Nenávidím svého otce!

Mám velký problém s otcem a dá se říct, že už nemůžu dál. Ve zkratce: táta je spíše uzavřený typ, uvnitř stále nespokojený, nenaladěný, což se projevuje dennodenním rozčilováním nad zbytečnostmi, ponižováním všech členů rodiny, ironií apod., takže není chvíli klid ...  Je tak nevyzpytatelný! Bavíme se normálně a pak za 5 minut nemůže najít třeba brýle ...automaticky jsme mu je někam dali my. Začne řev. A přitom by stačilo se jen zeptat: Hele, nevíš, kam jsem si dal brýle?, a bylo by to o 1000jiný.

Soužití s ním je velmi zraňující a snaha promluvit si vždy vyjde na prázdno.  Je mi to líto, ale musím napsat, že za ta léta se ve mně k němu vytvořila až nenávist.  Navíc jsem pořád vystresovaná, nedokážu se lidem dívat do očí. Je to silnější než já.  Nechci svalovat vinu jen na něj, vím, že to také nezvládám, ale je to více méně důsledek, obrana.

Vím, že bych se měla snažit o bezpodmínečnou lásku a vím, že taková láska bolí. Nechci nenávidět, nechci v sobě cítit takový odpor, ale nevím jak na to… Když mám při pozdravení pokoje podat tátovi ruku, je mi na zvracení.  Jak se dá ale snášet něco, co je na denním pořádku a neskončí to?

Děkuju za jakoukoliv radu :)

Milá ….

Děkuji, že jsi napsala. Ten problém – tátův křik a tvůj strach a odpor k němu- už přerostl přes únosnou mez dávno. A teď jen škodí. Naprosto chápu, že kdyby ty situace nepokračovaly, tak se s tím dá zacházet líp. 

Sama dobře vnímáš, že za tím stojí tátova nespokojenost. Je jako lev v kleci, který nemůže ven, tak alespoň řve. Je to pravděpodobně jeho obrana, aby překřičel nebo vykřičel své nespokojenosti. Pokud je takový tlak na dítě, na dospívající, pak to může leda tak vyvolat také sebeobranu. Chápu to zle od žaludku, když máš zpříma kuknout tátovi do očí. Je to těžké, protože ti jeho jednání ublížilo – a ubližuje dál. Pak se v kostele tvářit jinak může působit jako přetvářka a to nějak nejde. (Ale jen k tomu – nemusí to být přetvářka, když mu přeješ pokoj. Naopak – je to něco, co potřebuje. A ty taky. Když přeneseš svoji pozornost na pokoj, pak v tom můžeš stát rovně.)

Bylo by asi dobré si uvědomit míru té zátěže, kterou na tebe naložil. Někdy, aby se věci změnily, je potřeba viny pojmenovat. A dát jim váhu, jakou mají. A to bez ohledu na to, že možná vnímáš věci citlivě. Když to člověk přizná, pak může tu vinu oddělit od člověka – zraněného a nespokojeného a třeba zarmouceného, slabého. Snadněji pak může vinu odpustit. Je to jen nános na člověku – okolnostmi nanesený. Neomlouvá to to jednání, ale ruší to propojenost, která nedává člověku možnost milovat viníka. Nikoli vinu – tu milovat nelze. Odpuštění je první krok. Protože nenávist, z té táta nic nemá. Jen ty: trápení. Přes nenávist cesta nevede. Je možné spravedlnost nad tím předat Bohu do rukou, vzdát se své spravedlnosti. Pak už nenávidět nemusíš, není to už jakoby tvá věc, i když jistě narazíš na své obrany znovu, tak, jak se vypěstovaly. Jenže to tak nemusí zůstat, když tomu porozumíš. 

Co tedy s tím, když se to opakuje a s tátou není řeč? To je pak těžké. Záleží na tom, o čem ses s ním snažila bavit. Témata, která stojí za to vybalit, když je vhodná chvíle, jsou – ´tati, přišla jsem na to, že nemusíš křičet. Mnohem líp vnímám obsah, když nekřičíš. Když křičíš, slyším křik a naskakuju na emotivní stránku místo toho, abych si tě mohla v klidu poslechnout a uslyšet tě.´ Je potřeba mluvit o tom, co to s tebou dělá. Ne o jeho vinách. Ale o efektech. O tvém prožívání – bez osočování. O tom, co bys potřebovala. V klidu. Bez invektiv. 

Pokud to zvládneš, pak jsi pro to udělala moc. Nejsem naivní, možná, že tě neuslyší. Pak je opravdu dobré pracovat na svých postojích k tomu. Aby tvou ochrannou zdí nebyla nenávist, ale láska. Láska k němu (ne k jeho vinám), ale i k tobě samé. Zkus se na to podívat jakoby z větší dálky. Jako by se tě to netýkalo a jen sis to prohlížela. Když budeš v mlýnu toho křiku, bude to jen dráždit tvé emoce. Zkus prosím přes ten křik uslyšet, o co tátovi jde, a pokud chce něco, v čem můžeš vyhovět a nejde to proti tobě samé, vyhov. 

Milá …, jako prostředek ke změně zkus tátovi žehnat. Chápu, že se mi to mluví, když v sobě cítíš nenávist, ale přesto. Žehnáním předáváš tátu do ruky Bohu. Chceš pro něj dobro. A to je prostředek k tomu, aby se i tobě od táty dobra dostalo. Tohle může váš vztah proměnit. A tátovi, tobě i všem v rodině ulevit.
Beru vás oba i celou rodinu s tím vším do modlitby. A moc držím palce!

Linka víry 

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům