Proč moje prosby nefungují?

Dobrý den,
Můžete mi prosím poradit ohledně prosebné modlitby. V jedné záležitosti mi velmi záleží na maximálním výsledku. Dělám, co je v mých možnostech a intenzivně se za to modlím. Abych to "pojistila", začala jsem za to obětovat i nejrůznější dobré skutky. Velmi brzy jsem začala pochybovat. Naplno jsem pocítila rozdíl mezi nezjištným skutkem lásky a dobrým skutkem "za něco". Nezjištné dobro mě naplňovalo radostí a třeba až dodatečně mě napadlo, že jsem to mohla obětovat za své přání.

Poctivě přiznávám, že moje přání nebylo z čistě lidského hlediska příliš reálné. Aby se to mohlo stát, musel by Bůh přinejmenším omezit svobodnou vůli zúčastněných. To Bůh prostě neudělá. Jenže pro mě to bylo tak důležité, že jsem vypnula zdravý rozum.
Odvolávala jsem se v modlitbách na Boží všemohoucnost, která si poradí i s tím, co sama stanovila. Na Moudrost, která přesahuje všechny lidské představy.

Začala jsem se ptát, proč moje prosby nefungují. Že to nešlo, mi příliš nejde dohromady s pojmem Bůh. Tak tedy - nebyla to Boží vůle. Znovu proč? Nebylo by to k mému dobru nebo k dobru někoho jiného? Chystá pro mě Bůh něco lepšího? Možná teď budu znít jako rozmazlené dítě, ale to,co jsem si přála, považuju za to nejlepší. Abych mohla věřit, že by mi to neprospělo, musela bych se o tom přesvědčit. Já vím. Bůh není automat na splněná přání. Beru to a dodávám - v některych případech je to naše nejvyšší výhra.

Jedna otázka mě po této zkušenosti velmi trápí. Má vůbec smysl se modlit a o cokoliv Boha žádat? Jestli něco není Boží vůle, nestane se to, i kdybych prosila ještě víc, než jsem ve svém příběhu popisovala. A jestli to naopak Boží vůle je, pak si Bůh jistě i bez mé modlitby cestu ke svým plánům najde. Pokušení vzdát se své víry jsem už asi překonala. Pořád si ale připadám jako loutka vydaná na milost a nemilost Božím záměrům. Někdy mi to bere i chuť o cokoliv usilovat. Vnucují se mi totiž myšlenky, že pokud tak Bůh rozhodne, stejně se to nepovede. V takových chvílích pak závidím nevěřícím to jejich: "Spoléhám se jenom sám na sebe." Můžete mi prosím poradit, jak mám tyto pocity překonat? Samozřejmě v modlitbě i děkuji nebo běžně rozmlouvám. Jenom správně prosit asi neumím.
Moc prosím o radu nebo alespoň o váš úhel pohledu. Děkuji.

Milá ...,
děkuji za důvěru, s kterou se na nás obrácíte a vážím si ji.
Vaše otázka je otázkou velmi poctivou, ale také velmi konkrétní a častou při snaze o účinnou modlitbu za druhé.

Striktně logicky zde opravdu stojíme před dvěma axiomy, které se v pouze lidské logice nedají sjednotit:

Boží vševědoucnost do budoucna (mnohem více ještě nežli samotná Boží vůle) na straně jedné a lidská svoboda jako základ schopnosti milovat na straně druhé. Matka církev velmi jasně říká, že z pohledu Boha v těchto axiomech rozpor není ačkoliv pro nás je to nad schopnost našeho chápání.

Já bych Vám ale vedle této alespoň pro mne téměř zcela nedostačující odpovědi nabídl i svoji představu, která jistě nemá logickou dokonalost definice, ale mě hodně pomáhá:
Věřím tomu, že Bůh skutečně chce dobro a dobro také (a pouze dobro) v tomto světě působí. Na co však naráží je lidská svoboda která, když není zaměřena na Boha, ale je egocentrická, zaměřená na člověka jako absolutní cíl, tak vytváří hradbu, ve které Bůh nechce působit naplno, protože lidskou svobodu respektuje.

No a my, když se modlíme, tak prostor naší svobody nabízíme naplno Bohu, aby on sám v něm mohl konat skutečné plně působit bez překážek našeho egoismu a konat i pro druhé účinné dobro.
To je základ modlitby - proto také základem - zcela nutným v křesťanské modlitbě je právě modlitba chval a vyvyšování Boha - tedy vytváření prostoru pro něho v rámci naší svobody.

Jestliže na tomto základu pak je dále stavěno i za pomocí modlitby přímluvné v konkrétních věcech, což znamená, že já svůj prostor svobody spojuji s prostředím ve kterém žije ten, za kterého se modlím a tak dávám Bohu možnost, aby v tomto prostoru byl co nejaktivnější.

To, že mnohdy naše modlitby zdánlivě vyslyšeny nejsou, neznamená, že se ale nemáme modlit konkrétně - a věřte mi, že - alespoň pro mne - v případě, že má modlitba je spojena právě s výše uvedeným východisky: Bůh ve světě chce a skutečně koná jen dobro a já mu nabízím skrze modlitbu svůj prostor svobody, se stává modlitbou, o které věřím, že měla svůj zásadní smysl, i když konkrétnost toho, jak jsem já viděl dobro, nebyla naplněna.

A neodrazuje mne to od vyslovení konkrétních představ stále znovu a znovu zkušenost, že Hospodin to umí udělat ještě lépe než, jak já o to prosím, a to proto, že On zná naše možnosti a skutečné potřeby pro naši spásu zásadně lépe, než my sami.

Vyprošuji pokoj v modlitbě a ještě jednou děkuji za odvahu se takto otevřeně zeptat.

Kategorie otázky: Modlitba