23. 1. 2012, tut
Už nejsem malá...
Navigace: Katalog dotazů > Láska a vztahy > Vztahy dětí k rodičům
chtěla bych poprosit o radu, jak vyjít s otcem. Jsem již dospělá, sice ještě studuji, ale bydlím v nájmu a chodím na brigády, abych byla jakž tak soběstačná. Táta mě má velmi rád, ale strašně mě vytáčí, že se mnou jedná stále jako s pětiletou (vezmi si bačkorky, dej pusu tatínkovi, uvař si čajík, běž spinkat, šmudlinko, pojď sem - i na veřejnosti!) Taky má o mě nepřiměřený strach – pořád chce, abych ho prozváněla, že jsem v pořádku dorazila nebo mě chce doprovázet z akcí má tendenci mi ve všem radit, jako bych byla úplně mimo. Myslím, že je to mimo jiné také proto, že je hodně sám, nemá moc přátel.
…
Problém je v tom, že když se mu postavím, urazí se, je z toho smutný a hrozně dlouho to v sobě řeší. Mám ho ráda a ale mám v sobě konflikt, jak nebýt netrpělivá a neubližovat mu, a zároveň být sama za sebe, nejsem přece už jeho malá holčička… Vyříkat si všechno nemáme jak, věří, že má "poslední pravdu“.
…
Mám ,,právo" jako dcera a jako bližní odmítat tyto jeho starosti a ,,omezování“, když přitom vím, že mu to bude líto a bude se kvůli mně trápit? Co si myslí Bůh? Neměla bych to vzít jako sebezápor a vyhovět mu?
Zachovat úctu ale nenechat ze sebe dělat dítě
Milá …,
díky za Váš upřímný dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Předně bych chtěla ocenit Vaši snahu vůbec na vztahu s tatínkem pracovat a přes všechny těžkosti to nevzdávat. V tom bych Vás chtěla povzbudit, že určitě trpělivost máte.
Je skvělé, že chápete, co za otcovým chováním stojí (samota, starosti o vás) a že se do něj snažíte vcítit. To Vaše chování určitě mění k lepšímu a pomáhá Vám to se dívat na případné „trampoty“ s ním s nadhledem.
V dospělosti je to ve vztahu s rodiči trochu náročné z řady důvodů. Někteří rodiče, což je asi i případ vašeho otce, nejsou z různých důvodů schopni přijmout fakt, že jejich dítě je již (více či méně) dospělé, o věcech si samo rozhoduje a názor rodičů je čistě jen jejich názor :) Znám velmi málo rodičů, kteří tímto přerodem bez problémů prošli. Tím Vás chci jen povzbudit, že rozhodně nejste sama, kdo něco podobného řeší. Na druhou stranu je třeba chápat i rodiče, kteří vidí, že jejich dítě třeba dělá špatné rozhodnutí nebo je příliš důvěřivé apod. a rodič pak zkouší všechny možné páky, aby se vše v dobré obrátilo. Je tedy také dobré snažit se vidět a být vděčný za starost, péči byť třeba není projevována úplně vhodným způsobem :)
V situaci, kdy s Vámi otec stále jedná jako s malým dítětem, je podle mého třeba mu klidně, ale důrazně (slušně :)) říci, že již dítě nejste a určité chování zvlášť na veřejnosti Vám vadí. Je samozřejmě otázka, zda to zabere a jak píšete, zda to nebude úplně kontraproduktivní (otcova deprese, uraženost apod.). V tomto ohledu, myslím, hodně záleží na formě, jakou to lze říci, ale sama asi uvážíte, zda je zde šance na úspěch. Nicméně byť otec zareaguje všelijak, je důležité, aby to od vás slyšel.
Myslím, že ctít rodiče znamená, chovat se k němu s úctou, ale zároveň pravdivě bránit sebe sama a nenechat ze sebe dělat dítě, tedy chovat se dospěle a občas možná i zraleji než rodič, což je náročné :) Tato úcta také znamená mít o druhého starost, udržovat s ním vhodný kontakt. Mám na mysli, aby nebyl úplně opuštěný, ale zároveň aby to bylo pro Vás proveditelné a snesitelné. Sama s láskou poznáte, jaká četnost kontaktu je dobrá. Zároveň je dobré nenechat se manipulovat otcovou samotářskou povahou. To je na odpovědnosti a svědomí Vašeho otce, aby také on vyvinul nějakou snahu.
Rozhodně si nemyslím, že je dobrý sebezápor, v jehož rámci byste si měla nechat vše líbit. Trpělivost a to, že třeba něco peprnějšího, co by Vám mohlo přijít na jazyk „spolknete“, jsou velmi dobré vlastnosti, které se Vám budou určitě hodit i v jiných vztazích :) Takže pokud chcete, můžete brát náročné situace s Vaším otcem jako cvičení, ačkoli chápu, že někdy na to člověk prostě nemá. Co se týče dotazů ohledně vašeho cestování apod., tak tam bych to brala jako starost o Vás a Vaši bezpečnost, tudíž myslím, že prozvonění na mobil nebo sms, „že jste na cestě“ je druh sebezáporu, který lze zvládnout :)
A na závěr důležitá věc: ptáte se, jak to vidí Bůh. Je jisté, že Bůh Vašeho otce miluje a je mu líto, že se některé věci v jeho životě možná nepodařily, ale to nebrání jeho dobrým plánům s ním do budoucna. A součástí těchto plánů jste i vy :) Rozhodně se můžete za Vašeho tatínka modlit, vyprošovat mu schopnost lásky, smíření, tam, kde má spory, odpuštění tam, kde se cítí zraněný, pokoj do srdce a vše co cítíte, že potřebuje a vy byste mu to přála. A taky můžete prosit o moudrost pro sebe do náročných situací s ním. A pak je tu ještě jeden „trik“: všechno nepříjemné nebo co nám připadá jako oběť (třeba neustálé prozvánění, smsky apod.) můžete „obětovat“ za něj a skrze modlitbu to nechat proměnit v Boží požehnání pro něj. Držím Vám palce a vyprošuji hodně sil a trpělivosti :)
Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům