Proč zrovna já? Bůh přeci nemůže chtít mé utrpení...

Dobrý den.
věřím, že Bůh pro mě, tak jako pro každého, má cestu, že mě má rád. Poslední dobou ale přemýšlím, že mě nemá rád tak jako ostatní, bezproblémový lidi, co mají talent na všechno. Nechápu, jaký smysl má utrpení, které z mého života dělá peklo a nelze odstranit. Sžírá mě to. Bůh přeci nechce mé utrpení. Vždyť lidi nestvořil, aby se trápili. Jak to vůbec mohl dopustit, když věděl, že se budu takhle trápit. On všemohoucí, vševědoucí a stejně to dopustil. Ano, vím, že existuje zlo, ale zlo není silnější než dobro. Tak proč? Proč zrovna já?

Dělal jsem v dětství věci, kterých lituji. Šikanoval jsem, posmíval se druhým, měl jsem radost z různých špatností, nadával… Je to odpověď?

Je pravda, že krize, která na mě teď dolehla, mě „dohnala“ věřit v Boha. Ale jedná takhle Bůh? Chce, abychom trpěli? Co mám dělat?

Nechci to rozebírat s žádným psychologem. Pokud budu Bohu věrný, ať mě uzdraví.

Dobrý den.
Proč právě Vy? To je správná otázka, ale na nesprávnou adresu. V plnosti ji může zodpovědět pouze Bůh. A on nemlčí! Na řadě příkladů nám ukazuje svůj způsob vedení člověka. Mimo jiné nás učí nehledat příčiny, ale účel. Za otázkou proč se nejednou skrývá snaha označit viníka, někdy dokonce obvinit Boha, a tak si vytvořit alibi pro vlastní rezignaci a sebelítost. Hledat účel naopak znamená ptát se, co mohu udělat pro to, abych navzdory své situaci, naplnil (Stvořitelem daný) smysl své existence.

Píšete, že Bůh nestvořil lidi, aby se trápili. Souhlasím. Katechismus našich babiček začínal tvrzením, že Bůh stvořil lidi proto, aby mu sloužili a za to spaseni byli. Dnes už to obvykle neformulujeme takto striktně, stále to však platí. Bůh si opravdu nepřeje Vaše trápení. On touží po tom, abyste mu celým srdcem sloužil a dosáhl nebeské slávy. Otázkou je, zda to chcete také.

Připouštíte, že Vás Bůh má rád, ale tvrdíte, že méně než ostatní. Zdaleka nejen moje zkušenost praví, že každý má svůj kříž. To, že u některých není na první pohled patrný, neznamená, že je lehčí, nebo pohodlnější. Zmiňujete hezké, talentované a bezproblémové lidi. Nepochybně kolem nás tací jsou. Co ale doopravdy víme o jejich životě, zápasech, obavách; minulých i budoucích? A co ti, kteří takoví nejsou? Co podvyživení, smrtelně nemocní, zotročovaní a všelijak zneužívaní? A především: Co jednorozený Boží Syn, který ve třiceti umírá na kříži? Opravdu chcete Bohu vyčítat, že Vás miluje méně, než jiné? Přestože je všemohoucí, právě toto „nemůže“. Každého miluje stejně, každého naplno a každého jemu přiměřeným způsobem. Předkové paradox náročné Boží lásky vyjádřili trefně: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje“. A i když toto všechno zpochybním, jedno zůstává: Otázkou není, jak Bůh miluje mě, ale jak já miluji jeho.

Vyčítáte Bohu, že Vám nadpřirozeně nepomůže a odmítáte psychologickou pomoc, která se nabízí přirozeně. Převádíte vztah k němu do roviny obchodu – jsem věrný a ty mě zato uzdravíš – a snad ani nevnímáte, jak urážlivé to vůči Hospodinu je.

Bůh opravdu nechce, abyste trpěl, ani teď ani nikdy v budoucnu. Jestliže Vás přesto nyní trpět nechává, je to možná jediná cesta k Vaší záchraně. Neumím to autoritativně posoudit. Věřím však (a tuto víru považuji za to jediné, čím se mohu před Bohem „chlubit“), že všechno, co Bůh koná, či dopouští, je projevem jeho lásky k nám, lidem. Věřím a modlím se, abyste i Vy jednou k této spásné víře dospěl.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt