Prvotní hřích a evoluce

Můj dotaz směřuje k úplnému začátku všeho dění v dějinách člověka. K takzvanému prvotnímu hříchu, svobodnému rozhodnutí proti Bohu. Na hodinách biologie jsme řešili chování zvířat – konkrétně opic. Pokud uznám evoluci – tedy to, že se člověk vyvinul z opice, v říši zvířat, platilo jednoznačně právo silnějšího. I dnes můžeme sledovat, např. když se ve volné přírodě setkají tlupy opic, (našich nejbližších předků), jak na sebe při nerespektování teritoria tvrdě útočí. Orangutani dokonce zabijí a sežerou mláďata z konkurenční tlupy.
…
To je dáno řádem stvoření a funguje to tak po miliony let. Naše biologická schránka pochází z prostředí, kde jsou vraždy a souboje na denním pořádku. Otázkou pro mě tedy je, jestli bylo vůbec možné dosáhnout stavu, kdy by jednotlivé tlupy pravěkých lidí dokázaly mezi sebou žít, aniž by na sebe neútočily.
…
Možná, že v nás byla na rozdíl od ostatního stvoření utvářena rozdílná duše, která by dokázala naše myšlení povznést tak, že bychom mezi sebou dokázali žít v míru, bez bojů, s Bohem, ale člověk se postavil proti.
…

Děkuji za závažný dotaz. Odpověď není snadná a možná by potřebovala spíš přednášku. Tedy nějak zjednodušeně:

1) Když čteme Písmo, setkáváme se s TEOLOGICKÝM pohledem či výkladem. Toto je de facto reflexe lidí, kteří žili (v případě autorů Gn 3) asi před 2500 lety. Jejich způsobu myšlení, vyjadřování a poznání odpovídá adekvátně text. Vyjadřuje pravdu příběhem. V církvi vedeme obsáhlou diskusi, zda je třeba tento příběh chápat více či méně doslovně.

2) Argumentujete Darwinovou teorií. I já tuto teorii vnímám jako pravděpodobnou, ale pozor! Jde stále o teorii. Zatím můžeme jen říci, že kosterní a další nálezy svědčí o skoku z opičího předka k člověku se schopností rozlišit dobro od zla. Bohužel však nemůžeme říci, že to bylo právě takto s jistotou. To v sobě nese řadu dalších problémů.

3) Předpokládejme platnost Darwinovy teorie. Pro platnost našeho tvrzení potřebujeme, aby alespoň jeden konkrétní jedinec mohl učinit rozhodnutí, zda poslechne Boží hlas či ho zpochybní. Mohlo jít o zcela konkrétní rozhodnutí (konec konců příběh o ovoci na stromě je velice konkrétním) nevyžadující žádné zvláštní nadání a vzdělání.
Pro Vaše srovnání poukazuji na příběh Abrahama v Gn 12, který o Hospodinu neví naprosto nic. Ale hledá, vnímá vnitřní volání Pána. Na základě této vnitřní touhy ví, že má jít kamsi jinam. Nezná mapu, neví o cestě nic a dokonce se splete (nebo možná neodhadne cíl). Toto Boží volání však reflektuje! Nemohlo jít o něco podobného? Zvíře opravdu není schopné rozlišit dobro a zlo. Hřích je v principu především odmítnutí Boží cesty nebo Boha. Gn 12 -50 mluví vlastně o cestě člověka s Bohem. Kde dokázal naslouchat a kde nikoli. Šlo o prosté kočovníky bez vzdělání…

4) Dívám-li se na Gn 1-11 jako celek, pak ale zjišťuji ještě jinou věc. V těchto kapitolách je popsán Boží záměr a potom postupně, jak lidské rozdělení vstupuje do základních vztahů: muž-žena, sourozenci (Gn 4), otec a syn (Gn 9,18-28) a nakonec se konstatuje rozdělení všech lidí (Gn 11,1-9). Bible tedy podává mnohem ucelenější obraz, ze kterého jako teologové hledáme odpověď vyjádřenou v učení o prvním hříchu.

5) Zvíře bojuje na základě instinktu o přežití. „Člověk“ se od zvířete liší především tím, že kromě instinktu je ještě k tomu (nikoli místo toho) schopen rozlišit zlo a dobro.
Navíc představa světového míru či míru jako obecné skutečnosti je velice pozdní i u lidí. Ve starších dobách platilo, že se žilo v neustálém ohrožení válkou. Mír byl vždy složitě dojednávaný, většinou pod tlakem silnějšího a jen na omezenou dobu.

6) A nyní odpověď na otázku: Bylo by vůbec možné žít v původním stavu stvoření? Tady je těžká odpověď. Zdá se nám, že lidský hřích zapříčinil zlo ve světě. Ale evoluce napřed postaví zlo a do těchto souvislostí postaví rozhodujícího se člověka (tedy vlastně opačný kontext). Jako teologové úzkostlivě dbáme na to, abychom moc nezasahovali do předmětu zkoumání (vědy) biologům a historikům. Tam jsme na tenkém ledě. Mnohem více na ně naléháme, aby více zkoumali právě toto období a při svých závěrech nepodléhali módě, která zrovna v dané chvíli „frčí“, což se ovšem většinou děje. Ale i přes to, lze hledat odpovědi:

a) Co když z Božího pohledu není problém v evolučně se utvářejícím procesu, ale je velký problém v nezvládnuté míře či možnosti ovládat? (Mám na mysli to, že ochrana teritoria je zcela jinou věcí, než když členy protivníkovi tlupy či komunity zmučím, zterorizuji je záměrem nikoli ochránit vlastní živobytí, ale bavit se z jejich utrpení.)

b) Dokážeme domyslet, zda přeci jen ve skutečné historii nebyl okamžik, kterému Bůh podřídil celou řadu procesů kosmu. Dost možná nejde ani historicky vystopovat. Jde mi o chvíli, kdy mohl člověk říci své „NE“ svobodně, ale od toho okamžiku se dějiny začaly odvíjet jiným směrem.

Archeologové uvádějí, že obecně přijímaným znakem náboženského uvažování u lidí je výskyt rituálních pohřbů s milodary, které jasně ukazují na víru v posmrtný život. První takové hroby jsou známy ze středního paleolitu, kdy se ale zřejmě takto pohřbívali jen významní jedinci. K většímu rozšíření pak dochází v mladším paleolitu (asi 40 000 - 10 000 př. Kr.), u nás se jedná o známé lovce mamutů z Dolních Věstonic. Z mladšího paleolitu jsou také všechny jeskynní malby typu Altamira, což zase dosvědčuje rozšíření lovecké magie, jejíž používání též předpokládá víru v nadpřirozeno. Zároveň se dá předpokládat, že pokud si člověk kladl otázky o posmrtném životě a existenci nadpřirozena, zajímal se také o existenci dobra a zla.

c) v neposlední řadě je třeba stále znovu s velikou úctou číst Gn 1-3. Jde ovšem o zvláštní literární formu! Tedy pomocí hymnu (Gn 1) či příběhu (Gn 2-3) vyjadřujeme hlubokou pravdu: svět byl na počátku dobrý; člověk je stvořen jako dobrý, ovšem s možností zvolit zlo; člověk dává přednost svému subjektivnímu pocitu dosažení dobra namísto důvěry v láskyplnýho starajícího se Boha; Bůh připravuje cestu k záchraně. Tento koncept je klíčový, ale jeho reálné obrysy jsou pro nás obtížně uchopitelné v kontextu současných historických znalostí. Na to zatím známe historii jen velmi málo.


7) A konečně odpověď za „změnu“ duše. Tady bych s Vámi nesouhlasil. Myslím, že Bůh člověka stvořil se stejnou duší, jakou máme dnes, jen s tím, že v ní je cosi narušeno. Jako když chybí nějaký orgán, bez něhož je však možné žít, jen je to těžší. Myslím, že Bůh nám nedal jinou, jaksi horší, duši. Snad si mohu pomoci přirovnáním: po mnoha opakovaných činnostech se v našem mozku vytváří psychologická stopa („klestění“), takže v příští podobné situaci budeme mnohem snáze jednat jako v předešlých případech, než když se máme rozhodnout pro nějakou jinou variantu.

Bojím se však určitého pokušení zjednodušit člověka na tělo a duši. Představujeme si člověka jako složeného ze dvou dílů: mechanický – tělo a dynamický duše. Tento chybný model by se dal přirovnat k autu, které bez řidiče nemůže nic. Řidič je duší auta, ale vlastně je na něm zcela nezávislý a vlastně jím trochu omezený (musí řídit).

Skutečný člověk má své tělo a duši mnohem silněji spojeny. Duše přetváří člověka (tělo) a tělo duši mohutně ovlivňuje. Právě v tomto svém konkrétním těle můžeme být šťastní a v žádném jiném!!! Prvotní hřích je podobný chybě, která mnoho zapříčinila, ale nakonec se stává pramenem mnohem silnějšího daru Božího. Bůh sám se stal člověkem. Díky chybě je nám Bůh ještě mnohem blíž. Proto se ve velikonočním exultet zpívá „o, šťastná vina“!

Odpověď není zdaleka vyčerpávající, neboť rozsah otázky přesahuje běžný rámec tohoto fóra.

K tématu evoluce doporučujeme knihy kněze a biologa Marka Orko Váchy „ Návrat ke Stromu života“ a „Tančící skály“.

Kategorie otázky: Věda x víra, evoluce