Vztah k rodičům po svatbě

Dobrý den,
chtěla bych se na vás obránit s žádostí o radu. S přítelem jsme začali chodit do společenství připravující se na svátost manželství a já mám velký otazník, co se týče vztahu k mé původní rodině.

Studuji VŠ daleko od domova, takže domů jezdím jen na víkendy. Uvědomuji si ale, že rodiče potřebují mou pomoc - jsou nemocní a mám ještě malé sourozence. Vím, že moje opora pro ně mnoho znamená. Vždycky se na mě těší, když se vracím domů. Kdyby se s rodiči něco stalo, možná se budu muset o své sourozence v budoucnu postarat. Ráda bych se i proto po studiích vrátila zpět do svého rodiště. Nemyslím do stejného města, do stejné ulice. Jen abych jim mohla být nablízku, třeba do vzdálenosti 50 km.

Můj přítel z toho ale není nadšený. On si myslí, že bych trávila každý svůj volný čas doma, což není pravda. Ale chápu, že brzy budeme pracovat (na směny), mít rodinu, své koníčky a toho volného času tolik nebude. Prosím, poraďte mi.

Děkuji vám za odpověď.

Milá...,
Dovedu si představit vaše rozpoložení – na jednu stranu chcete být u rodiny a cítíte za ni zodpovědnost a na stranu druhou narážíte na malé nadšení svého partnera. Je to trochu tenký led. Protože asi opravdu nejvíc bude záležet na tom, jak se k celé věci postaví on. Berete si za manžela jeho a musíte vzít v potaz jeho vnímání. Aby to pak dlouhodobě nestálo mezi vámi.

Je krásné, že máte zodpovědnost za svou původní rodinu, ale zároveň se od ní svým způsobem budete muset oddělit, abyste mohli s vaším mužem založit samostatnou jednotku. Tak jak jste to popsala, to vypadá, jako byste mu říkala – když si mě vezmeš, musíš počítat s tím, že se nám klidně může stát, že budeme mít doma nevlastní děti, za které vnímám zodpovědnost. To je věc, kterou byste měli jednoznačně vyřešit před svatbou a do manželství nejít, dokud nenajdete pro tuto situaci řešení.

Já vím, je to extrém, ale zároveň s tím takto vnitřně počítáte a váš partner k tomu bude muset dát souhlas , aby se tak v případě potřeby mohlo stát, nebo je nutné najít jinou variantu, jinak by vám to mohlo přinést nemalé potíže.

Druhá věc je bytí poblíž rodiny. Partner by vás neměl od rodiny odseknout a vy byste ho z druhé strany neměla nutit k tomu, aby se k ní automaticky „přivázal“, i když si samozřejmě bere vás i s rodinou a vším co z toho plyne . I on si s ní bude teprve vztah tvořit. Možná by bylo optimální, kdybyste mohli nějaký čas žít od rodiny daleko a vybudovat si svou pevnou jednotku a teprve pak v případě potřeby se vrátit poblíž k rodině. Nemusí to být vzdálenost faktická, ale spíše vnitřní. Ne nadarmo se v Bibli říká, že se máme oddělit od svých rodičů a přidat se k partnerovi. Je to moudré.

Pochopte správně. Moc dobře vám rozumím a schvaluji vaši touhu pečovat o rodinu. Rozumím, že máte citovou vazbu na rodiče a že vnímáte potřebu rodičů mít vás blízko. Zároveň ale první místo musí po svatbě dostat váš muž a vaše rodina, kterou se chystáte založit. Nelze ty rodiny propojit do něčeho jednotného. Musí tu stát dvě samostatné rodiny, které si mohou pomoci v případě nouze, ale neměly by být na sobě navzájem závislé.

Samozřejmě, že v případě nemohoucnosti obou rodičů bude třeba situaci řešit. A je dobré se na to připravit a najít dobrý kompromis. Myslím si, že vyjednávání a dělání kompromisů provází celé manželství a že pokud v těchto věcech vzájemný kompromis najdete, aniž by z toho byla nějaká strana nepřijatelně znevýhodněna, pak uděláte v přípravě na manželství obrovský kus práce.

Takže když to shrnu – vřele doporučuji vybudovat samostatnou jednotku, dokud ještě není původní rodina v krizi a pro případ potřeby udělat oboustranně přijatelný plán, jak se situací naložit. Samozřejmě že ten lze pružně měnit pro případ nějakých naléhavostí.

Přestěhování se od původního domova např. o 50 km může být buď hodně daleko nebo hodně blízko, podle toho jak s tím naložíte. I o tomto budete muset s partnerem vyjednávat. Klidně 50 km daleko může fungovat naprosto dobře. Nevidím problém v této vzdálenosti.

Dovedu si představit, že vám výhrady partnera nepřijdou fér a že byste chtěla, aby vás přijal tak, jak to máte. Ale opravdu na ně má nárok a pokud jsou, je třeba hledat kompromisní řešení.

Domnívám se, že pro začátek manželství není vůbec destruktivní, když se návštěvy rodičů spíše omezí, časem se totiž vzájemné postavení novomanželů a rodičů promění a je možné s rodiči být opět v těsnějším kontaktu, ale na zcela jiné pozici než to je teď. Ta pozice je pak už tak jasná a samostatná, že nehrozí varianta, že byste byla rozmělněna mezi manžela a původní rodinu, jak se možná váš přítel obává, ale z vašeho pevného manželství čerpáte a vydáváte rodičům pomoc jaká je potřeba.
Tu pevnost je třeba vybudovat. A tím si potřebuje být váš partner jistý, snadněji se pak budete rozdávat bez ohrožení manželství nějakou nespokojeností.

Nelze sedět na dvou židlích a nejen vaši rodiče budou muset pustit do manželství vás, ale i vy jim budete muset dát svobodu žít jejich život tak, jak ho mají. Nemáte zachraňovat to, co jsou schopni zvládnout sami. To jen k úvaze, ale možná to cítíte stejně, nevím.

Jistě tu část potřeby být oporou může naplnit i telefon a samozřejmě návštěva osobní ve frekvenci, na které se dohodnete s manželem. Pokud by se situace u vašich zhoršila, budete potřebovat také jeho pomoc, i jeho účast při návštěvách.

Milá..., i když to vypadá, že jsem na straně vašeho partnera, tak to co jsem napsala, je spíše o tom, že jsem na straně vašeho manželství. Ráda bych vás povzbudila k vyjednávání a také k tomu, abyste neměla strach. Tyto věci se vyvíjejí a při troše dobré vůle a tolerance lze najít relativně uspokojivé řešení. Moc vám držím palce, abyste ho našli. Doporučuji vám, abyste se za celou situaci modlila a vyprošovala moudrost pro vás oba. Mějte se hezky.

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům, Láska v partnerství, příprava na manželství