Zlomení vlastního já

Pokud má naše já svou moc, nemůže Bůh s námi učinit mnoho

z knihy Křížová cesta , vydal(o): nakladatelství Návrat domů

Naším přáním je vyjádřit pojem duchovní obrody jednoduchým způsobem. Duchovní obroda je život Pána Ježíše, vlévaný do lidských srdcí. Ježíš vždy vítězí a Jeho vítězství je na nebesích neustále chváleno. Ať jsou naše zkušenosti ze selhání a prázdnoty jakékoliv, On zůstává vždy neporažen. Jeho síla nezná hranic. Pokud jde o nás, my s Ním musíme navázat ten pravý vztah. Potom ucítíme Jeho sílu v našich srdcích, životě a činech a naplní nás Jeho dokonalý život. Naším prostřednictvím se pak vleje do života těch druhých. Toto je podstata duchovní obrody.

Jestliže však s Ním máme dospět k pravému vztahu, musíme se nejdříve naučit podrobit svou vůli Jeho vůli. Podrobení se je počátkem duchovní obrody. Je to cesta plná bolesti a pokoření, ale je to cesta jediná. Znamená to "Ne já, ale Kristus" (1). Pán Ježíš v nás nemůže naplno žít a naším prostřednictvím se projevit, pokud se pyšné já nepokoří. Znamená to, že tvrdošíjné a nepoddajné já, které samo sebe ospravedlňuje, které chce jít svou cestou, držet se svých práv a hledat vlastní slávu, nakonec skloní svou hlavu před Boží vůlí, připustí, že se mýlilo, vzdá se své vlastní cesty k Ježíši, zřekne se svých práv, odloží svou slávu pro to, aby Pán Ježíš měl vše a byl vším. Jinými slovy je to zřeknutí se sebe sama ve všech směrech.

Když se otevřeně podíváme na náš křesťanský život, uvidíme, jak mnoho sobectví je v každém z nás. Je to naše já, které se pokouší žít křesťanským životem (již jen to, že užíváme slůvko "pokoušet", naznačuje, že je to naše já, které nese odpovědnost). Je to také já, které se často účastní křesťanského díla. Je to vždy naše já, které je popudlivé, které závidí, které je vůči ostatním tvrdé a nepoddajné. Já je zdráhavé, sebevědomé a chladné. Není divu, že se musíme okamžitě změnit. Pokud má naše já svou moc, nemůže Bůh s námi učinit mnoho, neboť ovoce Ducha Svatého (viz Galatským 5), jímž nás Bůh touží naplnit, je v naprostém protikladu k tvrdému, nezlomnému duchu v nás. Toto ovoce se objevuje až tehdy, když je naše já umrtveno.

Podrobení se je jak dílem Boha, tak naším. On vyvíjí nátlak, my však musíme učinit volbu. Jsme-li opravdu ochotni ve vší upřímnosti hledat vztah k Bohu, bude to On, kdo nám projevy pyšného a tvrdého já, jež mu působí bolest, ukáže. My se můžeme buď zatvrdit a pokání odmítnout, nebo sklonit hlavu a říci: "Ano, Pane". Každodenní podřizování je prostě pokornou odpovědí na usvědčování ze strany Boha. Protože Bůh usvědčuje neustále, musíme se i my neustále podřizovat. Podíváme-li se, co vše to obnáší, může nás to stát mnoho - zřeknout se práv a sobeckých zájmů a také vyznávat hříchy a vykročit na cestu obnovy.

Není proto pravděpodobné, že se podřídíme jiným způsobem, než díky Kříži Ježíšově. Ochota Ježíše podrobit se pro nás je všeobjímajícím motivem, abychom se podřídili i my. Vidíme Toho, jenž ačkoliv byl způsobem bytí roven Bohu, nespoléhá na svou rovnost s Ním, ani se jí křečovitě nedrží, ale vzdává se jí kvůli nám a bere na sebe podobu služebníka - Božího služebníka, služebníka člověka. Vidíme, že On je ochoten nemít vlastní práva, vlastní domov, vlastní majetek, ochoten nechat se lidmi bez odvety urážet, je pošlapán a nemstí se ani se nebrání. A pak ho vidíme porobeného pokorně kráčet na Kalvárii, jeho, který se stal obětním beránkem, nesoucím na vlastním těle na Kříži hříchy člověka. V prorockém žalmu říká: "Jsem červ a ne člověk" (2). Ti, kteří navštívili tropy, nám řeknou, že zde existuje značný rozdíl mezi hadem a červem, když se pokusíte je napadnout. Had se stočí a vztyčí, syčí a snaží se zaútočit - opravdový obraz ega. Červ ale neklade odpor, dovolí, abyste s ním udělali cokoliv budete chtít, odkopnout či botou rozmáčknout - obrázek skutečné podřízenosti. Ježíš byl ochoten stát se pro nás právě tím - červem, nikoliv člověkem. Učinil tak, protože to je to, co v nás viděl - červy, kteří pro hřích pozbyli všechna práva kromě práva na peklo. Nyní nás vyzývá, abychom pro něho a s ním zaujali patřičné místo jako červi. Kázání na hoře, které nás učí neoplácet zlé zlým, lásce k nepříteli a nesobecké štědrosti, dává na srozuměnou, že takové je naše postavení. Ale jen když pomyslíme na tu lásku, která kvůli nám tolik vytrpěla, najdeme v sobě sílu k podobné poddanosti.

Pane, potlač ono pyšné a tvrdošíjné já,
Pomoz mi sklonit hlavu a zemřít,
Zřít toho na Kalvárii,
který sklonil hlavu pro mne.

Avšak sebezapření není něčím, co uděláme jednou provždy. Když nám Bůh tyto věci ukáže poprvé, bude to zřejmě znamenat počátek sebezapření. Toto pak bude pokračovat soustavně, neboť je to jediný způsob, jímž se Pán Ježíš může skrze nás soustavně projevovat(3).

Po celý den bude před námi stát otázka volby v tisíceré podobě. Nebudou zde existovat naše vlastní plány, čas, peníze a potěšení. Bude to soustavná oddanost těm, kteří nás obklopují, což je ve skutečnosti míra naší oddanosti Bohu. Každé ponížení a každý případ protivenství je způsob, jímž Bůh láme naše ego, aby rozšířil ústí, jímž se do nás vlévá život Krista.

Jediný život, který Bohu působí radost, a jediný, který může vítězit, je život Kristův, nikoliv život náš, byť se snažíme sebevíce. Avšak proto, že náš egocentrický život je naprostým opakem Kristova charakteru, Jeho život do nás nemůže proudit, pokud Mu nedovolíme, aby naši soběstřednost soustavně umrtvoval.

A v tomto směru musíme svou morální volbou spolupracovat.

(1) Galatským 2,20
(2) Žalm 22,7
(3) 2. Korintským 4:10

K ZAMYŠLENÍ

Apoštol Pavel žil životem a psal o životě, v němž dochází k zapírání vlastního já. V prvním listě Korintským 15:31 napsal: "Den ze dne hledím smrti do tváře". A v listě Efezským 4:22, 23 píše: "Odložte dřívější způsob života..., obnovte se duchovním smýšlením". To není abstraktní myšlenka teologie či proces, k němuž dochází bez mé aktivní účasti. Je to moje odpověď na Boží přesvědčování, která je často bolestivá, ale vždycky stojí za to tuto bolest podstoupit.

Podstupuji dnes - právě teď proces sebezapírání?

Slyšel jsem dnes usvědčující slova Boha?

Odpověděl jsem tak, že jsem svůj hřích vyznal Bohu a v případě nutnosti druhým?