Manželská krize

Dobrý den,

ráda bych se s vámi poradila. Mám vážné potíže v manželství. Žiji 6 let v manželství, máme 2 malé děti. Po pár letech začal manžel mít zvýšené sexuální potřeby, začal náš vztah těmito potřebami přetěžovat. Začalo se vše točit jen kolem sexu, velmi na mě v tomto směru naléhal, což ve mě vyvolalo odpor, vzepřela jsem se a odmítla s ním cokoliv mít. Manžel pak začal až hystericky žárlit na kohokoliv jiného, kdo se ke mě jen přiblížil a velmi mě podezíral, že mám někde někoho jiného.

Nakonec to opravdu dopadlo tak, že jsem se vyspala s kamarádem, do kterého jsem se zamilovala, manžel o něm neví a já toho neumím litovat, i když vím, že správné to není.

Nakonec jsem se vymezila natolik, že se manžel trochu stáhnul, ale na místo obtěžování přišly výčitky, stálé projednávání našeho vztahu. Něco na prasknutí hlavy. Už mě nic k němu nepřitahuje, nechci s ním být. Snaží se sice přiblížit, ale způsob jakým ke mně přistupuje je pro mě nepřijatelný, vyvolává ve mně pohrdání. Nedokáži na něm vidět nic dobrého. A zároveň nemohu nevidět, že se snaží a že nějaké pokroky přeci jen dělá.

Mám teď v sobě hrozný zmatek, deprese s tím, co bude dál, co si mám počít, protože na jednu stranu být tady s ním mi nic nepřináší, bojím se sem vracet s obavou co se zase bude dít, v téhle chvíli si nedovedu představit, že bych na něj někdy sáhla. Na stranu druhou tu jsou děti, které on bezmezně miluje a oni jeho - není tu problém s tím , že by se manžel někdy nestaral o rodinu nebo tak podobně - v tomhle směru nemůžu říct ani popel. I když bych ráda utekla pryč, tak to jako reálné moc nevidím. Z praktických důvodů. Mám strach co bude, když zůstanu, odejít nedokážu. Tolik toužím po normálním, pokojném životě.

Chodíme k věřícímu terapeutovi, každý zvlášť, manželovi docela pomáhá. Mně poradil, abych si přiznala všechny své pocity, i kdyby byly hříšné a abych nechodila ke zpovědi, když nelituji svých činů. Jiná psycholožka zas řekla, že s námi tento člověk nepracuje dobře, Nevím kdo má pravdu. Stojím o váš názor třetího, třeba mi pomůže se v tom vyznat a pohnout se z místa. Díky

Milá ...,

Máte za sebou opravdu těžké období, když se pokusím se vcítit do toho co máte za sebou, tak si alespoň vzdáleně představuji jak těžko vám je. I ten váš současný zmatek a možná i únavu a strach z budoucnosti.

To co jste naznačila je opravdu velmi zátěžová situace a bohužel zkušenost nejedné ženy, že partnerova nezralost v sexualitě může zastřít všechno ostatní a rozjet se krize, která sice je o sexu, ale snaží se pohltit všechno kolem. Skoro mám za to, že to úzce souvisí s věkem a že moc záleží na tom jak takové životní období člověk prožije. I když vám to v tuto aktuální chvíli přijde nepravděpodobné, tak je jisté, že sexualita – a to i muže, se během života mění. Mohla by to pro vás být dobrá zpráva, že i muž je schopen časem do určité míry sexualitu neoddělovat od prožívání vztahu. Ale chce to čas...

Obecně platí, že zcela sebrat muži sex je velkou chybou, které by se manželka měla vyvarovat. Je to proto, že muži jsou postaveni jinak než ženy - pokud má mladý muž pocit selhání, odmítnutí v této oblasti, je to pro něj něco naprosto nepochopitelného, něco co ho devalvuje, ponižuje. V tu chvíli kolem sebe začne kopat, protože pocit selhání je něco co je pro mnohé muže něčím zcela nepřípustným. A tak manželští poradci varují manželky, když se dostane jejich manželství do krize, aby sex utnuly. Pak se totiž přenese pozornost od problémů, které by se měly řešit k sexu a není přes to „vidět“ nebo manžel odchází jinam...Naopak určité omezení sexuálního styku a přenesení pozornosti k ryze praktickému životu se jeví v krizi na přechodné období jako dobré řešení.

Další věc, která tu stojí je ta, že mezi 3. a 10. rokem manželství přichází manželská krize zcela zákonitě a může trvat léta. Není ale samoúčelná. Je to krize – a jako taková je velmi nepříjemná, bolavá, pokořující, silná atd. – ale zároveň v sobě nese potenciál pokroku. Prostě dva lidé někam dojdou, ale už nestačí postoje, chování, které stačily dřív. Je to místo, odkud by ze zamilovanosti a jejích pozůstatků měla začít pomalu vyrůstat skutečná láska. Ta není nikdy zadarmo. Kdyby člověk trval na tom, že věci zůstanou stejné jako na začátku, nemohl by dozrát.

To, že jste se nechala svést lacinou zamilovaností je velká škoda, protože to porušuje něco, co máte v sobě. Je to nějaký řád, ta touha, kterou v sobě máte po klidném a jistě i poctivém životě. To, že spíte s kamarádem, který navíc není víc než jen kamarád je čistý únik od problémů, z reality do světa vysněného. Jakoby to nezávazné nic nestálo. Je tu a může se užívat. Je to hezké, neproblematické. Oddech. Ale nemyslete si prosím, že to opravdu nic nestojí. Nalomuje to především vás samotnou. Vaši sebeúctu. Váš ideál, to jak jste chtěla žít, hodně to nalomuje možnost dávání šance manželovi. Možná i díky tomu nemáte potřebu na něm vidět nic dobrého. Bere vám to pozitivní závislost na vztahu s manželem a tak nemáte potřebu pokroku, protože unikáte do neperspektivního vztahu a tím se vaše vzájemná krize protahuje. Navíc tím strháváte manželovy pozitivní snahy. Co se jeho týká – myslím, že je v pasti. Sebe, vás, nezralosti. On potřebuje vrátit důstojnost, která – jistě především jeho vinou, ale i vaší nevěrou – byla nalomena. To je to, co mu můžete dát vy sama. A nakonec i sobě.

Naprosto nesouhlasím s tím, že byste neměla chodit ke zpovědi. Kde jinde máte možnost nabrat sílu k tomu, abyste mohla věci narovnávat? Rozumím tomu, že v tuto chvíli nemůžete litovat, ačkoliv dobře víte, že nejednáte dobře. Litovat můžete toho, že teď právě litovat toho nedobrého nedokážete. Ve zpovědi jde o setkání s Kristem a přijetí jeho odpuštění. Osvobození od toho co nás před zpovědí svazovalo z Jeho milosti a především láskyplného vztahu k nám. Je šance na nový začátek. Můžete přijmout sílu k tomu se znovu a zas pokoušet vracet do řádu lásky. Znovu se o Boha opřít. Naopak si myslím, že ve vaší situaci potřebujete tuto svátost přijímat častěji, abyste měla sílu k další pozitivní cestě.

To co jste už se svým mužem zakusila je opravdu velmi bolavé, náročné, smutné. Je mi upřímně líto, že jste tím musela projít. Zároveň z toho co píšete ale plyne, že není ještě vše ztraceno. Manžel začal dělat pokroky. Je ochotný něco dělat. Už to samotné je velmi dobré, i když to dělá ne vždy dost důstojně ...

Dnes už sama vidíte, že utéct je v podstatě nereálné, nechat to takto by nebylo k žití. Myslím, že utíkat už nebude pomáhat. Budete muset jít do boje, aby ten život za něco stál.

To co vám k pomoci mohu nabídnout je pohled z jiné strany než se právě teď díváte. Mám za to, že současný váš největší problém je ten, že nejste schopna mít v sobě úctu a vztah ke svému muži. Je to zcela pochopitelné. Byla jste zraněna, zatlačena do kouta.... Zároveň to ale pro váš další život nestačí a pak je třeba s tím něco udělat. Jak ale znovu najít vztah k tomu, který vám ublížil...

Zkuste se na něj prosím podívat jako na člověka, který má hodnotu sám o sobě. Jako na tvora, kterého Bůh miluje bez ohledu na jeho skutky. Jako na člověka, který je sám za sebe – tedy nezávislý na vašem vztahu. Jako na výjimečného tvora, kterým opravdu je. Podívejte se na něj jakoby na člověka cizího a zkuste na něm uvidět to jaké má dary. Zkuste mu přiznat jeho hodnotu, i když třeba právě nesouvisí s vaším vztahem.... Začněte si vážit a přiznávat cenu toho jak se chová k dětem a jak zajišťuje rodinu. Postavte si to před oči kdykoliv vás to od něj bude odpuzovat. Dejte do kontrastu. Tvrdohlavě. Možná to může být první krok k prolomení toho odporu, který teď cítíte. Vezměte to skutečně od základu. Od pohledu Boha na něj. I Bůh jistě počítá s tím, že ještě není hotový a bude zrát. Pokuste se mu dát stejnou šanci. A to přesto, že to teď nevidíte a také tomu snad ani nevěříte. I přes to.

Zkuste začít vašemu muži žehnat – je to věc, která nezávisí na problémech mezi vámi. Je to něco co se děje v modlitbě ve vašem srdci mezi vámi a Bohem a může přinést dobro do vašeho vztahu. Je to něco co nestojí na něčem hmatatelném, ale je to vzbuzení vaší schopnosti milovat. Je to to, co máte v sobě a dát můžete. Je to nezávislé na chování druhého, je to výrazem vás samé. Třeba zprvu jako akt dobré vůle.

Opřete se o to, že pokud budete ve spojení s Bohem, tak se to vymknout nemůže. I když vy třeba nebudete schopna šanci dávat ze srdce, můžete ji dát z rozumu – tedy ze spolehnutí se na pomoc Boha. Na to, že s vaším manželstvím počítá a tak je tu možnost jak v něm znovu žít. Třeba to zvenku může trvat nějaký čas, ale nebude to už stejné jako doteď.

To co jsem napsala je vaše práce na vás samé, bez které se asi moc dobře nejde pohnout z místa. Těžko může člověk své změny odvíjet od změn toho druhého. Nemusel by se dočkat. Zato ale pokud on sám něco pozmění, pak nezůstane stejný ani ten druhý. Něco se prolomí, zjemní. V tom je naděje na lepší život.

Z toho vně praktického bych vám doporučila, abyste začali společně chodit do manželské poradny – manžel ať dál chodí k terapeutovi, když mu pomáhá k pokrokům. A vám moc doporučuji, abyste svedla boj na poli duchovním o důstojnost svoji, která má místo v řádu. Pokuste se najít si duchovní vedení.

S manželem uzavřete na přechodnou dobu nějakou pro vás přijatelnou dohodu. Např. vymezte kdy přesně se budete o vašem vztahu bavit. A pokuste se dodržet ten vymezený čas a jinak tím běžný život nezatěžujte. Dohodněte se, že se třeba ve zbývajícím čase budete víc starat o děti, víc si s nimi užívat.

Uvědomuji si, že se to všechno nemusí všechno podařit, ale opírám se o důvěru, že do té dřiny života půjdete vy i váš manžel a že to s Boží pomocí zvládnete. Vyprošuji vám požehnání!

Kategorie otázky: Manželské krize