Je vyslyšení modlitby podmíněnou naší vírou?

Dobrý den, ráda bych se zeptala na to, jak se správně modlit. Narazila jsem na informace o tvz. vesmírném zákonu přitažlivosti, podloženém kvantovou fyzikou, že vše je energie a energií jsou i naše myšlenky. Říká se, že když si budeme něco vizualizovat, tzv. si to  přitáhneme. Zároveň se nabádá prosit Boha (někdo ho nazývá univerzum, vesmír). 

Prý se vše odvíjí od  naší víry, že se to splní. Ale já si říkám, co je ta energie, kterou popisují fyzikové, je součást Boha? Já věřím v Boha, Ježíše. Nevím ale, zda když se modlím, tak jestli si mohu představovat, že mě Bůh vyslyší a představovat si, jak to bude vypadat, až mě vyslyší.

V Bibli se píše: Matouš: "...budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale kdybyste řekli této hoře...", na to právě ukazují novodobí lidé, že silou víry dokáže člověk vše. Nebo: Marek: o hoře ".. a nebudete-li pochybovat, ale budete věřit, že se tak stane, co říká, budete to mít" a také: "Věřte, že všecko, oč v modlitbě prosíte, je vám dáno, a budete to mít"

Našla jsem popis způsobů, jak si člověk má vizualizovat v přítomném čase, oč požádá, a bude to mít. Odkazoval na to pý i Einstein, že to jde. Je to vůbec možné? Východní náboženství prý tvrdí, že ano, že jsme dětmi Božími, a tak máme určité vlastnosti. Že naše myšlenky jsou jak Boží jiskra. Proto se to plní.

Obávám se  představovat si, že mě Bůh vyslyší a představovat si, oč jsem žádala - jak poznám, že to přišlo od něj? Nerada bych se zapletla do něčeho jiného. Je tedy modlitba odkázána i na víru, že mě Bůh vyslyší? Třeba u zdraví a jiných věcí problém nemám, ale když jsem prosila o peníze, protože se musím dostat ze svízelné situace, vnitřně se obávám. 

Moc děkuji za Vaši odpověď. 

Máte pravdu, člověk by se mohl takovými úvahami o „energiích“ zaplést do něčeho, co nemá s Bohem a křesťanstvím nic společného. Ono je lepší vůbec se nezabývat „mechanismy“, jakými dochází k vyslyšení našich modliteb. Není to vůbec důležité a všechny ty „vědy“, které by tomu rády přišly na kloub, jsou ve skutečnosti jen pavědy. Nemyslím tím kvantovou fyziku, to rozhodně není pavěda! Ale její různé interpretace a aplikace, které motají dohromady fyziku se spiritualitou a snaží se jedno vysvětlit druhým. Je pravda, že fyzika už se svými objevy nebo spíš hypotézami blíží do oblastí, které hraničí se spiritualitou, ale nesmíme podlehnout pokušení tuto hranici překročit. Fyzika je fyzika a vztah k Bohu s ní má pramálo společného. Stejně jako mají pramálo společného s fyzikou naše mezilidské vztahy. Ano, možná i v našich lidských vztazích probíhají jakési přenosy energií, ale je to opravdu důležité? Pomůže mi zkoumání fyziky k tomu, abych svého muže více a lépe milovala? Budu si číst za tím účelem učebnice kvantové fyziky, nebo spíše knihy o budování vztahů, ať už z psychologického, nebo duchovního hlediska?

Dobrá modlitba není totéž jako stisknutí toho správného tlačítka, aby to fungovalo

A podobnou otázku si můžeme klást v souvislosti s modlitbou.
Modlitba je totiž také vztah. Bůh není stroj na plnění našich přání a dobrá modlitba není totéž jako stisknutí toho správného tlačítka, aby to fungovalo. Kdyby modlitba byla jen jakýmsi „mechanismem“, stačilo by ho pochopit a pak ho správně používat, nebo spíš využívat – správně se modlit, správně „věřit“, správně „prosit“ – a měli bychom vše, oč žádáme. Fyzika by zafungovala, energie by správně proudily a hle, už by se hýbala hora a přesazovaly moruše. Takhle to určitě Pán Ježíš nemyslel.

Ježíš chtěl, abychom měli takovou víru, důvěru a takovou lásku k Bohu, aby se jeho vůle stala i naší vůlí. Pak se stane všechno, co si přejeme – zkrátka proto, že si budeme přát totéž, co On. Bůh i já jsme osoby, a to, co mezi námi v modlitbě probíhá, je rozhovor, vztah, podobný vztahu s milovaným člověkem. Nakolik jsem s druhým člověkem jedno, nakolik mě zná, chápe a miluje mě, nakolik mám k němu důvěru,natolik mi také může pomoci. Možná tam skutečně dochází k „lepšímu proudění energie“, to je možné, ale není to vůbec důležité pro budování našeho přátelství. Důležité je být spolu a snažit se „být jedno“, abychom se vzájemně pochopili, milovali a mohli si přispěchat na pomoc, když je třeba.
 

Naše modlitba se často podobá křiku malého dítěte, které si přeje sníst najednou pytlík bonbónů

Jenže mezi lidmi stojí mnoho překážek – nepochopení, nedůvěra, neochota, lenost, málo sil a prostředků k pomoci a jiné neovlivnitelné okolnosti. Tohle všechno ze strany Boží neplatí. Bůh je vševědoucí, moudrý a prozřetelný, miluje nás a chce pro nás jen to nejlepší – a všechno má ve své moci. Omezení přichází jen z naší strany: to my nechápeme, nevěříme, nedůvěřujeme jeho moudrosti, lásce a moci. To my musíme pracovat na tom, aby se náš vztah k Bohu zlepšil, aby naše modlitba byla skutečným rozhovorem mezi přáteli, plným pochopení a lásky.
Naše modlitba se ale spíš často podobá křiku malého dítěte. Máme vlastní představy o tom, co a jak se má stát, aby to bylo podle našeho vkusu, a jen když se splní tohle naše přání, tak jsme ochotni uznat, že nás Pán Bůh vyslyšel. Stejně jako dítě, které si přeje sníst najednou pytlík bonbónů – jenže podle jeho mínění ho maminka nechápe, neslyší, nebo je zlá a nemá ho ráda.

Tak je to i s naší modlitbou o zcela konkrétní věci, například o peníze – není to náhodou ten pytlík bonbónů? Máte správnou intuici, že modlitba, která Bohu jasně říká, co a jak má udělat, je poněkud divná. Spíš se podobá těm dětským přáním. Jistě se máme modlit (dokonce neodbytně, Mt 7,7; Lk 11,9; Lk 18,3) za řešení svízelných situací (ale také nezapomenout děkovat a chválit! – kde je tu místo pro „energie“?), ale rozhodně ne tak, že bychom Bohu diktovali, jak a co má udělat. Často přijde řešení z úplně jiné strany, než jsme čekali.

Modlit se znamená především naslouchat Bohu, ptát se, co On si přeje

Modlit se znamená především naslouchat Bohu, ptát se, co On si přeje. Pokud má být řeč o nějakých energiích, pak je to především energie proudící od Boha k nám. On je ten Zdroj, z něhož vychází stvoření, řád světa, dobro, veškeré bytí. My se buď na tento věčný Zdroj napojíme a necháme se jím unášet – a pak se najednou všechny naše touhy plní, protože jsou v řádu prozřetelnosti –, nebo jdeme proti němu – a pak se všechno hroutí. A jak se napojit? Ne skrze nějaké podivné metody, ale odevzdaností, pokorou, důvěrou, chválou.

Ale pozor, to že se všechny naše touhy plní, může také přinášet bolest, utrpení, smrt – je to cesta Ježíšova, který byl v naprosté shodě s Boží vůlí, a přesto, nebo právě proto prošel touto cestou. Nikdy by ale neřekl, že jeho modlitby nebyly vyslyšeny...

Přeji Vám, abyste objevila tajemství této Ježíšovy cesty pokory a odevzdanosti do Boží vůle.
 

Kategorie otázky: Modlitba