Werner von Braun, Druhá světová válka, Peenemünde, měsíční auto a já

Vydat se s měsíčním vozidlem na několik vyjížděk kilometry od kosmické lodi?

z knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia

Patřilo už k povaze prvních astronautů, že byli odvážní, ale i trochu namyšlení. Těžko se totiž můžete nechat připoutat k plátěnému sedadlu na špici obludné rakety, a být ochotní vydat se s ní do vesmíru – ba úplně hořet nedočkavostí -, pokud nemáte naprostou důvěru v sebe a své schopnosti. Ta trocha arogance se tedy zdála docela na místě: Já všechno zmáknu! Byli jsme krajně ctižádostiví a soutěživí, ať už jsme se proháněli po Mysu v chevroletech Corvette a vyváděli nejrůznější skopičiny, nebo se řítili oblohou v tryskáčích a dělali z běžných cvičných letů vzdušné souboje.

Nás mohla zvládnout jen opravdu silná osobnost a přesně k takovým lidem patřil Werner von Braun. Pro americkou veřejnost jsme byli zářní, odvážní hrdinové, ale když se mezi námi objevil Herr Doktor, najednou se z nás stávali školáčci, kteří jen sní o tom, že budou létat ve vesmíru. Kosmický program postupoval chytře. Tenhle muž byl skutečný formát, geniální tvůrce těch úžasných raket, jež nás měly donést k Měsíci. My jsme programu dodávali těla, in tvořil jeho mozek.

Bylo to jednoho večera v houstonské restauraci, kam si sezval čtyři astronautické začátečníky, kteří nahoru ještě nikdy neletěli. Právě tehdy jsem si uvědomil, že tenhle vysoký Němec – pohledný bezmála jako filmová hvězda, s hustými tmavými vlasy, napomádovanými a upravenými v pečlivém účesu, s planoucíma očima skutečného vyznavač víry – zdaleka není pouhým vědcem. Byl to vizionář a filozof, cosi jako Jules Verne naší doby, člověk schopný pohlédnout do budoucnosti. Němečtí vědci byli většinou považováni za mimořádně akurátní odborníky, inženýry a techniky, kteří ze všeho nejvíc usilovali o přímočarou dokonalost. Von Braun dosahoval výš, stoupal až do říše idejí, v níž se přímky zakřivují a neplatí tu žádná omezení. Přísné vzorce považoval za důležité jen do té míry, pokud mohly naplnit jeho spalující touhu po vesmírných cestách. Byl nepřekonatelným technickým odborníkem, ale byl také snílkem, přesně tím, co kosmický program potřeboval; pohyboval se vždy o celou řadu kroků dál, než kam zatím dorazil aktuální vývoj. Von Braun byl alchymista, jenž dokázal přetavit science fiction ve vědeckou pravdu.

Teď se naklonil vpřed, s lokty na tuhém bílém ubrusu, a v tu chvíli nás už zcela ovládal svým upřeným pohledem a sebevědomými slovy. O naši cestu na Měsíc nemějte starost, prohodil skoro jakoby nic. Mohutnou rukou odehnal problémy, které zabíraly tolik času, úsilí a peněz, jako by šlo o pouhý souhrn technických potíží, jež se dají překonat. Zaplavil nás tok jeho myšlenek.

Moji kolegové, zrovna zabraní do vzájemného hovoru o jednom z von Braunových předpokladů, jako by náhle ustoupili do pozadí, když upřel svůj pronikavý zrak na mě. „Teď je řada na tobě, Gene,“ pronesl. „Ty teď musíš v tom snu pokračovat.“ Musel jsem opravdu hlasitě polknout úžasem, protože se nahlas rozesmál. „Staneš se jedním z objevitelů a já ti závidím.“

Nevěřícně jsem na něj zíral. Je ten muž opravdový génius, nebo opravdový blázen? Mně že by měl závidět ředitel Marshallova kosmického střediska? Ale ono to bylo docela logické. To já jsem procházel výcvikem, abych nakonec mohl letět na Měsíc na palubě jeho obří rakety Saturn V, zatímco jedinou jeho podobnou zkušeností bylo, že jako kluk kdysi připevnil svazek ohňostrojových raket k dětskému vozíku, zapálil je a vyrazil na divokou jízdu. Von Braunovi bylo souzeno naplňovat své sny zprostředkovaně - našimi cestami do vesmíru.

Posunul si židli, aby dosáhl na předmět uprostřed stolu. „Až se dostanete na Měsíc, opravdový význam bude mít to, co tam uděláte,“ pokračoval. Nestačí jenom vzlétnout, přistát tam a vrátit se domů. „Lindbergh neletěl přes Atlantik proto, aby se dostal do Paříže.“ Objevitelská cesta musí rozšířit náš vesmír vědění a to je práce, která nikdy nekončí.

Von Braun šťouchl do slánky se stříbrným víčkem, jako by roztlačoval hračku. „Gene, budeš se tam potřebovat pohybovat. Uděláme ti auto.“ Podle jeho představy tam opustíme měsíční přistávací těleso, vylezeme ven a budeme zkoumat cestami neprotkanou, neznámou půdu cizí krajiny.

Protože jsem byl ve stavu uctivého nábožného vytržení, neřekl jsem: „Ale no tak, Wernhere. Auto? Ale jděte. Vždyť jsme sotva schopni poslat raketu na oběžnou dráhu kolem Země, abychom se mohli začít učit nejzákladnější postupy při setkání ve vesmíru, a vy mi tu povídáte, že se budu prohánět přes krátery v měsíčním fáru? Vůbec jsem si něco takového nedovedl představit. Ale nic jsem neříkal, a dobře, že jsem držel jazyk za zuby, protože po několika letech pak přišel let Apolla 17 a já jsem měl dělat přesně to, co van Braun předpověděl – vydat se s měsíčním vozidlem na několik vyjížděk mnoho kilometrů od kosmické lodi.

S tím, čím se zabýval von Braun, jsem byl vzdáleně spojen už téměř od svého narození 14. března 1934 v Chicagu. Nad Evropou se tehdy se stahovaly zlověstné mraky, jež měly posléze zahalit celou zeměkouli. Adolf Hitler dal v tom roce vyvraždit své soupeře v nacistické straně a udělil si titul, před kterým se měl zakrátko třást celý svět – Führer.

V Německu v té době vyzrávala jedinečná skupina raketových badatelů. Jenomže jejich pokusy stály soustu peněz, příliš mnoho na to, aby takový ezoterický výzkum mohly pokrýt soukromé zdroje. A tu přišli němečtí generálové a nabídli jim financování, všestrannou podporu a bezpečné zázemí pro práci. Naivní vědci souhlasili, nad Hitlerem mávli rukou jako nad pošetilcem, který zase brzy zmizí ze scény. Von Braun měl v mnoha věcech pravdu, ale strašlivě se zmýlil v Hitlerovi, jemuž o výzkum vesmíru nešlo ani v nejmenším. S vědci brzy zametli, zapojili je do německé válečné mašinérie a jejich revoluční rakety V-1 a V-2 vybavené výbušnými bojovými hlavicemi bičovaly Anglii jako déšť.

Když v roce 1945 válka skončila, ruská a americká vojska se o překot hnala k raketové základně u pobřežního města Peenemünde, aby se zmocnila bohatého pokladu – vědců, záznamů a technického vybavení. Von Braun a 117 dalších německých raketových specialistů se vzdali na naší straně, ale řadu jiných zajali Sověti. Tak byly položeny základy závodů ve výzkumu vesmíru, které tak výrazně ovlivnily můj život.

Jsem Američan druhé generace s českými a slovenskými kořeny. Mí předkové z matčiny strany Rozálie a František Cihlářovi i otcovi rodiče Štefan a Anna Čerňanovi přišli do Ameriky ještě před první světovou válkou a jako mnoho Čechů a Slováků se usadili v okolí Chicaga. Cihlářovi, rodiče mé matky, pocházeli z města Tábor. Čerňanovi byli rolníci z nuzného slovenského hornického městečka Vysoká nad Kysucou. Dědeček Štefan Čerňan mě obdařil nedocenitelnou zarputilostí a silnou vůlí, nezbytnou k dosažení úspěchu navzdory všem překážkám.