Sekce: Knihovna

Max Kašparů

Vědět, nebo znát?

Od dětství nás učili stereotypnímu chování. To se nám časem tak silně vrylo pod kůži. Ježíš ovšem přišel bourat stereotypy.

z knihy Po provaze ke Kristu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Ať chceme nebo nechceme, mají poctivé žasnutí a nadšení jeden háček. Není možné být nadšený pro někoho, koho neznám, a je bláznovstvím žasnout nad někým, o kom nic nevím. Stojíme tedy před otázkou, která je na tomto místě zásadní: Znám Ježíše Krista? Jsem pro cestu za ním nadšený? Nebo jsem typický českomoravský katolík?

„…já jsem přece věřící, jsem katolík, vím moc dobře, jak to bylo s tím Ježíškovým narozením vedle toho osla v maštali…, vím taky, že umřel a potom se jeho mrtvola nějak probrala, nebo co to tam bylo, to už si přesně nepamatuju…, ale jinak o něm vím všechno. A taky to, že by se v pátek neměla jíst klobása, a když si ji dám, tak to musím za rok říct panu falářovi v té dřevěné boudičce, co tam stojí v kostele. Stejně tam nic jiného neříkám už celý roky, protože já jiný hříchy nemám. Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokrad, tak co tam tomu chlapovi budu pořád povídat. Jo, a naše mladý jsem převezl, protože jsem dal pokřtít jejich Pepíka, i když oni si to nepřáli. Dodneška o tom nevědí, pana faláře jsem poprosil, aby jim o tom, kdyby je náhodu někdy někde potkal, neříkal. Oni jsou sice taky hluboce věřící, to jo, loni byli na půlnoční, to my jsme u nás doma všichni katolíci…“ Víme všechno! Víme, že se v kostele před čtením z evangelia říká: „Sláva tobě, Pane!“ Po evangeliu se říká: „Chvála tobě, Kriste.“ Ale co bylo evangeliu, to si zrovna nepamatujeme…

Víme všechno! A nic už nás nemůže překvapit. A prahneme-li po nějaké vzrušující senzaci, tak právě Kristus a ty kostelní řeči kolem něho jsou pro nás zcela zvětralé a už nic nového neříkající. Podobáme se onomu muži, kterému stačilo sebrat malý kousek pravdy a dávat ďáblíkovi důvod k jásotu. V jedné chasidské povídce se mluví o rodičích, kteří poslali svého syna Izáka do rabínské školy. Pracovali, platili školné, a když se po roce vrátil syn domů na prázdniny, odehrál se mezi ním a otcem tento rozhovor:

Otec: „Tak co ses tam, synáčku, za celý rok naučil?“

„Naučil jsem se,“ odpověděl mladík, „že Hospodin, náš Bůh, je jediný Bůh.“

Pobouřený otec popadl za rameno jednoho ze svých příručích: „Izáku, víš ty, že Hospodin je jediný Bůh?“

„Samozřejmě,“ odpověděl podle očekávání prosťáček.

Syn však vzrušeně vykřikl: „Já vím, že on to slyšel, ale naučil se to?“

Přeloženo do srozumitelného jazyka – vědět neznamená umět. Bohužel spousta lidí žije v představě, že to, co nosí pod lebeční kostí, koluje také v jejich krvi. Jinak řečeno, že to, co mají srovnané v hlavě, mají srovnané i v životě. Rozdíl dvou pojmů vědět o Ježíšovi a znát ho, můžeme nalézt v jiném příběhu z evangelia. Učedníci se ptají Ježíše: „Mistře, kde bydlíš?“ A Ježíš, místo toho, aby jim sdělil, že bydlí v Hebrejské ulici hned na rohu a kromě čísla popisného přidal ještě poštovní směrovací, jak bychom to při stejném dotazu po naší adrese udělali dnes my, odpovídá: „Pojďte a uvidíte.“[1] Šli tedy a zůstali u něho celý den. Kdyby kdokoli po takové výzvě přišel k Ježíšovi, mohl by o něm následně vydávat svědectví. Pokud by se dozvěděl pouze jeho adresu, mohl by hovořit jenom o ní. Nic víc. Ale Ježíš neříká učedníkům: „Budete informovat o mém bydlišti, budete mými matrikovými stoupenci, budete členy mého fanklubu…“ Říká jim: „Budete mi svědky.“

A k vydávání svědectví je potřebné poznání, nadšení a odvaha. Pouhý teoretik je o ně zcela a pochopitelně ochuzen.

Od dětství nás doma, ve škole i v kostele učili stereotypnímu chování. To se nám časem tak silně vrylo pod kůži, že se nám to stalo druhou přirozeností. Ježíš ovšem přišel bourat stereotypy. Především a zvláště ty mrtvé, nikam nevedoucí, zkostnatělé. Věděl, že jejich rozbití vyvolá silnou nevoli v okolí, které nás plánovitě naučilo chorobné rutině, především ve vztazích, a bude dbát na to, aby se nás někdo nesnažil přeučit.

Ve své lékařské praxi se často setkávám s případy dětí, které sice svého otce znají, ale nic o něm nevědí. Není výjimkou, že desetileté dítě neví, kde pracují a jaké mají povolání jejich rodiče. Na položenou otázku dítě jen odpoví, že maminka někde něco dělá. Jeden hoch mi odpověděl, že sice neví, co jeho tatínek dělá, ale prý na to doma strašně nadává.

Není také výjimkou, že sedmnáctiletí dorostenci nevědí, kdy se narodili jejich rodiče, a nedovedou tedy ani říci, jak jsou staří.

Otce sice mají, ale nic o něm nevědí. Nevyčítám jim to, protože mnozí křesťané mají o nebeském Otci a jeho synovi stejné vědomosti. Pokud už v ně věříme, víme o nich pramálo.

                                                                                                      (Redakčně upraveno)

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Rozcvička-úvod
• Střed našeho života
• Několik falešných představ o Bohu
• Několik falešných představ o druhých