Hledám Boha

Dobrý den,
Děkuji moc za možnost svěřit se s tím, co prožívám. I když jsem byla jako malá pokřtěná a nějakou dobu chodila do kostela, víru jsme doma nežili. Díky věřícím kamarádkám jsem se nedávno dostala na takový program s přednáškami o křesťanství, se společnou modlitbou a povídáním, a tam jsem zakusila, že to funguje, cítila, že žít s Ježíšem je něco báječného, uchvacujícího.
...
Ale můj život mi připadá takové vzdalování a návraty k Bohu. Vím, že mám v sobě zranění, představy, které mi asi brání Bohu se přiblížit. Např. o utrpení, kterým Bůh lidi, kteří jsou mu blízko, navštěvuje. Vím, že to tak není, ale někde v koutečku to tam je. Taky se po zkušenostech sama se sebou bojím, že kdybych se k Bohu moc přiblížila, že zas zklamu, že nezvládnu to, co po mně Bůh bude chtít. Čtu jak by to mělo všechno být, ale pořád se k tomu nemohu přiblížit. Můj problém je vylézt i ze své ulity, jít třeba za knězem.
...
Také mám problém s mužem. On toto neuznává. V modlitbě mám odvahu se s údělem, že mám takového muže poprat, aspoň mu žehnat, když s ním není rozumná řeč, ale stačí jeho slovo a odvaha je pryč nebo spíše ten jeho negativismus shodí moje ušlechtilé představy někam úplně do bláta, ze kterého se nemůžu vyškrábat hodně dlouho, až p propadám zoufalství.
Nevím, kam dál. Svěřuji tyto situace Pánu, vím, že modlitby slyší. Ale je to jak dát do hrnce brambory a vědět, že se uvaří, ale je potřeba čekat. Ale co s tím časem čekání...

Dobrý den,
Vaše životní cesta je asi v mnohém podobná tomu, co prožívají i jiní lidé, kteří v dětství dostali jakýsi základ víry, později se jí poněkud vzdálili, a časem pak pocítili touhu znovu se k víře navracet. Dá se říci, že do určité míry vlastně prožívá podobné "vzdalování a návraty", o nichž jste se zmínila, každý věřící. Nikdo z nás bohužel nedovede být Bohu stále a na sto procent věrný. A tak hřešíme, čímž se Bohu vždy více či méně vzdalujeme, a pak konáme pokání, skrze které si nás Bůh zase přitáhne blíž k sobě. Člověk to hlavně nesmí vzdát a pomyslet si: stejně už lepší nebudu, nemá cenu se snažit. Ještě horší je ale říci si: já žiji dobře, to druzí by se měli změnit - v tom je pýcha.

Myslím, že Vám Pán Bůh postupem času pomohl různé věci pochopit a také objevit sílu osobního vztahu s Kristem. To je ten nejpevnější základ křesťanského života.

Zkuste prosím opustit myšlenku, že čím je člověk Bohu blíž, tím víc bude automaticky trpět. Trápení má ve svém životě nějakým způsobem každý. U někoho je to i vidět, někdo jej třeba skrývá ve svém soukromí. Bůh trápení dopouští (pokud si jej vyloženě nezaviníme sami) asi hlavně kvůli tomu, že je očišťující a může nám pomoci v osobním růstu. Pokud ale někdo prožívá utrpení bez Boha, může snadněji propadnout zoufalství, protože se mu zdá nesmyslné a cítí se na ně být sám.

Možná, že nesoulad s manželem ve věcech víry je v současné době také určitým křížem, který nesete. Nenechte se odradit tím jeho negativismem, muži mají někdy různé ironické poznámky k věcem, kterým nerozumějí, a tak se je snaží aspoň shodit. Nejspíš to vůbec nemyslí zle, může to být jen jakási "sebeobrana" před tajemstvím, které s sebou víra přináší a které on nějak tuší, ale nechápe. Bylo by asi dobré se nad ty jeho řeči povznést a nebát se nějak prosadit svou, např. v tom smyslu, že se budete občas setkávat s jinými věřícími, ať už k modlitbě či rozhovoru. Když to manželovi bude vadit, můžete mu třeba říci něco jako: "Mám tě ráda, respektuji tvé názory, ale současně tě prosím, abys ty respektoval moje".

Vždycky je moc dobře, když dovedeme mít trpělivost se sebou i s druhými. V životě všechno potřebuje svůj čas. Jakákoli osobní změna k lepšímu o to víc. Podobné je to i u druhých. Nečekejme proměnu ze dne na den. Většina z nás potřebuje čas měřený na léta. Navíc naše představy o tom, jaký by druhý člověk vlastně měl být, se mohou lišit od plánů Božích. A co s tím časem čekání? Může být očistný pro vás oba. Cvičíte se tak ve snášenlivosti (v duchu Pavlova "snášejte se navzájem v lásce"- Ef 4,2) a je příležitostí učit se odpouštět. Sama píšete o modlitbách za manžela - ty jsou také velmi důležitou a potřebnou "výplní" času, kdy na něco čekáme, a jsou i nezbytným předpokladem k tomu, abychom nacházeli sílu k odpouštění. Velkou váhu má také poctivé plnění obyčejných každodenních povinností. Pokud se jimi necítíme naplněni, prosme Boha, aby nám poslal někaký další úkol. V životě obvykle vidíme jen na pár kroků dopředu, ale Bůh má výhled neomezený - jak říká kniha Přísloví: "Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin" (Př 16,9). Svěřujme svůj život s vytrvalostí (a také s poslušností) do Božích rukou.


Přeji Vám hodně víry, odvahy a vytrvalosti.

Kategorie otázky: Láska v manželství