, ocenit její hodnotu a radovat se z toho krásného, co jste si daly. A otevřít své dlaně proto, aby Vaše kamarádka mohla volně odejít. A když bude mít touhu, tak také přijít zpět.

Ta ztráta které se obáváte může být o něčem jiném než, jak prožíváte. Možná nastává čas na to, abyste mohla přijmout do prostoru, který zaplňovala Vaše kamarádka někoho jiného. Nemyslím v srdci, ale v praktickém prostoru. Možná to může být dar i pro Vás, i když to zatím nevidíte. Nebojte se tedy, prosím, své ruce otevřít a být otevřenou. A ptejte se, prosím, v modlitbě milujícího Boha Otce, jak máte jít životem teď, aby váš život byl přes to, co prožíváte radostí pro Vás a darem pro druhé. Dejte, prosím, sama sobě čas na to, aby Vaše srdce mohlo být z toho zranění uzdraveno. Beru Vás s tím do přímluvné modlitby.

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství