Sebevražda

V hlubokém rozhořčení sleduji stále nerevidované paragrafy 2281 a 2282 katechismu a o ně opírané odpovědi na webu Víra. cz na téma sebevraždy. Provokují mne k těmto otázkám:

Nakolik je tvůrce paragrafů, tedy magisterium, vzdělán v moderní psychologii a psychiatrii, když se v katechismu ještě dnes objevuje pojetí sebevraždy především a hlavně coby smrtelného hříchu - byť s alibistickým náznakem uznání, že jisté okolnosti mohou tíhu viny "pouze zmenšit"? Jaké je asi procento sebevrahů, kteří se k činu rozhodují při zákusku u kafíčka?

V jedné z odpovědí na webu její autor píše, že "v určitých obdobích jsme Bohem povoláni trpět". Dokázal by tohle říkat s pokorou některému z nešťastníků, kteří měli tu smůlu, že se z nám nepochopitelného Božího úradku narodili "na druhém břehu"? Tomu, kdo je neustále a znovu týrán hrůzami tohoto bytí? Třeba opuštěnému, sociálně odstrčenému chudákovi mučenému neustálými úzkostnými stavy v důsledku vražedné kombinace geneticky podmíněné přecitlivělé osobnosti, neradostného dětství, únavového syndromu, opakovaných citových zklamání a s narůstající plejádou chorob z neustálého stressu? Nebo člověku po dlouhé měsíce vřískajícímu v opakovaných průlomových bolestech lámajících se kostí při mnohočetném myelomu?

Do jaké míry jsou objektivně pravdivá tvrzení lidového folklóru typu "Bůh nikdy nezkouší víc, než kolik člověk snese"? Občas je slýchám i dnes, dokonce z úst jistého "nehalíkovského" typu kněží - tedy těch, kteří neoplývají intelektem či zkušenostmi. Vzpomeňme na scénu z Getsemanské zahrady. Apoštolé, kteří měli dříve plná ústa zbožných řečí, teď spí. Jsou to jenom lidé. Také my tváří v tvář trýznivému mučení zůstáváme sami - protože ve společenství kolem nás jsou také jenom lidé. V zájmu vlastní integrity od chronického utrpení utíkají.

Bylo by falešně chlácholivé žít v ilusi, že zrovna my se dostaneme zavčas do hospice, že zrovna naše bolest tam půjde medicínsky zvládnout, že každá deprese se dnes dá léčit, že s každou poruchou osobnosti si "odborníci" poradí nebo že naše sdělené trápení je poloviční trápení a bližní nám budou ochotně naslouchat. Avšak nejen ti druzí, ale i my jsme z Božího rozhodnutí také jen lidmi. Nikoli Ježíšem, svatým Štěpánem, ba obvykle nejsme ani některým z mystiků. Kromě pokračování šílenství hnusného utrpení pak zbývá sebevražda. Kde v ní pak lze spatřovat akt svobody a dobrovolnosti? Děkuji za fundovanou odpověď. 

Vážený....

Nevím, jaká máte kritéria fundovanosti, ale zkusím být alespoň systematický.
Katechismus katolické církve ve svém učení o sebevraždě před vámi kritizované články 2281 a 2282 předřadil článek 2280, kde opakuje křesťanské a biblické pojetí člověka jako správce a nikoli majitele života, který je darem a závazkem. Toto pojetí je důsledně aplikováno na jednotlivá morální témata, mimo jiné i na sebevraždu. Nepochybně lze tento pohled kritizovat. Lze také poukázat na chyby v aplikaci obecného principu na konkrétní téma.

Určovat mravní kvalitu činu (pouze) na základě možností jednajícího je spolehlivou cestou k naprosté relativizaci

Vaše kritika však, pokud ji správně rozumím, míří k (domnělé) absenci poznatků moderní psychologie a psychiatrie ve vyjádřeních katechismu. Jako řešení navrhujete stanovit mravní klasifikaci činu s ohledem na osobní situaci jeho „pachatelů“.
Určovat mravní kvalitu činu (pouze) na základě možností jednajícího (který je navíc v extrémní situaci), tedy udělat konkrétního jednice poslední normou obecné správnosti, je spolehlivou cestou k naprosté relativizaci. Téměř jistě se pokaždé najde někdo, pro koho může být daný požadavek v konkrétní situaci neúnosný. Stačí pomyslet na vraždy v afektu. Paradoxně by - zřejmě nezamýšleným - důsledkem takového přístupu byla také absence jakékoli oprávněnosti vaší kritiky předmětných článků katechismu.

Zdůrazňuji, že tento přístup je možný a v některých případech snad i lákavý, ale ve svých důsledcích zhoubný a odporující křesťanskému pojetí. Těžko lze proto očekávat jeho uplatnění v učení církve. Osobně považuji ucelený etický systém pevně zakotvený ve staletími prověřeném pojetí světa a člověka, za obrovské obohacení a komparativní výhodu, které bychom se neměli pošetile vzdávat pro okamžité a někdy pouze zdánlivé výhody. Je samozřejmě kritizovatelný (a kritizovaný), ale nepřijde mi poctivé to dělat na bázi domněnek a podsouvání.

K otázce poznatků moderní psychologie a psychiatrie si dovolím pouze několik poznámek. Ani „magisterium“ není imunní vůči řadě skutečností, které snižují, nebo dokonce odstraňují požadavky na mravní čin – tedy vědomost a svobodu. Respekt k tajemství hranic lidské svobody je zřetelně vyjádřen v čl. 2282 a 2283. Učení přesně formuluje rozdíl mezi objektivní a subjektivní stránkou činu, chcete-li mezi mravní (objektivní) povahou skutku a osobní (subjektivní) vinou jednajícího. Také tuto distinkci považuji za velice přínosnou.
 

Okamžik rozhodování v extrémních situacích má hodně co dělat s celkovým přístupem člověka ke světu a k životu

Máte pravdu: Psychologie nás skutečně upozorňuje, že v určitých situacích přestává být člověk svým pánem (Je otázkou, proč právě tyto extrémní situace mají být základem morální normotvorby). Stejná věda nám ale také říká, že tento okamžik je velice individuální a naznačuje, že má hodně co dělat s celkovým přístupem člověka ke světu a k životu. Řečeno jinak; klíčovou roli při zvládání hraničních lidských situací hraje smysl, nebo jeho případná absence. Má-li pro mě utrpení smysl, zvládám ho významně lépe. („Sport je pozitivní utrpení“, četl jsem na billboardu).

Nevím, které konkrétní odpověď z naší linky máte na mysli, ale na mně spíše působí dojmem, že více či méně zdařile zkouší aplikovat výše uvedené poznatky moderní psychologie a propojovat je s tradičním učením církve. Vždy jsem předpokládal, že na naší linku se obracejí právě ti, které učení církve zajímá.

Statistiky ze zemí, kde je legalizována eutanázie (sebevražda s dopomocí) ukazují, že počet těch, kteří o ni rozhodují „u kafíčka“ stále roste. Jednoznačné učení církve plní v této situaci také roli majáku, orientačního bodu v celkovém nejen hodnotovém zmatení.

Teologie lidství Ježíše Krista a utrpení jeho i jeho následovníků a následovnic by zabrala mnoho času a myslím, že pro odpověď na Váš dotaz není nepostradatelná. K dělení na „halíkovské a nehalíkovské“ typy kněží se neumím vyjádřit.

Závěrem si dovolím vyjádřit naději, že jsem Vás snad alespoň inspiroval k novým úhlům pohledu na problematiku, která má nepochybně silný emocionální náboj. Přesto bychom ani v tomto případě neměli rezignovat na Tacitův požadavek: „Sine ira et studio“.
 

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Hodnota života, bioetika