Za komunismu, to jsme se měli...

Často se setkávám s větami typu: Komunismus byl dobrý, protože "lidé měli práci, příjem a sociální jistoty..." Každý potřebuje peníze, i církev je potřebuje.  Já s tím souhlasím, ale nejsou to zavádějící a jednostranné výroky?

Už jsem si o komunismu načetl dost, ale jak se na to dívat z pohledu víry? Je třeba ho jednoznačně odmítnout, navzdory sociálním jistotám? 

Děkuji za odpověď. 

Ptáte se, jak reagovat na výroky, že komunismus byl dobrý, protože lidé měli nejen práci, ale i příjem a sociální jistoty. Jak se na komunismus dívat z pohledu víry? Je třeba ho odmítat, i když lidem nabízí jistoty?

Dovoluji nabídnout svazeček myšlenek v bodech, přičemž na každém z nich je možné se ptát dál.

1. Jistoty. Co jsou to jistoty? Jistý příjem? Mít jistoty, poskytnout jistoty je skutečně autentický slogan z dob budování reálného socialismu. Ale podobně lze ve svobodné společnosti usilovat o to, aby platila pravidla stejná pro všechny v rámci právního státu a aby na tato pravidla bylo spolehnutí. Anebo máme docela jinou jistotu? S chvěním vyslovenou naději na to, že je tu Někdo, kdo je sice neviditelný, ale je přítomný. Mít k Němu vztah předpokládá, že uvěříme. Paradoxně to vyžaduje vstoupit do velké nejistoty. Věřit znamená mít odvahu. Akt víry je aktem odvahy. Odvahy vsadit s chvějící se rukou všechno na jednu kartu. Je tu někdo, komu mi na mně záleží a kdo o mě stojí. Může to být jistota? Svým způsobem ano. Ale pokud někdo mluví o sociálních jistotách, možná je to i proto, že si není jistý a rád by, kdyby se mu ze strany státu nebo panovníka dostalo nějakého zajištění.

2. Dokonalý systém pouček, do něhož vypracovali své učení autoři příruček komunismu, je něco, co člověka zaujme i dnes po letech. Vše do sebe zapadá. Vedle brilantních pozorování reality se objevuje snaha předpovědět podle jakýchsi téměř mechanických zákonitostí i to, co teprve má přijít. A pokud přijde nějaká nečekaná revoluce, pak se vše přepíše a trochu upraví, aby to opět sedělo. Nabourat tento teoretický systém lze buď z hlediska filozofie, anebo z druhé strany. Tedy z praxe: když se člověk začte do historie, zjistí, že se ve jménu komunistického blahobytu nechávali lidé vymírat hlady. Nebo že ve jménu nastolení beztřídní společnosti se rozsévala nenávist mezi lidmi z různých sociálních skupin, a to i tam, kde dříve panovala shoda. Nebo že se ve jménu rovnosti vytvořila elitní skupina rovnějších, kteří ostatním vládli pevnou rukou. Je užitečné si zkrátka všimnout, že za líbivými hesly bylo mnohdy i dosti nelibého a dokonce děsivého. A že komunisté ve jménu komunismu zabíjeli a mučili dokonce i své nejvěrnější.

3. Ideály komunismu byly tak silné, že ze své svůdnosti mnohé neztratily dodnes. Avšak při pozorném čtení Bible zjistíme, že komunisté si často jenom přisvojili příslib, o němž čteme v některých starobylých textech. Například o prvních křesťanech se dočteme, že měli všechno společné a že každý si bral jen podle potřeb. Idea, že není bídy a lidé vše sdílejí, je stará jako lidstvo samo. V tomto případě komunisté udělali jednu důležitou úpravu. Škrtli existenci Boha. Člověka připravili o jeho Tvůrce. Vztah synovství a milování nebeského Otce škrtnut být musel, jinak by věci v komunistické konstrukci nemohly dát smysl. Máme najednou před sebou model člověka, který je amputovaný o zásadní dimenzi přesahu ke svému Pánu. K Jeho obrazu a potěšení byl přeci stvořen! I proto lze o komunismu říci, že povahu člověka redukoval, nebo že ji v některých věcech dokonce falšoval.

4. Stojí za pozornost, že komunismus chce všechno hned, revolučně, podle jasných pravidel. Jako bychom vzali přírodní zákony fyziky a přenesli je do lidské společnosti. My ale víme, že skutečně důležité věci zrají dlouho. Potřebují čas a ne vždy se vyvíjejí podle exaktních předem daných zákonitostí. Významné věci dokonce nemusejí vůbec uspět, musejí naopak “umřít”, aby vydaly plod, jako to vidíme u semínka, co zapadne do země a začne tlít. V životě člověka a společnosti to může být zrovna tak.

5. Je však třeba poctivě připustit, že komunismus našel živnou půdu v době, kdy řada neřešených otázek chudoby a vykořisťování přerostla do nesnesitelných rozměrů. Co dělali v té době lidé spravedliví? Jak se nasazovali ti, kteří uvěřili, že mezi lidmi může panovat nejen vztah účelového využívání, ale také nezištnost, solidarita a bratrství? Dělali dost? Nemuselo jít jen o ty nejmajetnější. Neřešené problémy nakonec přinesly takovou nespokojenost širokých vrstev lidí, že stačilo škrtnout a oheň byl na střeše. A tak se to nakonec i dělo.

6. Když se podíváme na problémy dnešní doby, na lidi, co jsou na okraji - mladí nezaměstaní, chudí senioři, zástupy přistěhovalců nebo lidí, co byli celý život jenom na podpoře, a na druhé straně kumulace závratného zisku a spekulace s astronomickými částkami, které často existují jenom virtuálně - s obavami si musíme připustit, že podobná situace není tak nepředstavitelná ani dnes. Je proto třeba s odpovědností brát na vědomí situaci chudých, jinak se budeme ještě divit. Stačí, abychom se pokusili o málo - dopřát jim “jistotu”, že nám jejich podmínky nejsou cizí a jsme připraveni jim pomoci.

7. Komunismus hlásá kolektivní sdílení v rámci komunity. Ale Pán Bůh nás stvořil jako osobnosti, jako originály, které si mají najít cestu k Němu. V Bohu je věčné Ty a já. A teprve potom přichází sestra nebo bratr. V komunismu je kolektiv naopak na prvním místě. Dokonce někteří komunisté hlásali, že se v duchu sdílení mají lidé dělit i v intimitě svých rodinných vztahů. Děti například měly být odevzdávány do společných škol od útlého věku na tu správnou výchovu, rodina nebyla důležitá.

8. To všechno ale nesmí zastřít skutečnost, že řada poctivých obětavých lidí - komunistů žila naprosto příkladným životem. Sami si často nevěděli poradit s excesy, které se děly v lágrech za ostnatým drátem ve jménu komunismu. Řada komunistů ostatně vystřízlivěla právě poté, kdy zjistila, jak krutě se vládne v zemi, která si vytkla za cíl nastolit beztřídní spravedlivou společnost. Jedna elita vystřídala druhou, násilí dokonce zesílilo. Ti nejhorší mučitelé za nacistů našli práci ve věznicích zřizovaných na žádost komunistické strany.

9. Lidé měli práci, píšeš ve své otázce. Co to je práce? Je to práce dělníka ve fabrice? Nebo je to práce maminky u dětí, které nemohou pro nemoc usnout? Zatímco tu první komunismus oslavoval, u té druhé ani komunismus, ani liberální společnost kapitalismu neumí skutečně docenit její pravou hodnotu. Maminkám od rodin se neplatí, a pokud, tak velmi málo. Děti se jim odebírají do školy co nejdříve, protože stát musí nějak uživit svůj školní systém a beztak to “umí lépe” než nevzdělané maminky. Anebo těm, co se rozhodli pečovat o své umírající doma, se nabízí jen velmi málo cest, jak nezchudnout a neupadnout do dluhů: spíše se umírajícím nabízí převoz do nákladných ústavů dlouhodobé péče. Těm, co nechodí k volbám - protože v nich nevidí smysl, nebo protože nesmějí volit jako přistěhovalci - neposkytuje společnost prostor k vyjádření. Najednou vidíme, že práce, demokracie, solidarita jsou pojmy, které je třeba stále znovu promýšlet, protože říci “komunismus dal lidem práci” je pravda poloviční, dokonce možná jedna velká lež. Kolik například bylo vysokoškoláků, kteří nesměli pracovat ve svém oboru a živili se jako dělníci? Byla to “práce”? Nebo ponížení? Nebo něco jiného?

10. Nyní je třeba napřít pozornost k liberálnímu kapitalismu, na který jste se neptal. Jeho excesy, kdy neplatí pravidla až na jediné, a to je pravidlo zisku za každou cenu, totiž stojí také za pozornost. Člověk je chápán jako spotřebitel, kterého je třeba reklamou tak dlouho ohlupovat, až si koupí i docela zbytečnou cetku. Okolo sebe pak vrší odpadky, protože vše je stejně na jednou použití. Lákadla nákupů ho mohou připravit i o vztahy s blízkými, i o naději do budoucna, protože se raději zadluží, než aby žil ve skromnosti a důstojně. Liberální kapitalismus totiž může mnohdy vycházet z podobně pokřiveného obrazu jako komunismus: redukuje člověka na hmotu, na materiální potřeby, na vztahy obchodní a peněžní. Na to, co není vidět, a co je možná mnohem důležitější, není prostor. Boha raději zastře nějakým pozlátkem, aby se v lidech zbytečně nejitřily výčitky svědomí. Hlad a žízeň po absolutnu sice v člověku neudusí, ale všelijakými náhražkami alespoň otupí pozornost a kritického ducha. Jak si s tím poradit? Lze něco dělat konkrétně? Co můžeme udělat Vy a já?

11. Především studovat historii. Konfrontovat skutečné děje s tím, co se lidem v různých dobách předkládalo ke věření. Číst Písmo: najdeme v něm totiž řadu výzev, které jsou nadčasové, i když jen velmi obtížně realizovatelné. Promlouvají ale do naší reality a my o nich musíme přemýšlet, protože v každé době a v každém našem věku upozorňují na něco jiného. Je vhodné také rozšiřovat prostor pro aktivity, kde se nepotřebují peníze. Stejně ty nejdůležitější věci na světě jsou zadarmo. A nezištné vztahy mezi lidmi vytvářejí pouta, která mohou zachránit svět. Lze se podívat i na svého souseda: zapomenout, zda je to zákazník nebo bankéř, příslušník opačné třídy nebo cizinec, s níž mám nenávistně bojovat. A podívat se na něho jako na bratra nebo na sestru, s nímž si mohu být blízko a jemuž smím pomoci.

Nakonec doporučuji začíst se do nové encykliky papeže Františka o ekologii. Nemluví se v ní jenom o stromech, o trávě a vodě nebo o změnách klimatu, právě naopak. Je v ní řeč o tom, jak dnešní doba, zapomene-li na Boha, může vystavit smrtelnému znečištění nejen ekosystém přírody celé Země, ale také poměry mezi lidmi a především naše vlastní srdce.

Jde o apel ke každému z nás, abychom nezapomněli, že za hromadami nepotřebného zboží nebo technologickými zázraky mobilní komunikace je člověk, který se cítí opuštěný a sám. Nečeká na nové reklamy, na emaily nebo “lajky”. Čeká na to, až ho někdo vezme za ruku nebo až mu řekne: záleží mi na tobě. A to je výzva, která se týká všech. Tedy nejen věřících, ale i těch, kdo hledají v tomto světě alespoň nějakou jistotu.

 

Kategorie otázky: Nezařazené