Hranice - kam až pomáhat?

Říká se: člověče, přičiň se a Bůh ti pomůže. Já jsem celý svůj život nikdy od nikoho nic nechtěla. Sama jsem vždycky pomáhala jiným na svůj úkor. Ale teď, když jsem na dně, se ptám, kdo pomůže mně?
...
Prodírala jsem se životem, někdy jsem měla i štěstí, ale mnohokrát tehdy, když jsem ho ani nepotřebovala. A teď mě nikdo neslyší. Zdá se mi, že všechny svými problémy zatěžuji. Prosím Boha o sílu a trpělivost, abych to vydržela. Sama moc nemám, ale i z toho mála, co mám, jsem dala jiným. A co za to všecko mám?. Vím, že máme být vděční i za málo, ale já teď nemám nic. Kde je teď Bůh? Co jsem udělala špatně? Rodina mi vyčítá, že tím, že pomáhám jiným, okrádám vlastně je. Možná mají pravdu, ale co když vás někdo potřebuje víc?
...

Z Vašeho dopisu jsem vyrozuměla, že jste se dostala zřejmě díky své dlouhotrvající nezištné pomoci druhým do tíživé životní situace, vlastní vyčerpanosti a smutku. Možná jste neodhadla úplně dobře hranice svých sil, svou energii jste ustavičně věnovala druhým lidem a na sebe a na odpočinek jste nemyslela.

Myslím, že „pomáhat“ druhým je třeba s rozvahou, stanovit si určité hranice a především se naučit říkat sobě i druhým „Ne“. Ráda bych pro Vás zmínila jedno z prvních a nejdůležitějších Božích přikázání – doporučení: Miluj bližního svého, jako sebe samého. Dle Vašeho dopisu jsem usoudila, že ctíte především první část onoho doporučení a druhou část, neméně důležitou, která se týká Vaší osoby, jaksi opomíjíte.

Je to přikázání velice moudré, neboť nabádá člověka k uvážlivému rozložení vlastních sil, nabádá ho dopřávat sám sobě to, co má rád, co ho potěší a dá radost, co ho naplní energií a silou a tu třeba pak může dál věnovat potřebným lidem či další činnosti. Jestliže se věnujte jen druhým a na sebe a své potřeby zapomínáte, cítíte se vysílená a smutná, v depresi. To je přece úplně přirozená reakce těla na vysílení organismu. Nelze totiž stále jen dávat. Je třeba se naučit se i cíleně věnovat se sobě, svým koníčkům, relaxaci, naučit se dopřávat si příjemné věci, ze kterých lze čerpat další energii pro smysluplný život.

Zmiňujete také, že když sama potřebujete pomoc, nikde ji nenacházíte, že to druhé zatěžuje apod. Myslím si, že Vaše přílišná ohleduplnost vůči druhým je skutečně nemístná. Mám dojem, že pomoc by Vám odmítnuta nebyla, kdybyste si o ni trochu říznějším způsobem řekla, byť s tím, že Vás to samozřejmě bude stát dost úsilí své potřeby veřejně a třeba trochu hlasitěji prezentovat. Zde ovšem také záleží na výběru osoby, které si o pomoc řeknete. Někdo skutečně není vnitřně disponován druhému pomoci, neumí to, Pak je třeba hledat v „jiných vodách“ a to i třeba profesionálních, u lidí z pomáhajících profesí, např. v poradnách, různých pomáhajících sdruženích apod. Doporučila bych Vám zajít někam, kde o svém problému můžete otevřeně hovořit a získat tak potřebnou podporu.

Ráda bych se ještě vrátila k Vašemu povzdechu „Sama moc nemám, ale i z toho mála, co mám, jsem dala jiným. A co za to všecko mám?“ Chtěla bych Vám připomenout, že nezištně dávat druhým jste se rozhodla z vlastní vůle. Jistě Vám to tedy přinášelo radost jak z vlastní potřebnosti a vlastní realizace, tak z pomoci druhým v nouzi, a ta je Vám krásnou odměnou za Vaše šlechetné konání. Jestliže radost z dávání již nemáte, cítíte se vyčerpaná, nikdo Vám vůbec nebude vyčítat, jestliže pomáhat přestanete, a budete se věnovat své vlastní osobě, svým potřebám a radostem. Možná Vás postihl „syndrom vyhoření“, který je v pomáhajících profesích běžným jevem. Člověk pomáhající řadu let druhým náhle ztratí schopnost pomáhat, „vyhoří“ a je nucen se věnovat pak jiné oblasti zájmu nežli je pomáhání.

Zmiňujete také neshody s rodinou, která má vůči Vašim pomáhajícím aktivitám připomínky, možná na ně trochu žárlí. Je-li to oprávněné, nemohu objektivně posoudit, neb neznám intenzitu Vaší pomoci druhým. Rozhodně však jako matka a manželka hrajete roli v rodině nezastupitelnou a rodina se těžko bude vyrovnávat s Vaší nepřítomností či přílišným rozdáváním se druhým. Těžko ponesou, že Váš čas, který má být určen jim, dostává někdo jiný. V tom je potřeba najít určitou míru a hranici.

Přeji Vám, abyste byla schopna nalézt pro sebe nějaké smysluplné východisko v tíživé situaci. Budete-li mít zájem o kontakty ohledně poraden, prosím, napište.

Kategorie otázky: Osobní krize, nemoc, smrt, Křesťanská etika, hřích