Pastorace nemocných - Hledám společenství, ale nikam se nehodím.

Dobrý den,
jsem žena středního věku, katolička, invalidní důchodkyně. Mé postižení mě velmi omezuje ve většině běžných činností, které jsou pro zdravé lidi úplně normální.
…
Žiju ve farnosti, která je poměrně velká, a tím pádem anonymní, i když na první pohled živá a vykazující spoustu "akcí". Snažím se již delší dobu najít nějaké společenství nebo nějaké lidi, kteří by mě vzali mezi sebe, se kterými bych se mohla modlit a aspoň trochu se sdílet, kam bych mohla patřit. To se mi ale vůbec nedaří. V naší farnosti je spousta mladých rodin s dětmi, které mají svá společenství manželských párů, dále existují společenství pro mládež, ale já nezapadám nikam. Chodím sama na mši sv. a po ní sama odcházím. U kostela stojí uzavřené skupinky, někteří mě pozdraví a usmějí se, ale to je všechno. Kdysi jsem navštívila jedno společenství, kde si mě za celou dobu nikdo nevšiml. Byl to tak frustrující zážitek, že už bych si ho nechtěla zopakovat.
…
Tento stav mě velmi trápí. Mám svou církev ráda a vím, že bez ní to nejde. Nikdo nemůže jít k Bohu sám - tuto poučku jsem slýchala od dětství, ale až teď jí začínám rozumět. Ráda bych se cítila víc "živým členem farnosti", podle svých sil se nějak zapojila, ale mám pocit, že o to nikdo nestojí. A nechci ani nemůžu nic dělat na sílu.
…
A tak bych se chtěla zeptat: existuje v církvi někdo pověřený pastorací postižených? Napadlo někoho, že kromě klasických povolání k manželství nebo k řeholi může existovat také "povolání k nemoci", kdy se člověk dennodenně snaží přijímat svou nemoc a rvát se s ní? A že takový člověk potřebuje stejné duchovní doprovázení, stejnou podporu jako třeba manželé nebo řeholníci?

Prosím, jestli máte jakoukoli radu nebo doporučení, budu za ně moc vděčná. Nechci to vzdát - snažím se věřit, že Bůh zná nějaké řešení a že má nějaká plán i se mnou, ale někdy je to těžké.
Děkuji, že jste dočetli až sem, díky.

Vážená paní,
Váš příběh není bohužel úplně ojedinělý. Je mi velice líto, že musíte psát taková slova. Přesto chci vidět skutečnost celistvě. Po roce 1989 se církvi otevřely nevídané možnosti a téměř neřízeně se vrhla do všemožných aktivit. Čas ukázal, že to není úplně moudré. Podařilo se opravit řadu objektů, podařilo se nastartovat farní život stojící nejen na bohoslužbách, dokonce vznikla i malá společenství. Kněží nalezli odvahu nabídnout biblické hodiny, katechismus,…

Ale ukazuje se, že vlastně na rozdíl od menších církví neumíme pracovat s malými skupinami věřících, neumíme jim připravovat prostor a pozvat do nich vhodné lidi. Váš příběh je typický – není možné se zařadit k mládeži ani seniorům a nemáte partnera či děti, tedy ani manželské společenství nepřipadá v úvahu. Jako by tu byla vlastně jen nabídka těmto třem skupinám. Není to otázka jen nemocných. Je řada lidí, kteří nemají žádnou adekvátní možnost vstoupit do užšího společenství lidí sobě blízkých (nejen obecně nemocní, ale řada typických handicapů jako jsou slepci, neslyšící, vozíčkáři, lidé s psychickými poruchami,… ale i např. homosexuálové či vězni,…).

Kde je řešení?

Ve velkých městech máte pravdu, že lze pověřit některého kněze funkcí. Ze své vlastní zkušenosti ale vím, že kněží ochotní něco dělat, mají většinou již několik funkcí najednou a fakticky stejně nemají prostor vytvářet mnoho aktivit. Přiznávám, že jsem k těmto rolím nadiktovaným shora značně skeptický. Mnohem více se ukazuje jako funkční situace, kdy se najde někdo odvážný, kdo nabídne tuto službu, protože sám má k dané skupině blízko. Pak je třeba, aby ho kněz zaštítil a podpořil. Ale právě v této kombinaci „laika“ a podpory kněze vidím jediný model, jak se posunout dál a pokrýt veškeré potřeby.

Pro Vaši informaci jen dodávám, že naše Pastorační středisko připravuje jednou za měsíc setkání osamělých lidí Singles http://ps.apha.cz/singles/

A doprovázení nemocných? Ve skutečnosti je trochu omyl, že by měl být v církvi pro každou skupinu nějaký speciální kněz. Fakticky by totiž jezdil z místa na místo a nakonec nebyl nikde. Většinou tito „pověření“ mají za úkol shánět granty a zaštiťovat nějaká celostátní setkání. Správné chápání církevní struktury je pojato jako „rodina“, kam patří všichni – malí i velcí, zdraví i nemocní,… a této rodině se říká farnost. V ní má fungovat starost jedny o druhé a vzájemné nesení v modlitbě i praktické pomoci. Bohužel jsme zcela ztratili a jen těžko nalézáme důvěru a ochotu se k této praxi vrátit. Že v době komunismu byl každý rád, že si ho v kostele nikdo nevšiml, není třeba připomínat. Tedy správná otázka zní, jak vrátit do farností tuto rodinnou solidaritu? Je to trochu silné téma a za sebe přiznávám, že ho neumíme řešit nějakým plošným nařízením. Bohužel ani my kněží nevíme, jak pro tento model získat farníky. Jsme tedy v situaci hledání, experimentování a drobných úspěchů.

Vaše situace by asi vyžadovala větší znalost problému. Z jednoho mailu si neodvážím dát nějaké snadné řešení. Obecně se dá mluvit o rovině odvahy a pokusů o přijetí. Neúspěchů a odmítnutí bude bohužel víc. Přesto se nakonec společenství dá najít (konkrétní zážitek s jedním handicapovaným člověkem z Prahy). Druhou skutečností je nesení obtíží, které život komplikují. Třetí skutečností je modlitba za sílu nemoc zvládnout (dar uzdravení, naděje, síly,…). Určitě platí, že nemocní mají zvláštní podíl na Kristově kříži a to nejen v jeho bolesti, ale i milostech, které přijetí kříže nese. Přesto jsem hluboce přesvědčen, že se společenství má za své nemocné modlit a to nejen soukromě a při svátosti nemocných.

Duchovní doprovázení je v našich zemích opravdu složitý bod. Bohužel to moc lidí neumí, většina lidí nepřijímá duchovní vedení od zkušených laiků a kněží to jednak neznají a jednak jich je tak málo, že to reálně nezvládají. Řešení je opět velký problém. Možná, že někde v této rovině může být i Vaše povolání…

Vpisuji mnoho témat a uvědomuji si, že by si každé zasloužilo množství času a prostoru. Snad alespoň pár námětů k přemýšlení a hledání. Přeji Vám hodně sil a odvahy a také požehnání od Nebeského Otce.

Kategorie otázky: Církev, společenství křesťanů