Moudrost stáří? Anebo právě naopak...?

Chci se zeptat, proč je tak často moudrost spojovaná se stářím. Často jsem takové výroky slyšela při kázáních a z úst mnoha kněží. Ale v životě jsem se často setkala s naprostým opakem: Poznala jsem seniory, kteří měli k moudrosti hodně daleko... Možná má starší generace své zkušenosti, ale rozhodně se přece nedá obecně říci, že kdo je starý, je také moudrý! Zajímalo by mě, jak se na to dívá Bible a církev. Děkuji za odpověď.

Milá...,

to máte tedy pravdu. Člověk se častěji setká s pošetilostí než s moudrostí stáří. Na Váš popud jsem se dala do zkoumání Bible, jestli se v ní dá najít nějaká spojitost mezi stářím a moudrostí, ale nenašla jsem nic, co by ji potvrzovalo. Spíše naopak, zdá se, že už i Kazatel (4, 13) s tímto tvrzením polemizuje: „Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení.“ Stejně tak kniha Job: „Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?“ (12, 12) nebo: „Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let, starci nemusejí vždy rozumět právu“ (32, 9). I žalmy zpochybňují závislost moudrosti na stáří: „Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám“ (Žl 119, 100). Zato nás Bible na desítkách míst poučuje, v čem skutečná moudrost spočívá: „Veškerá moudrost je v bázni před Hospodinem a ve vší té moudrosti jde o plnění Zákona.“ (Sir 19, 20). „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznat Svatého je rozumnost“ (Přísl 9, 10).

Jak to tedy je s moudrostí stáří? Na každém šprochu je jistě pravdy trochu, tím spíše na tak starodávném. Je fakt, že člověk je sestrojen tak, že se vzrůstajícím věkem by mohl být a měl by být i čím dál moudřejší. Na rozdíl od ostatního tvorstva jsme vybaveni rozumem a pamětí: paměť uchovává zkušenosti, rozum je vyhodnocuje, zobecňuje, vyvozuje z nich závěry pro další život, chování, mluvení, myšlení. Čím víc zkušeností, tím víc závěrů: což ovšem vede k moudrosti jen za předpokladu, že jsou závěry správné. A v tom je právě ta potíž. Jestliže někdo ze zklamání vyvodí soucit s lidskou slabostí a odpuštění, stává se moudrým. Jestliže z téhož jiný odvodí hněv, podezíravost, urážlivost a mstu, spěje k pošetilosti. To je ten důvod, proč „počátkem moudrosti je bázeň Boží“. Když někdo vyhodnocuje své životní zkušenosti podle Božích zákonů, má rozhodně větší šanci stát se moudrým, než člověk, který za svůj nejvyšší cíl zvolil své ego nebo pohodlí.

Každý věk má své klady a dary (a samozřejmě i omezení) a pravdou zůstává, že stáří je právě tím životním údobím, kterému je vyhrazena moudrost. Téměř všechno ostatní je mu vzato – o to je smutnější, když chybí i moudrost. Moudrost je cílem celého života, proto by měla růst s věkem. Samozřejmě moudrý může být i velmi mladý člověk, ale buď to bude jen „moudrost principů“ bez zkušenosti a cviku, nebo moudrost získaná za cenu velmi bolestné zkušenosti, díky níž ten člověk vlastně vnitřně zestárl – ať už je to nemoc, úraz, ztráta někoho blízkého, válka atd. Moudrost bez dlouhé životní zkušenosti bude ale vždy trošku jako okurka rychlokvaška – měkká a snadno podléhající zániku. Naproti tomu moudrost, která je upevněná věkem, už je nezcizitelným bohatstvím a zároveň pevným mostem pro přechod na druhý břeh.

Jenže v té pevnosti návyků je zároveň velké nebezpečí. Mnohem snadněji než moudrost se totiž pěstuje neřest, sobectví, hamižnost… To, co celý život člověk v sobě nosil a pěstoval, i když to dokázal umně skrývat, na stáří odhodí společenské masky a vyleze v plné „kráse“. Pak už člověk jen sbírá plody toho, co zasil. Proto je marné apelovat na moudrost u našich seniorů: buď ji získali během celého života, nebo ji už nedoženou. Je to ale především velký apel na nás, kdo snad ještě máme šanci své stáří ovlivnit: pusťme se neprodleně do hledání a pěstování moudrosti, ať z nás naše děti a vnuci posléze nešílí!

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry)