19. 12. 2011, jiko
Má takovou povahu...
Navigace: Katalog dotazů > Víra a život (život z víry) > Křesťanská etika, hřích
Dobrý den,
nejednou v životě jsem se setkala se zvláštní reakcí na dobro a zlo.
Poznala jsem lidi, způsobující v životě svým rodinám mnoho zla (např. setrvávání v zášti, nenávisti, pomstychtivosti, povýšenosti, pohrdání druhými).
A často právě jejich bližní, kteří si nechtěli přiznat bolestnou pravdu,
reagovali slovy: "On už má takovou povahu." "Ona už je taková a nezmění se." Nebo naopak - setkala jsem se i s názorem, že když někdo pomáhá lidem a je zkrátka dobrý, že to je proto, že má takovou povahu.
Co si o tom myslíte? Jak to vidí církev? Osobně si myslím, že změnit se je v moci každého člověka a nelze se vymlouvat na povahu.
Nebrat soud do vlastních rukou
Člověk se rodí s určitou genetickou výbavou. Ta přispívá spolu s dalšími faktory - výchovou, událostmi v dětství a dospívání... k formování naší osobnosti, povahy. Jak uvažuji, jak věci prožívám, jaké zaujímám místo v rodině, v kolektivu, jak (ne)navazuji vztahy, jak reaguji na stres a flustraci... to všechno má vliv na mé jednání, a to i v duchovní rovině
To není nic proti postoji církve, že člověk je stvořený Bohem jako svobodná bytost. Svobodná, ale raněná hříchem. A tak jak říká svatý Pavel, člověk chce dělat dobro a pak se přistihne, že páchá zlo. Obecně se dá tedy říct, že jsme zodpovědní za své činy. Tato zodpovědnost může být někdy snížena: například, když jednám pod velkým strachem, z nezaviněné nevědomosti, při nečekané obtížné situaci, při zakořeněném zlozvyku apod. Nebo dokonce se může rovnat nule, např. při jednání pod vlivem těžkého duševního onemocnění. To, do jaké míry jsme při tom kterém nedobrém jednání zodpovědni a vini, naštěstí nepřísluší rozhodnovat nám, ale Pánu Ježíši.
Byl bych shovívavý k výrokům některých lidí, které jste uvedla. Odvoláváním se na nečí povahu a to, že se nezmění, možná jen nešikovně vyjadřují svou ochotu dotyčného přijímat takového, jaký je. A nebrat soud do svých rukou. Každý potřebujeme takovéto přijímání od druhých. My máme odsoudit hřích, ale v žádném případě ne hříšníka. Všichni jsem totiž hříšníky. Naše víra nás učí, že jsme zodpovědni za svůj život. Ale také, že nejsme schopni si i sebezodpovědnějším a bezhříšným životem zajistit záchranu pro život věčný. Shrnuto: jsem zodpovědný za svůj život, ale současně si plně uvědomuji své slabosti a svěřuji se do Božího milosrdenství.
Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích
