Klesali jsme k Měsíci jako v rychlém výtahu

Najednou se přímo přede mnou tyčil balvan velký jako dům – podle plánu tam neměl co dělat.

z knihy Poslední muž na Měsíci , vydal(o): Academia

Naše přistávací oblast ležela při severovýchodním okraji Měsíce, takže když se Challenger vynořil zpoza odvrácené strany, zbývalo mi jen patnáct minut, abych ve spolupráci s řídícím střediskem prověřil systémy a dostal povolení pro zážeh k sestupu. Těch pár minut uběhlo opravdu jako nic a s Jackem jsme museli spěšně vykonávat jeden předepsaný úkon za druhým. Houston nám potvrdil, že všechno vypadá dobře, provedl rychlé odpočítávání a v přesně určený okamžik jsem zapnul přistávací motor. Začali jsme se snášet z oběžné dráhy a očima visel na přístrojích, aby mi neunikl jediný záchvěv našeho stroje. Abychom dosáhli zpomalení, ohnivá tryska raketového motoru směřovala vpřed ve směru našeho letu, tedy vodorovně vůči měsíčnímu povrchu, a uvnitř kabiny jsme teď cestovali nohama napřed a obličejem dolů.

Když se mi podařilo chvatně pohlédnout pod sebe, ihned jsem rozpoznal rozlehlou zvlněnou oblast, jež se pod Challengerem odvíjela. Blížili jsme se k rozbrázděné vysočině, jež odděluje Mare Tranquillitatis od Mare Serenitatis. Několik výrazných orientačních bodů ubíhajících pod námi mi potvrdilo, že jsme na správné cestě k úzkému vstupu do údolí Taurus-Littrow.

Před přistáním jsem musel kosmickou loď vyrovnat do správné polohy – na povrch měla dosednout na své čtyři tenké nohy a také jsme při tom manévru potřebovali výhled dopředu, abychom měli přehled o místě přistání. Proto jsem Challenger přetočil tak, že jsme nyní zdánlivě leželi na zádech – poloha našich těl byla stále rovnoběžná s povrchem, ale nyní jsme se dívali nahoru. Na několik příštích chvil vyplnila okna černá prázdnota prozářená sluncem.

To se změnilo ve výši asi 3600 metrů, kdy jsem začal loď sklápět, a brzy už jsem u spodního okraje okna něco viděl. Ukázal se mi kráter Poppie, přesně tím směrem, kde jsem chtěl naše plavidlo posadit. Challenger klouzal stále níž, obzor se zplošťoval a už jsem rozeznával kráter Nansen. A Lincolnův sráz. Svištěli jsme dolů k tomuto nepřívětivému nebeskému tělesu.

Ve výšce 2100 metrů jsem loď plynule nastavil takřka do svislé polohy, takže raketový motor teď hořel téměř kolmo k povrchu a klesali jsme jako v rychlém výtahu. Tímto manévrem jsme se také znovu jakoby postavili na nohy, což mi pomohlo opětně nabýt rovnováhy. Zeměkoule nyní visela jako barevná vánoční ozdoba přímo uprostřed okna Challengeru.

Když jsem si uvědomil, že vnikáme do neznámého světa, zmocnilo se mě stejné rozechvění, jaké pociťovali objevitelé od úsvitu lidských dějin. Před námi ležela terra inkognita vědění, záhadné končiny, jaké tvůrci dávných map označovali slovy „Zde jsou lvi“. Snášeli jsme se stále níž, nyní už jsme byli ve výšce práškovacího letadla, klouzali jsme nad kupolovitými Vytesanými vrchy, z nichž některé čněly téměř do dvou tisíc metrů. Vnořili jsme se do východního ústí měsíčního údolí posetého krátery, hlubšího než Grand Canyon, obklopeného horami, jejichž hřebeny už byly výš než naše loď. „Panečku! No tak, jedem… Lidi, blížíme se! Pane na nebi!“

Po naší pravé straně vyrostl ostrý Severní masiv a po levici jsme měli Jižní masiv, s úpatím pokrytým sutí z nějakého dávného sesuvu, ohromnou změtí zpřelámaných, do sebe zaklíněných skal, zatímco konec údolí, vzdálený asi pět kilometrů, uzavírala Rodinná hora. Před ní se skláněl Lincolnův sráz, připomínající dlouhou řadu obřích kamenných pěšáků, zlom v měsíčním povrchu osmkrát převyšující jakýkoli pozemský útes. Geologové doufali, že zde bude možno najít horniny pocházející z měsíčních hlubin, ukrytých až osmdesát kilometrů pod povrchem. Při této objevitelské cestě na nás čekaly skutečné divy. Když jsme tančili nad krátery, rychlým pohledem jsem si ověřil, že mi zůstala spousta paliva, a vděčně jsem si vzpomněl na ty nekonečné hodiny strávené v simulátoru. To, co jsem viděl kolem, mi nyní připadalo povědomé, nenahánělo mi to hrůzu.

S pomocí malého přepínače na panelu jsem jemně upravil naši vertikální rychlost. Tempo klesání se snížilo jen o třicet centimetrů za sekundu a měnící se výšku jsem nadále sledoval na měřidle zvaném bod H. Blížili jsme se k místu vymezenému trojicí kráterů Frosty, Rudolph a Slůně.

Nebylo lehké stále se soustředit na to, co se přibližovalo. To, co jsem viděl venku, vyžadovalo rozhodování, kdy zpomalit, uhnout doleva nebo doprava či udržet stálou rychlost. Najít konkrétní místo pro přistání nebylo zase tak lehké, jak se předem zdálo. Najednou se přímo přede mnou tyčil balvan velký jako dům – podle plánu tam neměl co dělat. Přenesl jsem se přes něj, ale za ním na mě zívala hluboká jáma, jež dosud zůstávala celou věčnost skrytá. Kdybych se trefil do kteréhokoli z těchto objektů, bylo by po všem.

„Letíš devět a půl metru za sekundu, výška sto padesát metrů… Sedm šedesát za sekundu, sto dvacet metrů,“ hlásil Jack. „To je trochu vysoko, Gene.“ Jack byl svědomitý pilot, naplno se soustředil a sledoval přístroje tak důkladně, že z přistání vlastně vůbec nic neviděl. Raketový motor nadále rachotivě burácel a neustálé chvění vyvolávalo pocit, že se mi pod nohama rychle otáčejí velká kola.

„Dobrá.“ Upravil jsem směr a zamířil jsem na konečný cíl. Směřovali jsme k pahorkovitému límci velkého kráteru. Nemohl jsem pokračovat dál protože se tam začaly ježit ohromné shluky skal trčící vzhůru jako ostrá kopí. Teď, nebo nikdy. Dotkl jsem se jedním prstem malého přepínače. Challenger odpověděl, zamířil k přistávací zóně, jako by ho k ní přitahoval magnet.