Proč Bůh dovolil, aby do našich životů vstoupilo zlo?

"Bůh viděl, že je to dobré?"

Rád bych požádal o vysvětlení. Na začátku Bible, v knize Genesis,  se píše, že když Bůh vytvářel svět, vždy po každém dni „viděl, že je to dobré…“  Když Bůh viděl, že je to dobré, tak proč nechal dopustit to, že tam mohl byt nějaký had a nabídnout Evě nějaké jablko??? A ona nás tím, že ochutnala ze stromu poznání, uvedla do hříchu??? To pro nás asi moc dobré ve svých důsledcích nebylo… Předpokládám, že mi sdělíte, že nám Bůh dal svobodu. Budiž. Ale když už tedy Eva zhřešila (a tím cele lidstvo), proč Bůh, který to s námi myslí nejlépe a je nekonečné milující a odpouštějící, jí (a tudíž nám všem) tento hřích neodpustil??? Bylo by tak ušetřeno spousta životů, krve a nepříjemností.

To je otázka, kterou se snaží rozlousknout křesťanství už od svého počátku. Když je Bůh tak dobrý, milosrdný a všemohoucí, proč udělal stvoření tak křehké? Že stačil jeden had a jedna hloupá ženská, a bylo to celé zkažené! Kde se vzal v tom veskrze dobrém stvoření zlý had a proč ho dobrá Eva poslechla?

A když už se to začalo takhle hatit, proč to Bůh neopravoval průběžně a radši to nechává až na „nové stvoření“, jako by to staré bylo neopravitelné? Takže to asi moc kvalitní nebylo! (A nejspíš se to porouchalo až po záruce).

 Když si takhle přeformulujeme Vaši otázku a nevzdáme se víry v dobrého a všemohoucího Boha, začneme tušit, že v tom asi bude ještě něco jiného. Možná nějaké jiné dobro, o kterém ví sám Bůh, a my ho jen tušíme – nebo mu nepřikládáme zdaleka takovou váhu, jakou zřejmě má v očích Božích. A protože předpokládáme, že Bůh nás nekonečně převyšuje intelektem, prozřetelností, dobrotou i mocí, nezbývá než věřit, že ty věci, ke kterým se dochází cestami utrpení, mají opravdu nesmírnou cenu – a že stvoření je v celku opravdu velmi dobré, i když v detailech se jeví dosti podivně. 

Obraz gobelínu

Líbí se mi klasické přirovnání k ručně vázanému koberci nebo výšivce – na rubu vidíme samý zašmodrchaný uzlík, nitě pátá přes devátou, nedává to žádný smysl. Bůh ale vidí krásný vzor z druhé strany – a my ho také jednou uvidíme... Tohle vysvětlení se může jevit jen jako fráze, kličkování a uhýbání před realitou, ale popravdě: jak si můžeme myslet, že pochopíme beze zbytku Boží plán světa? Kdybychom my lidé mohli obsáhnout myšlenky Boha, byl by to vůbec Bůh? 

Svoboda

Mám několik návrhů, jaké by to mohly být hodnoty, pro které stálo za to vystavit celý svět takovému zmaru. Především je to ta, kterou sám navrhujete: SVOBODA, jako nutný předpoklad LÁSKY. A když svoboda, tak také možnost nemilovat. Za druhé právě to ODPUŠTĚNÍ – ptáš se, proč Bůh všem neodpustil? Ale vždyť on všem všechno odpustil! A to tak velkoryse a bezpodmínečně, že ho to stálo život! (Samozřejmě myslím smrt Syna v jeho lidství). Že to nebylo hned po hříchu a že Bůh čekal, až se hřích rozšíří po celém lidstvu a napáchá strašné škody?

Odpuštění

Nezapomeňme, že Bible nepopisuje dějiny, ale mluví teologicky. Jde o modelový příběh, který se týká lidstva jako celku a zároveň každého z nás. Vypráví o tom, že člověk je taková potvora, že svoji svobodu neustále zneužívá. Kdyby první nezhřešila Eva s Adamem, byl by to někdo jiný. A od něj by se zase celé lidstvo nakazilo. Nebo jinak – kdyby Bůh „odpustil“ Adamovi jeho přestupek (on mu ho v Kristu jistě odpustil, ale Ty po něm chceš trochu něco jiného – aby Adamův hřích neměl žádný přirozený následek), pravděpodobně by se druhý den dopustil dalšího. A tak všichni, a pořád dokola. Bůh se tedy rozhodl „uprostřed věků“ vztyčit globální ODPUŠTĚNÍ. List Galatským říká, že to bylo, „když přišla plnost času“: jako by Golgota byla nejvyšší „amplituda“ dějin světa, a na ní ční nad celým světem ODPUŠTĚNÍ všech hříchů zpět i dopředu v čase (pro ty, kdo o něj stojí, i pro Adama s Evou). A toto odpuštění bude největší radostí blažených v nebi.

Vděčnost, chvála, štěstí

Takže do třetice –VDĚČNOST, CHVÁLA, ŠTĚSTÍ. Jistě je větší vděčnost, a tím pádem i štěstí toho, kdo vyvázl ze strašného zla, než toho, kdo si ničím neprošel a celý jeho život je procházkou růžovým sadem. Proto v nebi září Kristovy rány jako drahokamy. Možná Bůh čekal, až to lidem (a totéž platí o jednotlivcích) konečně dojde a budou po odpuštění a po nápravě sami toužit, až si jí vyprosí a budou za ni vděčni. Takže i tahle hodnota se vlastně převádí na svobodu lásky. 

Ale nesmíme si myslet, že Bůh nechal lidi nejdřív vymáchat v tom nejhorším hnoji, aby mu pak byli více vděční. On jen respektuje to, jak jsme si svět zařídili. Nemůže (může, ale nechce) dát každému pohlavek a říct: „Tak a už toho mám dost, konec hříchu a odteď budete sekat dobrotu.“ Kdyby člověku nedovolil rozhodnout se v každém okamžiku tak, jak sám chce, zrušil by tím svoje dílo stvoření. 

Nevinné oběti?

Možná Tě napadne, že tohle sice vysvětluje osobní hřích každého jednotlivce, ale co ty nevinné oběti zla na světě? V tom právě spočívá dědičnost hříchu. Rodíme se do světa, který už je hříchem poškozený, je v něm spousta zla a utrpení, které způsobili jiní, a sami máme sklon proplouvat jím pomocí dalších hříchů. V Kristu máme možnost tímto utrpením projít se silou, odvahou, nadějí.

….

Co z toho tedy plyne? Možnost zla byla při stvoření skryta v dobrém daru: v daru svobodné vůle pro anděly a lidi, bez které by nebyla ani láska, ani chvála, ani díkůčinění. A Bohu žel andělé i lidé tuto možnost využili. Tím se ale neruší „dobrota“ stvoření, protože Bůh je vždycky větší a na každé zlo má připravenou odpověď – ještě větší dobro. „Kde se rozhojnil hřích, tam se ještě v míře daleko větší rozhojnila milost“ (Řím 5,20).

Přeji a vyprošuji Ti tuto zkušenost.

                                                                                                                                           redakčně upraveno

Kategorie otázky: Zlo a utrpení ve světě