Víra se nekupuje jako vysavač

z knihy Prokletý mobil , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Dovedete si představit otce, který by byl fotbalovým nadšencem, neděli co neděli by chodil na zápasy spolkové ligy, ale svému synovi by řekl: „Ty zůstaň doma. Nechci, aby ses ode mě tím fotbalovým nadšením nakazil. Nechci tě ovlivňovat, jestli se chceš nebo nechceš stát fotbalovým fanouškem.“ Myslím, že žádný otec by takový nesmysl neřekl. Vždyť člověk se stěží může rozhodnout pro něco, co zná jen z doslechu a s čím se nikdy nesetkal. Jen ten, kdo sám zažil jásot na stadionu, kdy publikum společně šílí i trpí, ví, oč při fotbale ve skutečnosti jde. A jen ten se může rozhodnout.

Když však jde o náboženství, uvažují mnozí lidé jako tento otec. Říkají: „Nechci své dítě ovlivňovat. Nechci mu předepisovat, co si má myslet a v co má věřit. A proto ho nenechám pokřtít. Proto ho také držím od kostela dál. Později, až bude dost staré, může se svobodně rozhodnout, jestli chce či nechce věřit v Boha.“ Může se svobodně rozhodnout? To sotva! Tak to přece nefunguje. Nikdo se nerozhodne pro něco, co vůbec nezná. Takové dítě se o Boha, o víru a o církev prostě nebude zajímat. To všechno mu bude cizí, možná dokonce nepříjemné. Ne, pro víru nebo proti ní se nelze rozhodnout, jako když se v obchodě rozhodujete, zda si koupíte vysavač. Víra není zboží a ani není samozřejmá. Víru je třeba si v životě uchovávat. A proto je třeba udělat vlastní zkušenost s Bohem. Proto musí mladý člověk vrůst do víry. Musí zažít společenství – při bohoslužbě, při církevních slavnostech. Musí být při tom, když se věřící společně modlí a zpívají, musí se nechat oslovit až do hloubi duše. Svoboda mladého člověka tím není omezena. Kdykoli se může rozhodnout, že to není jeho cesta. Ale v každém případě pak přinejmenším ví, o co v církvi a ve víře vůbec jde. Proto mám radu: pokud vám jde skutečně o svobodu vašeho dítěte, dejte je pokřtít. Dovolte mu, aby mohlo objevit tajemství víry. Tak se dozví a pochopí, o co nám křesťanům jde.