Večeře Páně

24. prosince 1945

z knihy Toho dne , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Toho dne jsme dostali mimořádně bohatou večeři o třech chodech: polévku, v níž plavalo několik fazolí, kousek sekaného masa z rozemletých drobů se šťouchanými bramborami a kyselým zelím a jako dezert sladkou jahelnou kaši, pyré z červené řepy a slazený čaj.

Toho dne nemusely pracovní brigády vyrazit ze svého bloku vedle pustého nepoužívaného kostela k zemním pracím. Ve světle několika mihotavých světýlek se zajatci v duchu přenášeli do slavnostně vyzdobeného pokoje tam daleko doma – kde teď právě usedají ke štědrovečerní večeři.

Psal se 24. prosinec 1945 a já jsem vyšel ven do mrazivé noci.
Myslel jsem na ty své v dáli, kteří teď doma společně naslouchají vánočnímu příběhu a zpívají prastaré písně, zatímco náš nesmělý pokus o „Tichou noc“ odumřel v hluku odklízeného nádobí.

Myslel jsem na kostely, jejichž zvony ještě zvonily. Zvonice na rozpadlém kostele s cibulovou věžičkou vedle lágru byla prázdná.
Pod kostelem jsme před několika týdny uložili k poslednímu odpočinku do jámy v zemi našeho prvního mrtvého. Kvůli vleklému průjmu umřel na podvýživu a celkovou vyčerpanost.

Hrob mu vykopala v promrzlé zemi pracovní četa vyzbrojená páčidly a krumpáči po návratu z normální pracovní směny na výkopech při stavbě plynovodu. V neděli, kdy jsme nemuseli do práce, jsme ho vynesli na dřevěných márách a několik kamarádů opět vyzbrojených krumpáči a páčidly muselo pracně vyhloubený hrob zasypat. Opatrně jsme vyzvedli zesnulého z már a položili ho do mělkého hrobu – bez rakve a bez kříže. Oblékli jsme mu jeho vojenský plášť a límec zapnuli přes obličej. Hlava vězela v obvyklé olivově zelené zimní kukle. Ještě jsme naposled mrtvého upravili a pak na jeho zmrzlé tělo zabubnovaly ztuhlé hrudky navršené země.

Země znovu pohltila hrob. Jenom chybějící sníh odhaloval čerstvou ránu na jejím povrchu. Do příštího rána se zimní noc postarala o novou, neporušenou bílou přikrývku.

Jméno zemřelého jsem neznal. Možná si ho pamatuje někdo z bývalých kamarádů, snad si ho někdy připomenou jiní, až se jednou po letech otevřou archivy se jmennými seznamy.

Tehdy byl ten neznámý mrtvý zástupcem všech bezejmenných, kteří se vrátili do země na zapomenutých místech, pohlceni nánosem času a vegetace, jako spadané listí poskytující zemi potřebný humus.

Stáli jsme tam u navršeného hrobu tiše a se sepjatýma rukama.
Všechno, co tomu okamžiku předcházelo, byla fyzická práce zaměstnávající vychrtlé tělo. Teď se do nastalého ticha náhle prolomily myšlenky. Zpustošený kostelík na pahorku nad hřbitovem byl už dlouho využíván jako skladiště. Zvony dávno posloužily jako surovina pro nějakou průmyslovou výrobu.

Jako by se ale nahoře v prázdné zvonici ještě ozývalo klinkání umíráčku. Otčenáš zůstal vězet v půli cesty mezi mozkem a hrdlem, přes rty se nedostal. Proti jasnému zimnímu nebi se ostře rýsoval na špici věže kříž. Ten jediný tu zůstal a byl viditelný už zdálky, naštěstí příliš daleko od země a nenechavých lidských rukou.

Kostel se odrážel od nočního nebe plného hvězd a měsíčního svitu, když jsem toho Štědrého večera vyšel ven na mráz. Jako obvykle jsem měl hlad. Ubohá večeře, kterou německý táborový kuchař vykouzlil s velkou dávkou fantazie ze skrovných možností místního skladu, nás nedokázala zasytit – a přece to byl láskyplný dárek.

V ruské táborové kuchyni si kuchař svítil olejovou lampou na pozdní práci. Měl na starost jídlo pro ruskou posádku. Za okny bloku se z kotle valila pára, pod ním plál oheň, v kotli vězela naběračka a z komína se valil dým. Dům, krb, světlo, teplo, jídlo, lidé – symboly bezpečí.

Vstoupil jsem do kuchyně a zeptal se, jestli by se nenašla nějaká práce za jídlo, pak jsem mu vykládal něco „o našich Vánocích“ dnes večer, které Rusové slaví až na počátku nového roku. Ruský kuchař mi strčil do rukou dvě štoudve na vodu a poslal mě po zledovatělé stráni k díře prosekané do ledu na potoce, která se pro potřeby kuchyně musela pořád znovu uvolňovat od mrznoucí tříště.

Díra tentokrát nebyla zamrzlá a naštěstí byla o něco širší než průměr džberu. Přes silné okraje ledu jsem spustil vědro upevněné na řetězu do vody. Cesta nahoru po kluzkém svahu byla náročná. Nohy mi podklouzávaly a voda šplíchala z konví, stékala po tuhých plstěných válenkách a občas se dostala i do nich. Okamžitě vyhnala příjemné teplo z nohou v onucích.

Přes velké ztráty způsobené pádem, jak jsem uklouzl po zledovatělém svahu, jsem přece jen donesl obě vědra naplněná zhruba do poloviny a vylil je do kuchyňského kotle, pod nímž plál oheň a kde jsem si mohl zahřát ruce, nohy i promočené válenky. Přitom jsem dostal polévku a chleba do sytosti.

Asi dvacet metrů za dírou na vodu stála ošumělá chýše pokrytá slaměnými došky na proneseném střešním krovu. Malý komín poslal svůj poslední obláček dýmu k nebi asi už hodně dávno. Ale před půlnocí tam za křivě upevněným oknem probleskovalo slabé světlo. Někdo ještě musel být vzhůru.

Když řetězy okovu znovu zarachotily o okraj ledu, vyšel z chýšky starý muž a v rukou nesl misku malých uvařených brambor, z kterých se ještě kouřilo. Měsíční svit ozařoval jeho vrásčitou tvář se vpadlou a tuhými vousy porostlou pletí. Doťapal ke mně, podíval se na mě a řekl: „Kamerad, ja znaju: sevodňa rodilsja Christos. Pažalsta. Dnes je v Německu velký svátek. Jen si to vem.“

Vtiskl mi misku do dlaní a přežehnal se na hrudi křížem. Ledový chlad se mísil při jídle s dechem a s párou z horkých kouřících brambor.
Zapomenuté drobné brambory, vyorané při podzimní podmítce, byly v jídelníčku těch nejchudších sladkou, ale pro zesláblý žaludek a střeva nebezpečnou potravou.

Vzal mi z rukou prázdnou misku. Ještě se na mě chvilku díval. Pak se vrátil zpátky do domku.

Světlo za oknem pohaslo. Ani jsem ho neobjal, jak to děláváme u nás doma po rozdělování dárků, ani jsem mu nepoděkoval. Jako kněz se vracel s prázdnou miskou, beze slova, aniž by se jedinkrát ohlédl poté, co udělil večeři Páně.