Wylposovské Gloria

Vánoce v sibiřském lágru

z knihy Návrat , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

"Byl Štědrý večer roku 1947. Samozřejmě jsem si už dlouho před tím všiml, že se něco chystá. Vánoce byly za dveřmi. Kamarádi si spolu všude šuškali, tajně z lesa nosili jedlové větvičky a dokonce si broukali různé vánoční melodie. Jeden zajatec, který pracoval v táborové kuchyni, obstaral lahvičku s vínem. /…/

Dodnes nevím, jak je možné, že byli Rusové toho večera tak nedbalí a opravdu si nevšimli, že se několik zajatců odebralo do sedmé šachty. Nikdy jsem se na to Thomase neptal. Určitě to ale napravím, až... jestli," Helmut se zarazí a polkne. "Jestli se z toho dostane. Snad byli i mezi Rusy takoví, kteří si tehdy večer ničeho všimnout nechtěli. Ani desetiletí trvající ateistické výchově se nepodařilo ve všech Rusech vymýtit křesťanskou víru. Nejprve jsem zvědavě nakukoval do štoly. Co tam bylo k vidění? Převrácený vozík s deskou z neohoblovaných prken, které si kamarádi někde opatřili. Na něm leželo bílé prostěradlo, které si `vypůjčil' pomocný ošetřovatel v lazaretu. Kříž byl příznačně spletený z ostnatého drátu. Ve dvou prázdných konzervách bylo pár jedlových větviček. Důlní lampy osvětlovaly plechový talíř s bílým chlebem a plechový pohár s vínem. Chtěl jsem si zavtipkovat: `To je ale nádherná vánoční katedrála!' Když jsem však mužům pohlédl do zbídačených vousatých tváří, slova mi uvízla v krku. Byly plné víry a očekávání. Jeden z nich, ten největší, Thomas, který měl na sobě jako všichni ostatní jen otrhanou vězeňskou kazajku, mi věnoval dlouhý, velmi dlouhý pohled. Jeho pohled mi říkal: `Modlím se za tebe!'

Spěšně jsem odtamtud odklopýtal a zaujal své místo u vchodu do šachty, těsně u těžebního koše. Nechtěl jsem ze všeho toho `zbytečného kouzlení', jak jsem to v duchu posměšně nazýval, nic vidět ani slyšet. Vůbec nic mi po tom všem nebylo. Přesto jsem však samozřejmě slyšel - mumlající hlasy a tichý zpěv, proklaté koledy! Tu najednou zazpívali `Tichou noc, svatou noc' - oblíbenou píseň mojí maminky a tatínka. Nejraději bych si zacpal obě uši, ale poslouchal jsem jako očarovaný. Vždycky jsme to museli zpívat u rozsvíceného stromečku. A v tu chvíli jsem rázem pochopil, že mi není smutno jen po domově, ale i po něčem mnohem větším: po čisté a průzračné víře mého dětství: Tichá noc, svatá noc! Kéž bych se tak mohl v životě ještě jednou vrátit nazpět až do doby, kdy jsem tuto svou víru obětoval zvrácené hnědé ideologii!

Byl jsem tak zahloubaný a duchem nepřítomný, že jsem vůbec neslyšel přicházet Rusa, který se přede mnou najednou vynořil. Můj Bože, musím kamarády varovat! Ještě můžou zhasnout lampy a zachránit se v postranních štolách. Co jsem měl dělat? Tu se však stalo něco zvláštního a podivuhodného. V tomto okamžiku nejvyšší nouze jsem už měl v mysli jenom dvě slova, kterým jsem se ještě před chvílí vysmíval. Vydrala se na povrch. Ze všech sil jsem křičel: `Ježíši Kriste!' a pak znovu: `Ježíši Kriste!' Ruský voják se zarazil. Zvedl ruku. Strachy jsem se přikrčil. Byl jsem si jist, že mě uhodí. Ale ne! Párkrát mi poklepal na rameno a svým hrdelním hlasem řekl: `Kristus... dobrý... dobrý!' Pak se s přátelským úsměvem otočil a odešel. Spěchal jsem ke kamarádům, kteří strnule stáli před improvizovanými jesličkami ve vozíku. Zajíkavě jsem jim pověděl o zázraku, kterého jsem byl svědkem. `A pročpak jsi volal Ježíše Krista?' zeptal se mě vážně Thomas Volkner. Bezmocně jsem rozpřáhl ruce. Pak jsem se přiznal: `Protože věřím!' Tu přes knězův obličej přeběhl záblesk štěstí a Thomas zazpíval Gloria, wylposovské Gloria…