Nesoudit, neodsuzovat - co je to?

Dobrý den,
dovolila jsem si obrátit se na Vaše stránky s prosbou o vysvětlení biblických pojmů nesoudit a neodsuzovat. Co to přesně znamená? Znamená to, že nemám právo říct, že např. ten a ten člověk jedná špatně, že se dopouští nepravosti? Znamená to mlčet ke zlu?
Mám v tom trochu zmatek. Vysvětlím proč.

Nedávno jsem se v jedné diskusi např. vyjádřila k problematice potratů ve smyslu, že potrat je zlo, že potrat je vražda dítěte. A hned jedna paní mi rázně řekla, že umím hezky odsuzovat.

Nebo jiný příklad. Jedna osoba se mi svěřila, že její dcera již se svým chlapcem sexuálně žije, i když ještě nejsou manželé. Matka i dcera byli katoličky, chodiliy pravidelně na mši svatou.
Já jsem opatrně řekla, že to pro ty mladé není dobré, protože žijí v těžkém hříchu. A opět jsem se setkala s podobnou reakcí - že odsuzuji.

Já ale necítím, že bych je odsuzovala. Spíše se za ně modlím. Ovšem jsou situace, kdy cítím, že k určitému zlu bych mlčet neměla.
Je můj postoj správný, nebo bych víc měla dávat pozor na to, co říkám, abych druhé nesoudila?

Otázka, která Vás trápí, je jedna z velmi důležitých věcí, které se hluboce dotýkají každodenního života křesťana. Pokud člověk není uzavřený do sebe, případně zcela lhostejný k tomu, co se kolem něj děje a co konkrétní lidé prožívají, a zároveň je křesťanem, který se snaží následovat Ježíše, naslouchá jeho Slovu a touží po tom, aby se co nejvíc uskutečňovalo v jeho vlastním životě i v životě ostatních lidí, tak se těmto otázkám nevyhne.

Ježíš říká: "nesuďte a nebudete souzeni" a tedy je to opravdu vážná věc a soudit, a zvláště odsuzovat, bychom v tomto smyslu opravdu neměli. Ježíš samozřejmě znal všechny situace našich běžných životů, i to, že se setkáváme s lidmi, s jejichž konáním nesouhlasíme, a přesto říká "nesuďte..". Na jiném místě však říká: "...jdi a napomeň svého bratra...".

Podle mého názoru nám tím Bůh dává velkou důvěru a zároveň nás zavazuje k opravdu zralým, odpovědným postojům. Opravdu dobře se v podobných situacích zachovat není vůbec jednoduché a často se může zdát, že po nás Bůh chce, abychom "šli s kůží na trh".

Jak správně cítíte, člověk má právo vyjádřit svůj názor, to, o čem je přesvědčen, že je správné, a mnohdy to opravdu plným právem cítí dokonce jako svou povinost. A bohužel ne vždy se setká s pochopením. Že se to může stát, s tím je třeba počítat.

Co je ale v tomto velmi důležité a podle mého názoru je to snad jádrem onoho Ježíšova příkazu "nesuďte", je VNITŘNÍ POSTOJ ČLOVĚKA, který svůj nesouhlas vyjadřuje.

Jsem přesvědčena, že Váš postoj: "Já ale necítím, že bych je odsuzovala. Spíše se za ně modlím. Ovšem jsou situace, kdy cítím, že k určitému zlu bych mlčet neměla.", je naprosto správný.

Zároveň ale na Váš následný dotaz, zda si dávat pozor na to, co říkáme, abychom druhého nesoudili, je třeba odpovědět také ANO.

Je třeba si dávat pozor především na svůj vlastní postoj, který by měl být především plný pokory vůči Bohu i vůči situaci toho člověka a plný úcty k tomu člověku a taky respektu k jeho svobodné vůli.

K tomu několik bodů na zamyšlení:
- ne já, ale jedině Bůh je tady soudcem;
- nemám právo -a na to si musím dávat velký pozor- se cítit lepší než ten druhý člověk, ať už je jakýkoli. A pokušení k tomu přichází většinou nepozorovaně, zato velmi úporně;
- myšlenka, která často příslušné posudky až odsudky provází "to já bych nikdy neudělala" je zcestná -neznám situaci toho člověka a neznám dost dobře ani sama sebe, abych toto mohla prohlásit. A jak jistě cítíme, za takovým postojem už je pýcha;
- vědět, že to, že např. já sama nejsem v nějaké konkrétní složité situaci, že třeba vím, čeho se držet a jak se zachovat možná líp než ten dotyčný člověk a dokážu se tím řídit, je především Boží milost. Na to nemůžu být pyšná, za to můžu být jedině v pokoře před Bohem vděčná.

Je to velmi subtilní záležitost, člověk má právo vyjádřit svůj nesouhlas, své přesvědčení o tom, že konání druhého člověka je špatné, ale musí při tom velmi hlídat své srdce, naslouchat mu a umravňovat je, aby zůstávalo pokorné a láskyplné.

A taky samozřejmě záleží na způsobu, jakým jsme schopni s tím člověkem mluvit. To se ne vždy úplně daří, i když se člověk snaží, nejdůležitější je ale postoj srdce, protože ten nakonec promlouvá i z našich slov (ať už povedených více či méně).

Díky Bohu za to, že se zamýšlíte nad takovými věcmi a hledáte správnou cestu, cestu Boží lásky.

Bůh Vám žehnej!

Kategorie otázky: Vztahy, přátelství, kamarádství