Krize - přežívám ze dne na den

Dobrý den,

Chtěla bych Vás poprosit o radu, i když se mi zdá, že už je vše beznadějné a že se ze svých problémů nedokážu vyhrabat. Nejradši bych nebyla, chvílemi uvažuji o sebevraždě.
Mám dvě malé děti brzy po sobě a jsem s nimi na mateřské.
Nedokážu být dobrou ženou, ani matkou. Přežívám ze dne na den, někdy apaticky, někdy s pláčem, někdy s hysterickými záchvaty, když se všechno potlačované a neřešené dere na povrch. Zkoušela jsem odbornou lékařskou pomoc, ale nedopadlo to. Snažení mi stejně dlouho nevydrží a zase padám do starých kolejí. Nic mi nejde, nic neumím, bojím se návratu do práce. Mám dojem, že všechno, do čeho se pustím, pokazím. Vím, že mám být za co vděčná, snažím se, ale nejde mi to. .. K tomu na mě doléhá krize středního věku, když se podívám do zrcadla či na své stejně stárnoucí vrstevníky...
Možná mi chybí pokora, chtěla bych být dokonalá ... matka, manželka. Někdy mám tendenci vyčítat Bohu, jak mě to stvořil, k čemu vlastně jsem, když mi nic nejde a nic neumím?
...
Můj duchovní život je taky krize. Mši z 90strávím hlídáním dětí, sama se k modlitbě a bibli obracím sporadicky. A s manželem mi to nejde, připadala bych si jako pokrytec. Po pravdě řečeno, mě církev poslední dobou neoslovuje, spíš štve. Uvědomuji si, že živořím ve své hořkosti a že je to špatně. Ale všechny mé pokusy se z toho vyhrabat vždycky dopadly špatně,
tak už se zase nesnažím.
...
Děkuji, že jsem mohla napsat.

Milá …
děkuji za vaši otevřenou výpověď o tom jak vám v životě je bez přikrašlování a vytáček. Chápu, že tak, jak jste vše popsala se vám nyní dobře nežije. Hlavně samotné se sebou. Myslím, že rozumím vašim pocitům nedostatečnosti, nepoužitelnosti, atd. K napsanému mě napadá pár poznámek.

Částí důvodu může být právě životní období, kdy jste s malými dětmi a v tlaku přitěžujících myšlenek si ten čas neužíváte, ale svým způsobem vás deptá. Navíc máte pocit, že bez vás by bylo všem kolem lépe. To ale pravda není. To je jen první dojem, kdyby k tomu došlo, nebylo by druhým lépe, ale mnohem obtížněji. Vaše role, vaše místo je nezastupitelné. Vy jste nezastupitelná. Toto období, i když se vám zdá dlouhé, se vám po čase bude zdát jako velmi krátké, pak zas přijdou období jiná. Není to tedy trvalý stav.

Chápu, že i první vrásky mohou ženu rozhodit. Má pocit, že něco, co bylo fajn, končí a má pocit, že to co, má přijít, asi opravdu lepší nebude. Jenže i toto je zkreslené tlakem představ. Každé životní období má svou krásu a bylo by škoda se jí vzdát tím, že se člověk upne k období předchozímu. Zároveň je ten přechod k přijetí sebe v nové formě tak trochu krize, než se člověk odpoutá od svého dříve vyhlazeného těla a zamiluje si to sice lehce pomačkané, ale o to víc originální a své, nové. Ne horší, ale jiné. Je to vývoj.

To, co jste popsala, je jistě druhem krize. Myslím ale, že ještě ne krizí středního věku, ale spíš ženy na mateřské, která ztrácí své jistoty, své sebevědomí vyplývající dříve z mládí a také například právě z nemožnosti uplatnit se profesně. Z pocitu, že bude doma ještě dlouho a že si připadá odděleně od toho, co se děje „venku“.

Zároveň, realisticky vzato, je doba kterou trávíte s dětmi neskutečnou školou mnoha věcí, které vás pro profesní dráhu v budoucnu připravuje a vybavuje nenápadně zkušenostmi, které budete později potřebovat a žádná jiná práce by vám takovou praxi nedovedla dát. Například musíte být velmi dobrá manažerka, když jste schopná zkoordinovat, abyste mohla vyrazit s dvěma různě starými dětmi v neděli na mši. Ono to zní banálně, ale podívejte se, kolik organizačních schopností jste schopna projevit, aby to fungovalo. Až děti povyrostou budete se učit dalším organizačním schopnostem. Budete expert na logistiku, prostě velmi schopná a výkonná manažerka. Jako každá máma získáte výbavu pro život k nezaplacení
…

Máte v sobě touhu po dokonalosti, která vám možná brání v přijetí svých mezí. Snad by pomohlo alespoň na čas se rozloučit s představou, že potřebujete být dokonalá. Žádný člověk dokonalý není a snad právě jeho nedokonalost vytváří jeho nezastupitelnou originalitu. Bůh ani váš manžel ani vaše děti vás nepotřebují dokonalou, ale spíše šťastnější přes veškerou nedokonalost. Říká se, že spokojená máma má i spokojené děti, a tím je spokojený manžel. I když vše kolem nich není zdaleka dokonalé. Je to něco, co se děje uvnitř a prozařuje všechnu bídu zevnitř. Nedává jí šanci, aby měla hlavní slovo.

Jak k tomu ale dospět, že? Jistě v první řadě je třeba, abyste byla v pořádku po stránce fyzické. Píšete, že máte špatnou zkušenost s odbornou pomocí. Zároveň se zřejmě potýkáte s depresemi (více na www.deprese.cz), které vám zužují pohled na vás i život, komplikují vaši situaci. Současná generace antidepresiv je přitom velmi účinná a velmi napomáhá ve vylepšení osobní situace lidí, kteří depresemi trpí. Dnes antidepresiva užívá velké množství lidí. Zkuste se domluvit na jejich předepsání s obvodním lékařem nebo vyhledejte jiného psychiatra. Dále bych vám doporučila, abyste zkusila vyhledat i terapeuta, který by vám dal prostor pro to, abyste o své situaci mohla hovořit. Sama jste přišla na to, že třeba jen napsání sem přináší jistý ventil a je to nápomocné, abyste nebyla pod tlakem zlých myšlenek, které neumožňují konstruktivní kroky, ale točí se stále v kruhu. Zároveň je potřeba, abyste v případě sebevražedných myšlenek s nimi nezůstávala sama, ale volala některou z linek důvěry. Najdete tam pochopení a pomoc.

Máte pocit, že byste měla být víc s Bohem. Máte pravdu, je to ten nejbezpečnější záchranný plán, jaký vás mohl napadnout. Zároveň ale nejde o to plnit vnější formu, ale jde o to s Bohem vstoupit do vztahu. Znamená to uznat a hlavně přijmout, že jste ta nejmilovanější bytost na světě (jistě, ostatní také, ale tady jde o vás). Že sám Bůh si vás vybral, abyste tu byla, že vás stvořil krásně. Jako svou dceru, jako dceru , která má výjimečné postavení i hodnotu v Božích očích. Že k vám má citový vztah, touží po vaší blízkosti a důvěrném vztahu s vámi. Chce od vás slyšet, jak vše prožíváte, chce abyste se od Něj nechala vést. Někdy třeba přes nějaké slovo druhého člověka, které přesně zapadne do vaší situace. Zkuste se pro ten vztah otevřít. Nechat se milovat. Dovolte si uznat, že máte hodnotu, že ani to největší vaše selhání ani ta největší nedokonalost na tom nic nedokáže změnit. Že vaší podstatou nejsou vaše selhání, ale to kým jste. Milovanou a chtěnou bytostí. Skrz vaše chyby se Bůh dívá na vaši podstatu a ta je pro Něj mnohem zajímavější než to, co se nabralo cestou, jako to co podstatu zamlžuje.
Víra se má žít, ale pokud nestojí na pevném základu skutečně srdečného vztahu s Bohem, jde to hůř.
Zkuste na chvíli odložit ty obrovské požadavky, které jste na sebe naložila a snad i okolí a zkuste na chvíli jen nadechovat to, co jste. Kým jste. Všechno ostatní může přijít později. Opřete se s důvěru a lásku Boha.

Souhlasím s Vámi, že pokud s vírou člověk zůstane sám, je nesnadné v ní růst. Zkuste se poohlédnout, jestli by se nenašlo společenství, kam byste mohla chodit. Třeba zprvu jen společenství maminek modlících se za své děti nebo podobná setkávání. Možná by vám pomohly i rozhovory o víře s knězem. Mohou vám pomoci i články co vycházejí na www.vira.cz anebo www.pastorace.cz.

Ten náročný čas s malými dětmi v kostele je opravdu velký záběr, ale je to jen období, které zase přejde. Berte to jako svou službu, která má v Božích očích velký význam. Jistě na vás pohlíží s obdivem. V této době je to to nejlepší, co děláte, i když vám z toho neplyne soustředěná účast na mši. Proto je potřeba si v běžném provozu brát Boha do společnosti a žít vše s Ním. Velmi obyčejně. Prostě ho vezměte do své přítomnosti.

I pro neduchovní oblast bych vám doporučila, abyste zkusila najít např. mateřské centrum v místě bydliště, pokud tam je, tak můžete přijít s dětmi a popovídat si s ostatními maminkami, sdílet se s nimi.

A církev - nejste sama, koho štvou některé projevy v církvi. Zkuste na to v této době nedat. Jednak je potřeba vědět, že jsme církví mnoha typů lidí, a tak i projevy mohou být různé. Tak různé, že jim opravdu rozumět nemusíme. Mohou a nemusí být mimo. Hledejte svou cestu pod stejnou střechou církve. Bůh má na všechny naše „speciality“. Neznepokojujte se tím. On tomu rozumí. Vidí do srdce lidí.

Milá, asi by se dalo psát dlouho, ale je pravda, že změna se neděje jednorázově, ale je to cesta, která se děje postupně, po krocích. Tak bych vás ráda povzbudila k tomu, abyste na tu cestu vyšla. Věřím, že se vaše situace, stejně jako mnoha lidí před vámi, promění k lepšímu. Vyprošuji vám k tomu požehnání.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Sebepřijetí, Výchova, rodiče a děti