Jak se chovat ve vztahu k tchýni?

Dobry den,
Potrebovala bych poradit. Nejsem jista, jaky postoj konkretne zaujmout k rodicum manzela. Manzel mi predklada, jak moc by byl rad za spontanejsi vztahy. Pro me je to ale velmi tezke. Ze vseho jejich chovani citim jejich upnutost na sveho syna, takovou tu tendenci videt ho stale jako maleho chlapce. Mam obavy, ze kdyby mezi mnou a manzelem vznikl nejaky problem, tak by se ke mne jeho rodice nejspis postavili zady. Jeho maminka vypada, ze kvuli stesti manzela by se melo obetovat vse, hlavne manzelka:). Toto me stale vuci nim uvadi do stavu neduvery.

Vadi mi, ze porad manzela navadi, aby se fyzicky setril, vzdycha, kdyz muj manzel vynasi domu kufr po dovolene atd. I jeji nazory na zivot a na vychovu deti a na ruzne prakticke veci se dost lisi od tech mych. Napriklad ona ma pocit, ze je spravne v zivote tise trpet, hlavne aby byl clovek "dobra manzelka", "dobry kamarad" atd. Coz ale vede k tomu, ze si na sveho manzela prede mnou casto nepekne stezuje a co se znamych tyce, tak je sice "neurazila" otevrenym sdelenim, ze je ji neprijemne z jejich strany to nebo ono, ale jeste po padesati letech si na ne to a ono kriticky pamatuje.

Ja si naopak myslim, ze je lepsi byt k lidem otevrena (samozrejme se clovek musi snazit najit i vhodna slova), rikat veci pokud mozno na rovinu a nemit pak letitou zast. Co se tyce vychovy, ja chci nase budouci deti vest k samostatnosti, takove to "pomuzu ti, abys to dokazal sam", s tim, ze kdyz opravdu potrebuji, rodice jsou k dispozici.

Nikdy nevim, jak na tyto veci reagovat. Zda se tvarit neutralne, moc to neresit, nebo vyjadrovat svuj nazor. Zda byt otevrena, napriklad rici otevrene, ze mi neni prijemne poslouchat stiznosti na jejiho manzela, nebo si tak tise myslet svoje. Moc rada bych byla sama sebou. Nekdy pak opravdu nevim, zda je lepsi tise odkyvavat a myslet si svoje, ci znovu a znovu sbirat energii a vysvetlovat, ze ja osobne to vidim jinak, i kdyz si nemyslim, ze to vsichni musime videt stejne.

Na zacatku jsem stala o spontanost, ne zrovna jako kdybych byla jejich dcera ale tak skoro. Tak nejak jako se mi rodice stavi k memu manzelovi: je jasne, ze nejsou jeho rodice, ale berou ho tak jako adoptivniho syna a hlavne nas dva jako celek. Manzelovi rodice tak nejak vidi syna, pak tu jsem ja snacha (tchyne vzhledem ke mne o sobe zasadne mluvi jako o tchyni a o mne jako o snase), kterou je nejak potreba zapocitat, ale zaroven davat najevo, ze je zde velky rozdil oproti synovi.

Ale ted je to tak, ze jsem schopna tak prat jim dobro. Ale neumim k nim citit nejaky uplne osobni hluboky vztah. Mozna se nekdy dokonce snazim o opak, tedy citit k nim malo osobni vztah, aby me mene zranovalo to, co rikaji. Citim to ale trochu jako nedoreseny postoj, pak o tom casto premyslim, cimz se ale pak citim plna problemu, nejak bych si to chtela ujasnit, udelat si nejake "koleje" a jet, aniz bych se tim znovu a znovu musela zabyvat (cimz si samozrejme nemyslim, ze se da vse vyresit jednim krokem, jde mi spis o to se naorientovat).
Dekuji.

Milá ...
To co na mě z vašeho psaní a popisování situace vykouklo je potřeba být sama sebou. To je potřeba oprávněná a vlastně nutná k tomu, abyste mohla žít spokojený život. Do toho „být sebou“ člověk má vrůstat a sebou se stávat. Je to cesta...

Obecně vzato – postoj k rodičům se může měnit. Základem myslím musí být úcta – a tu jistě máte – to je ten obecný a vše zastřešující postoj. Pak je tu otázka vřelosti, toho, co cítíte. Nějak se vám střetává to, co byste ráda a to, jak to je ve skutečnosti. Vůbec se nedivím. Váš vzájemný vztah musí něčím projít, nějak se otesat, aby mohl začít být stabilní.

Takže – nemusíte chtít, aby ten váš postoj byl hotový jednou provždy. Z vlastní zkušenosti, i ze zkušenosti jiných lidí vím, jak se blízkost a vzdalování s rodiči střídají. Přesto to ale je pořád vztah, ať už daleko nebo blízko, který se nějakým způsobem upevňuje. A to, i když není vědomě či citově prohlubován. Je tu. Můžete mít hotový postoj pro danou chvíli – nyní je potřeba se třeba trochu vzdálit, abyste se zas později mohli přiblížit na trochu jiné úrovni. Více rovnoprávně. Např.: Vzpomínám si jak nás před manželstvím kněz poučoval o tom, že není úplně šikovné, abychom si s rodiči hned padali do náruče, ale že by ten vztah měl jít spíše z větší vzdálenosti postupně k menší.

Naprosto chápu vaši potřebu se vymezit a to tak, abyste byla respektována a to pokud možno s otevřenou náručí a souhlasem rodičů. Obávám se, že k respektu byste se měla propracovat, ale k jejich souhlasu s vašimi postoji dojít nemusí. Není to ovšem při dobré vůli obou stran něco katastrofického, pokud se podaří opravdu zachovat úctu a respekt.

Myslím, že ta otázka kdy mlčet a kdy mluvit je velmi citlivá a chce hodně diplomacie. Možná by byla cesta, že byste vyjádřila třeba opakovaně tchýni obdiv za to jak to tak všechno zvládla, že u vás v rodině se jelo podle jiných pravidel a takový život jak vám o něm vypráví je jistě obdivuhodný. Ne lepší ani horší. Má svou vlastní hodnotu. Zároveň ale ve vašem jednání můžete říct, ano, je krásné jak to máte vy, my to ale děláme a chceme dělat jinak. Tak nějak se to myslím snažíte vyjadřovat... Souhlasím v tom s vámi. Jste jiní lidé, jiná generace, máte jiné životní podmínky. Jedno ale nemusí strhávat druhé.

Jinými slovy – myslím, že nepomůže, když budete bojovat s jejím světem. Zároveň ale tam kde jste sami s manželem je váš svět, a když jste s rodiči je pole vzájemné úcty – to znamená – to co vás neohrožuje, tam můžete mlčet. Zbytek diplomaticky pojmenovat jako něco, co je vaše – z vašeho světa. A ve vašem světě jste paní vy.

Možná budete víc respektována, když budete mít dostatečné sebevědomí ve vaší pozici. To neznamená nic agresivního, ale něco čím si budete jistá. Asi je teď potřeba promluvit u věcí, které by vám mohly komplikovat další život a nechat být věci, které vás možná rozčilují, ale do dalšího života to dopad nemá. Jim bych energii nedávala...

Myslím, že problém je v tom, že tu visí jakási potřeba splynout. Ale to není možné. Jste dvě různé rodiny, které mají fungovat vedle sebe. A pokud máte mít v budoucnu dobré vztahy, je třeba na suverénnosti vaší rodiny pracovat. Spontánnost může přijít až odvedete tu práci na vymezení vaší rodinné jednotky. Pak můžete být blíže s jejich rodinnou jednotkou a tvořit celek.

Těžko se můžete stylizovat do citového vztahu a skoro si myslím, že ač by si to manžel přál, tak mnohem potřebnější postoj je postoj právě úcty a také dovolení, aby to rodiče směli mít jinak. Totéž totiž potřebujete vy pro sebe. Jakoby láska s trochu většího nadhledu...bez manipulace. Nepotřebujete je měnit a ani oni by neměli vás. Jste dobří tak jak jste. V tom se pak dá růst a přibližovat se.

Mám za to, že mnohem víc než s tchýní byste měla zapracovat na postojích s manželem. Aby si i on uvědomil, že je nejen milující syn, ale i hlava a tedy nejvyšší instance ve vaší rodině. Když něco vyjádří vůči rodičům, tak z tohoto postoje. A že je třeba, abyste vy dva tvořili jednotku táhnoucí za jeden provaz. A to i tehdy, když jeden s druhým nesouhlasíte. Před rodiči byste měli vystupovat v jednotě. Myslím, že právě na manželově postoji bude záležet jak se k vám maminka bude chovat a kolik respektu vám dá.

No a v neposlední řadě bych vám chtěla říct - vydržte! Většinou čas sehraje roli pozitivní, i když se to nezdá. Někdy je největší dřina mít trpělivost se dočkat něčeho lepšího...
Milá..., asi jsem nereagovala na všechno, možná je to napsáno trochu v obecnější rovině, berte to jen jako názor k vašemu zamyšlení. Uvidíte, jestli je to pro vás.

Kategorie otázky: Vztahy dětí k rodičům, Manželské krize