Strach a stud před první zpovědí

Dobrý den, jsem pokřtěná, ale rodiče mě nikdy k víře nevedli, spíše naopak. Hodnoty křesťanské se u nás opravdu nežily.

Před časem se ve mně začalo samovolně vše obracet a měnit, což považuji za životní zázrak a záchranu a dnes už vidím vše jinak. Vdala jsem se a narodily se nám děti.  Oba s manželem máme touhu chodit do kostela, ale nevíme, jak to vše uchopit. Ráda bych chodila na bohoslužby, "dovzdělala se", popř. začala být praktikující křesťankou.  Ale když si uvědomím, že ani nevím, jak to vše probíhá a funguje, a že v mnoha situacích ani nevím, jak se správně chovat, co dělat, včetně těch praktických věcí, tak se stydím a bojím zároveň.

Mám za sebou zážitek, kdy se mi všechny mé dosavadní hříchy ostře vybavily a musela jsem s tím začít nějak pracovat. To asi i umocnilo mé obrácení, denně se vírou zaobírám, silně vnímám Krista a touhu po nápravě, i když těch nánosů je opravdu hodně, touha se očistit mě asi už neopustí. Každý den se věnuji modlitbě (i když ještě nedokonalé), prosbám o odpuštění a vyřešení zátěže z minulosti. Ale představa, že bych žádala o rozhřešení formou svátosti (zpovědi)…? Bojím se, že jsou mé viny až příliš velké, abych je dokázala někomu říct. Mám ze sebe tak špatný pocit a současně vím, že už se k takovému způsobu života nikdy nevrátím, cesta je pro mě jasná. Jen vůbec nevím jak v takové situaci na to. Děkuji za jakoukoliv radu.

Dobrý den.

 Pokud Vám dobře rozumím, trápí Vás strach a stud. Může to znít paradoxně, ale je to svým způsobem dobře. Jeden i druhý jsou ukazatelem toho, že nejste lhostejná. Stud a strach jsou žádoucí emoce, pokud jich není příliš. A minimálně u strachu platí, že mívá velké oči. Pokud nevíte, jak probíhají bohoslužby, tak se jděte podívat. Najděte si místo klidně i někde vzadu a prostě pozorujte, co se děje. Když to párkrát uděláte, začnete mezi tamní komunitu patřit a přirozeně se naučíte v daném prostředí pohybovat. Žádný učený z nebe nespadl a zeptat se není ostuda. Určitě i místní kněz Vám rád odpoví na některé otázky anebo – a to považuji za lepší variantu – Vás seznámí s někým, kdo Vám bude ku pomoci příkladem i radou. A ještě jedna věc: Upřímná touha je mnohem cennější, než formální dokonalost.

Se studem to bývá složitější. Jisté je jedno: Vyznat znamená jistým způsobem postavit mimo sebe. A postavit mimo sebe je nezbytným předpokladem pro: distancovat se, opustit, vydat se jiným směrem… Je to neskutečně osvobozující a v posledku radostná zkušenost.

Jako zpovědník s pětadvacetiletou praxí Vás mohu ujistit, že vyznání si bývají dost podobná a ze všeho nejvíc vyvolávají soucit. Každý člověk má ve svém životě něco, zač se do hloubi duše stydí; V tom není rozdíl. Lišíme se velikostí odhodlání odkrýt svá zranění před nebeským Lékařem a přijmout léčivou milost, kterou nám církev zprostředkovává. Kdosi řekl, že odpuštěné hříchy jsou jako jizvy po ranách utržených v boji. Nejsou známkou zbabělosti, ale vypovídají o tom, jak tvrdý boj to byl.

Prakticky je možné vsadit na anonymitu a využít pro „první“ sv. zpověď většího města nebo poutního místa. Najít si (v kancionálu, na internetu…) „jak se to dělá“, vytipovat si místo a čas a prostě jít s vědomím, že si jdu pro pomoc.

Kategorie otázky: Svátosti, zpověď, biřmování, sv. nemocných