9. 9. 2008, marse
Bolestný rozchod s přítelem
Navigace: Katalog dotazů > Láska a vztahy > Láska v partnerství, příprava na manželství
Kazdy z nas pochazi docela z jineho rodinneho zazemi, každý jsme jiný - Ale pres to vsechno, nas vztah se vyvijel. Nekolikrat jsme mysleli, ze uz to dal nepujde, ale ta touha byt spolu vzdy zvitezila.
V poslední době jsem si uvědomila, že chci s pritelem byt uz navzdy, konecne nas vztah naplnit manzelstvim a bojovat o nej, i když to stojí námahu a je to náročné. Citila jsem, ze můžeme sklizet plody celych tech predchozich let, ze se v tolika ohledech dokazeme jiz respektovat, ze nas vztah se tolik posunul.
Jenže on se najednou prede mnou uplne uzavrel, sice mi nekolikrat take rekl a napsal, ze me ma rad, ale ze pry jiz ztratil viru v nasi spolecnou budoucnost. A nakonec napsal, ze bychom se nemeli ani videt, ze nyni potrebuje byt sam.
Citim se tak strasne osamocene, jako nikdy v zivote, protoze jsem povahou bojovnik, tak stale kdesi uvnitr doufam, ze to preci neni pravda, ze me ma rad. Jenze pak zas vim, ze on jakoby prede mnou sve srdce zamkl a utika ode me pryc a ja se ptam, Boze proc? Ja vim, nejsem jedina, ale ta bolest je tak velka, neprekonatelna.... Ani modlitba nepomaha, alespon zatim mi to tak pripada.
Asi byste rekl, ze bolest posiluje, ale take tak moc zranuje. A ja momentalne nejsem schopna citit nic jineho nez tu hroznou bolest a samotu a neporozumeni.
Asi bych mela byt mezi lidmi a ne to vsechno prozivat sama. Mam samozrejme pratele, kteri vyslechnou, politujou, nekteri i dobre rozumi, ale nakonec jsem na to stejne sama. Jiz dlouho jsem sve bolesti mohla prozivat s pritelem a najednou tu uz opravdu neni. Ja vim, je tu Buh, asi je ma vira slaba, ja vim, prosim, at mi da silu, snazim se, ale nejde to. Ja vim, muj mail mozna vyzni jako knourani a nevyrovnanost, mozna to tak je, ja nevim. Vim dobre, ze bych nemela zustavat sama se svym trapenim, ale zaroven nevim, ke komu vlastne jit.
Do budoucna bych moc rada chodila v Praze do nejakeho spolecenstvi lidi, moc rada bych prohloubila svou viru, moc rada bych delala nejakou smyslplnou cinnost, treba dobrovolnictvi ci jen spolecne vylety. Nechci jen tak promrhavat svuj volny cas, vikendy a pak se otocit a videt, ze za mnou nic nezustalo. Jenze uz nejsem mladez ani vysokoskolacka, ale zase nejsem mlada rodina. To jsou vetsinou cilove skupiny spolecenstvi. Je nejake spolecenstvi pro lidi, kteri jeste nemaji rodinu, ale skolu uz maji za sebou, je jim vic nez 25 a je jich v dnesni dobe stale vice a vice? Chtela bych se nekam zaradit, ale opravdu nevim kam.
Omlouvam se za svuj vylev, je to dano tim, ze jsem ted prilis mnoho sama a prilis citove vycerpana, vlastne ani neni v mem mailu tolik otazek (tedy az na to spolecenstvi), spis jsem chtela nekomu nezavislemu "povedet", jak moc je mi ted smutno.....
Někdy je tajemství, proč dva lidé, kteří se mají rádi, spolu být nemohou
Milá ...,
jsem moc ráda, že jste napsala jak vám je. Nebo alespoň kousek toho. Tady opravdu máte prostor pro to moci vyjádřit své emoce.
Soucítím s vámi, s vaší bolestí. Tak jak váš vztah popisujete, ušli jste spolu kus cesty, máte se rádi, hodně jste pro váš vztah bojovali. Mělo to smysl. Hodně jste získali. A teď přišlo přítelovo rozhodnutí. To opravdu moc bolí. Je to ztráta a já si nemyslím, že to, že pociťujete osamocení, že jste rozčarovaná, rozbolavělá, zraněná, by bylo nějakým slabošským fňukáním. Tyto pocity patří ke ztrátě vztahu s člověkem, když cítíte smysluplnost, lásku. (Možná ještě víc právě proto, že jste prošli ne právě uhlazenou cestou.)
Zároveň, tak jak to tu čtu to na mě dýchá poctivostí to jak jste šli, jak jste hledali. Učili se respektu. Máte pravdu v tom, že váš vztah byl pro vás oba dar. Obohatil vás. Víte, někdy je tajemství proč právě dva lidé, kteří se mají rádi a stojí o sebe spolu nakonec být nemohou. Ve víře v Boha milujícího a moudrého a ve své lidské omezenosti mám dojem, že právě proto, že si už dali to nejlepší co si mohli dát. Že Boží prozřetelnost často lidi chrání před tím co my nevidíme. Může v tom hrát roli selhání člověka. Strach, nedůvěra atd. A nebo nějaká vnitřní moudrost, intuice. Nevím. Ale zas tu stojí víra, že i přes to, že člověk selhává, může Bůh vás oba vést k životu naplněnému. A ačkoliv cítíte, že jste na to sama, tak Bůh je opravdu ten jediný, který u toho všeho s vámi byl, nejlépe vás zná a rozumí vám. Na to se můžete spolehnout. Zkuste Ho do toho pozvat. Zkuste Jemu říct jak se cítíte, zkuste se nechat Jím vzít do náruče, dovolte mu, aby s vámi směl být. Je milující Otec. Jistě ho také vaše bolest bolí. A zároveň i pro váš život má láskyplný plán. Zkuste se na Něj spolehnout. Důvěřovat. Dovolte mu, aby se směl otcovsky starat.
Pak tu je vaše potřeba udělat nějakou změnu v životě, potřeba zařadit se, být užitečná, moci se sdílet, odcházet od zármutku do nového života. Možná, že těch možností je víc – mě momentálně napadá, že otevřené společenství, kde se scházejí lidé vašeho věku, snad i s podobnými potřebami něco dělat je v Praze např. u Sv. Apolináře, kde působí komunita Chemin Neuf , a kde se schází mladí lidé do 30 let. Koukněte na stránky http://www.chemin-neuf.cz . Nabízejí možnost prohloubení víry a u nich byste mohla najít i inspiraci pro nějakou dobrovolnickou činnost. Nebo můžete také kouknout na stránky http://www.dobrovolnici.cz/ .
Asi nepotřebujete teď momentálně, abych víc rozebírala váš vztah. Ráda bych tedy zůstala u toho, že vnímám váš smutek a je mi velmi upřímně líto vašeho zraněného srdce. Beru vás do modlitby s prosbou, aby Vás Bůh potěšil a dal nové možnosti. Věřím, že je pro vás přichystáno něco lepšího než byste pro sebe sama dokázala vymyslet.
Přeji vám hodně odvahy k důvěře v Boha i síly udělat nové kroky.
Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství
