Sekce: Knihovna

Václav Vaško

V rukou nepřítele

z knihy Ne vším jsem byl rád , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Do zajetí

Spal jsem skoro celý dušičkovsky krátký den. Probudil jsem se zimou. Mlha se nezvedla, drobounce pršelo. Občas zazněl výstřel. Bál jsem se hnout. Blízko slyším hlasy. Jeden říká: "Es hat schon keinen Sinn," (Už to nemá smysl.) druhý souhlasí a oba odcházejí. Chvíli ještě ležím přilepený k zemi, pak opatrně zvedám hlavu, abych se orientoval.

"Komm mein lieber, komm! Und Hände hoch!" (Pojď, miláčku, pojď! A ruce vzhůru!) Vynořil se z mlhy a míří na mě automatem. Pomalu vstávám, nemohu se narovnat, mám ztuhlé údy. Opakuje: "Hände hoch!" Zvedám je a jdu k němu. Nohy se mi podlamují.

"Du hast Angst?" (Máš strach?) ptá se.
"Werden sie mich schiessen?" (Zastřelíte mě?) ptám se zas já. "Warum?" (Proč?)
Kdyby nebyl nepřítel, řekl bych, že vypadal sympaticky.
Osmělil jsem se tedy a požádal ho, aby mi pomohl najít batoh. Řekl, že "gut",a dali jsme se do prohledávání stráně. Povídali jsme si přitom. Pocházel z Alsaska.

"Alors, vous parlez français?" (Tedy, mluvíte francouzsky?), zajímal jsem se. "Naturlement. Ma mère était Française." (Samozřejmě, moje maminka byla Francouzska.) Téměř jsme se skamarádili, ale batoh jsme nenašli. Sešli jsme k vodě. Byl to potok, ne Hron, jak jsem předpokládal. Pobaveně nás uvítala skupina vojáků. Jeden chtěl moje hodinky, jinak že mi je stejně vezme jejich velitel. Ten, co mě zajal, řekl, aby mě nechal být, a odvedl mě do nedaleké myslivny. Byla plná Němců a zajatců, mnozí z naši jednotky. Alsasanovi jsem dal tisíc korun - měl jsem jenom tisícovky, celkem pět, které jsme "vyfasovali pro každý případ" noc předtím - s prosbou, aby mi přinesl hrnek horkého čaje. Peníze vzal, čaje jsem se nedočkal. Pěkný kamarád! V seníku jsem se zahrabal do sena. Konečně teplo.

Kolem půlnoci mě vzbudil křik, nástup. "Kdo se pokusí o útěk, bude zastřelen!" Vedli nás podél Hronu, silnicí hustě lemovanou Němci. Nedovedu si představit, jak bychom se tudy dostali na druhý břeh řeky, jak bylo stanoveno v krizovém plánu. Přenocovali jsme ve Svätém Ondreji v jakémsi sklepě na vlhké slámě. Neznámý mi dal kousek špeku.

Dopoledne druhého dne přišla další várka zajatců, mezi nimi moji bratranci Lučo a Igor. Deo gratias, žijí! Podařilo se jim vyklouznout z obklíčení. Sešli se s oběma generály, našli přístřeší v horské vesničce Bukovec a byli poslední, kdo z naší jednotky s generály mluvil. K ránu Němci přepadli obec a téměř z každé chalupy vytáhli někoho. Jen generály nenašli, a právě ty hledali po celém okolí. (Nikdy se nezjistilo, ač se po tom pátralo, jak se Němci o jejich přítomnosti dozvěděli.) Viest i Golian se vzdali dobrovolně, když, skrytí v seníku na kraji vesnice, zaslechli tlampači opakovanou hrozbu, že obec bude vypálena, jestliže je nevydá. Podle jedné verze byli odvlečeni do protektorátu a zavražděni.



Deportace do Banské Bystrice

Ze Svätého Ondreje nás deportovali směrem k Banské Bystrici. Jako ve filmu - nepřehledný zástup zajatců, mezi nimi rodiny, většinou židovské, s dětmi. Ve Slovenské Ľupči, v budově školy, kde jsme přenocovali, jsem dal školníkovi do úschovy hodinky, že si pro ně po válce přijdu. Tak se i stalo, našel jsem je v krabici plné dosud nevyzvednutých hodinek.

Do Bystrice jsme vešli dopoledne 4. listopadu. Byla neděle, slunný den. Na vrcholcích Nízkých Tater sníh. Zvony svolávaly do chrámů. Lidé se zastavovali a vyděšeně se na nás dívali.

Žena nesoucí nůši s pecny chleba nám všechny rozdala. Ubytovali nás v kasárnách na konci "naší" ulice. Až na nadávky jednoho tlustého unteroficíra: "Schmutzige tschechische Schweine" (Špinavé české svině) si nás Němci téměř nevšímali. Naproti kasárnám bydlel jeden z mých nejbližších přátel, Laco Lányi. Po náhodném chodci jsem mu vzkázal, ať přijde k plotu. Za chvíli tam byl. Ještě jsme si povídali, když do kasáren vešla moje bývalá kantorka z obchodní akademie a žena mého třídního Peschlová se svou neteří. Co ty tady chtějí? žasl jsem a podezíral je z nejhoršího. Jak jsem se však mýlil!

Do strážnice vešly s ošatkou jablek a obdarovaly jimi překvapené Němce. Pak je umluvily, abychom já a ještě jeden kamarád z oddílu mohli k nim přijít k obědu, že bydlí támhle naproti, a že až se najíme, vykoupeme a oholíme, pošlou nás zpátky. Velitel stráže se výborně bavil – byl jsem mezitím přizván dovnitř – a říkal, že je to "ganz unmöglich" (zcela vyloučeno). Ale nakonec podlehl kouzlu obou dam a souhlasil. Přesně ve dvanáct, jak bylo domluveno, jsme se, já a kamarád, hlásili na strážnici. Velitel chvíli ještě váhal, ale pak zavolal feldvébla, aby nás k Peschlové zavedl.



V "našem" domě

Uvedla nás všechny tři do jídelny a pohostila koláčky slivovicí. Z kuchyně se linula vůně pečených kuřat. Feldvébl se už zvedal, že pro nás za dvě hodiny přijde, když najednou prudké zvonění a do místnosti vtrhlo pět mužů v civilu s revolvery namířenými na nás. Vedl je místní Němec, měl v Dolné ulici obchod s porcelánem, a řval tu na mne, tu na mého kolegu: "Poručík Kútik? Inžinier Kusý?" Z vedlejšího pokoje se ozval cupot bosých nohou, všichni tam vrazili a za chvíli přivedli hledané Kútika i Kusého v pyžamech, oba z našeho oddílu.

"A kdo ste vy?" obořil se na mě velitel přepadu a kroužil revolverem kolem mého obličeje.
"Vaško," řekl jsem.
"Waaas? Vaskooo? Der aus der Handelskammer?" (Ten z obchodní komory?) řval a aniž počkal na odpověď, říkal svým kumpánům: "Sein Vater war der grösste Deutschenfresser in Neusol." (Jeho otec byl největším němcožroutem v Banské Bystici.)
"Und was machen sie hier!" (A co děláte tady vy?) řval na feldvébla, který jako opařený stál v pozoru.

Dva přivolaní esesmani nás – Peschlovou s neteří a čtyři zajatce – pak vedli "naší" ulicí k "našemu" domu. Po chodníku šla z kostela moje bývalá velká studentská láska Hilda s kamarádkou. Rozumně se tvářila, že mě nevidí, ale ještě téhož dne vědělo celé město, co se stalo. Vstupujeme do budovy, obchodní komory, sídla Slovenské národní rady za povstání, nyní gestapa. Na plošince zvýšeného přízemí, právě před naším bytem, stolek a zahajovací procedura:
"Name?"
Říkám jméno a příjmení. Nerozumí. Ukazuji na tabulku nad našimi dveřmi.

"Das sind sie?" (To jste vy?) ptá se udiveně. "Auch," odpovídám.
Rozhlížím se po známých prostorách. Co chvíli slyším "Heil Hitler!" Dole se opět rozletěly dveře a po schodech vystupuje náš soused, advokát doktor Bukový. Nechci věřit svým očím. On, věřící katolík, býval někdy u nás, a dnes tady, a bez doprovodu?
"Pán doktor," oslovuji ho, "pomôžte!"
"Máte, čo ste chceli," odpověděl.



Přátelská společnost

Na cele věznice Krajského soudu jsem byl přijat přátelsky. Společnost tu byla vybraná. Místnost poměrně prostorná, jen slamníků bylo málo, dva na tři vězně. Dozorci, strejcovského typu, pracovali ve vězenství už za první republiky. Většinu z nich jsem znal podle vidění. Snažili se nám pomáhat, jak to šlo. Velitelem věznice byl gestapák sadista Müller. Dozorci se ho báli ne méně než my. Přesto nám v jeho nepřítomnosti pootevírali cely, abychom mohli promenovat v přízemní hale. Úzké ochozy prvního a druhého patra připomínaly žižkovské pavlače. Platil nepsaný zákon, že když dozorce vykřikne: "Müller," vrátíme se bleskově do cel a zabouchneme za sebou dveře.

Mezi vězni byl i "náš domácí" pekař Bíman. Pekařil i zde. Nabídl mi, abych se přišel k němu do pekárny vykoupat. Měsíc jsem už takovou možnost neměl, a tak, když byl opět jednou čistý vzduch, seběhl jsem do suterénu do pekárny. V neckách k tomu vyhrazených byla nádherně teplá voda. Ponořil jsem se do ní s rozkoší, ale jen co jsem se namydlil, vletěl na nás Müller.



Sadista Müller

"Was ist hier los?" (Co se tady stalo?) zařval. Bímana udeřil a do mne se pustil nepublikovatelnými slovy. Mokrý a namydlený jsem na sebe natáhl kalhoty, do rukou vzal boty a ostatní oblečení. Číhal ve dveřích. Kradmo, jako kočka jsem se k němu blížil a upřeně se mu díval do očí. Ve chvíli kdy mě chtěl nakopnout, jsem se prohnul a proklouzl kolem něho. Zavrávoral, zachytil se o dveře a zběsilý vzteky, vykřikl: "Haaalt!" Nebylo úniku. Postavil mě do pozoru a začal bít. Hlava mi lítala ze strany na stranu, teprve krev z rozbitých rtů ho poněkud zklidnila. Vyštěkl: "Marsch!" Utíkal jsem sprintem dlouhou chodbou. Nevystřelí?

Ještě mě kamarádi omývali, když za mnou přišel na celu. "Ešte raz" - přešel na slovenštinu, byl ze Slovenska - "a uvidíš! Touto rukou," hrozil pravicí, "som už odstrelil dva tisíc ľudí!" Vědělo se, že je nejzběsilejším vrahem z Kremničky.

Trvalé potíže s Müllerem měl bratranec Luča Nábělek, který se dostal do věznice i s bratrem Igorem několik dnů po mně. Vězeňský lékař, docházející do věznice jen sporadicky, určil, aby čtyřsemestrový medik Nábělek dělal ve věznici ošetřovatele. Ve skutečnosti byl Luča spíše hlavním lékařem a především milosrdným samaritánem. Byl neobyčejně statečný. Ošetřil, umyl a do čistého oblékl těžce raněného partyzána. Müller na to přišel, raněnému obvazy strhal, zbil ho, a Lučovi pohrozil, že ještě jednou a půjde do Kremničky. Luča toho nedbal a raněného znovu obvázal a ošetřil.



Teta Zora

Ve druhé polovině listopadu se nám doneslo, že na ženské oddělení přivedli tetu Zoru Paulendovou, maminčinu mladší sestru. My, všichni tři její synovci, jsme ji, jak to bylo trochu možné, navštěvovali, přestože riziko bylo značné, neboť ženské oddělení bylo v přilehlém křídle věznice. Müller tetu naoko dvakrát zařadil do skupiny Židů a Romů připravených k odvozu do Kremničky, aby ji v poslední chvíli poslal zpátky na celu: "Dnes ešte nie, až nabudúce." Obdivoval jsem její statečnost, pro mne, pro bratrance a pro spoluvězeňkyně byla velikou morální oporou.

V sousedství tetiny cely byly dvě místnosti s lidmi, které nacisté nepovažovali za plnohodnotné, proto übermenšům nestálo zato oddělit od sebe muže, ženy a děti. Byla to čekárna na smrt pro Židy a Romy. Zastavil jsem se jednou u otevřených dveří "židovské" cely, abych pozdravil známé. Byl to hrozný pohled. Lidé byli namačkáni tak, že si nedovedu představit, jak mohli spát. "Čo len bude s nami?" ptali se mě, ačkoli věděli stejně dobře jako já, co je čeká. Utěšoval jsem je, že "Rusové" jsou už blízko. Jejich důstojná odevzdanost byla obdivuhodná. Po válce bylo v hromadných hrobech u Kremničky nalezeno 747 lidí zastřelených do týla. Ve vápenné peci v Ráztokách bylo zastřeleno a hned také spáleno 900 osob.

Kromě Židů a Romů vraždili Němci také všechny Francouze, kteří jim padli do rukou. Francouzi tvořili totiž za povstání zvláštní partyzánský oddíl. Skládal se z uprchlých zajatců nebo mužů totálně nasazených do práce ve válečném průmyslu na Slovensku. Vyznamenali se zejména v bojích u Strečna.

Koncem roku 1944 bylo s námi vězněno pět Francouzů, čtyři z nich zahynuli v Kremničce, na pátého z nich nějakým nedopatřením zapomněli. Jmenoval se Jacques Caransac, byl student a jeho rodiče měli obchod v Paříži. Igor nebo Luča Nábělek mu opatřili civilní oblek a věnovali mu útlou knížečku Verlainových básní. Jacques neodcházel od okna, když se na dvoře procházely ženy. Útlé blondýnce posílal vzdušné polibky a nazýval ji "ma petite parisienne". Pak přišlo neštěstí. Němci chytli tři další Francouze a dali je do cely na konci naší chodby. Jacques jak mohl, tak k nim zaběhl. Varovali jsme ho, že je to daleko a že ho nachytá Müller, ale nedal si říct. Po válce byl při exhumaci v Kremničce identifikován podle knížky Verlainových básní.



Další tragický osud

Tragický je také osud přítele naší rodiny Viliama Paulinyho, ředitele banky (kterou založil dědeček Vesel), za povstání povereníka financí. Ačkoli patřil k nejstarším povstaleckým prominentům, "nenašlo se" pro něho místo v letadle, s kterým odletěli do moskevského bezpečí jiní prominenti s manželkami a dětmi. Vzali ho tedy s sebou do hor Nábělkovi, k nimž se přidali můj bratr Jirka a bratranec Stano Káles, které naše jednotka zanechala u partyzánů na Latiborské holi a nepodařilo se jim dohnat nás.

Útrapy pochodu a pobytu v partyzánské zemljance - ve které strýc Nábělek zřídil partyzánskou ambulanci - byly nad Paulinyho síly. Nenechal si vymluvit zoufalý nápad sejít z hor a vrátit se do Bystrice. Doprovodil ho tam náš Jirka, který ho také umístil v relativním bezpečí u přátel a sám se pak vydal do Horní Mičiné k našemu bratranci Milanu Izákovi, který tam byl notářem.

Po Jirkově odchodu se Pauliny přihlásil na gestapu, tak byl na tom nervově špatně. Ve věznici, kde jsem se s ním setkal, neustále opakoval: "Zradili nás!" Nevím, koho tím myslel, Sověty nebo své přátele, kteří ho nevzali do letadla. V lednu 1945 převzalo slovenské ÚŠB z rukou gestapa jeho a několik dalších vězňů. I já a moji bratranci jsme se chtěli do tohoto transportu dostat, ale naštěstí se tak nestalo. V Bratislavě si gestapo celý transport od Slováků opět vyzvedlo a co bylo dál, to se dosud nepodařilo vypátrat.

Mezitím se Jirka zaučoval na čeledína u sedláka v zapadlé vesničce, kam ho ukryl náš bratranec Milan Izák. Při nejbližší razii však Němci Jirku zajistili a s desítkami Židů a dalších podezřelých vedli do Bystrice. Cestou se průvod zastavil Božím řízením zrovna u Izáků na dvoře, odkud Jirkovi bratranec pomohl zmizet. Vystavil mu pak falešnou občanku - takových vystavil po potlačení povstání na pět set - a umístil na samotě u téhož gazdy, kterému jsem kdysi pomáhal schovávat pytle s obilím.



Bolesti a radosti první zimi ve vězení

Množství vězňů přesáhlo mnohonásobně kapacitu věznice banskobystrického krajského soudu. To byl také důvod, proč jsme mohli dostávat jídlo zvenčí. Ve frontě žen stojících každé poledne před vraty věznice bývala i naše pomocnice v domácnosti Irma. Ani ona nevydržela nervové napětí v horách a vrátila se do Bystrice, kde nalezla útočiště u školníků v měšťance sousedící jak s "naším" domem, tak s věznicí. Z okna jejich bytu pak sledovala, co se děje u nás a zároveň odjezdy náklaďáků odvážející vězně na popravu. Po válce se pak rok léčila na psychiatrii.

Blaho domácích obědů netrvalo dlouho. Prý se našel u jednoho vězně revolver. Kolem Vánoc nám dozorci navrhli, jestliže se složíme, koupit pro nás vepříka. Sehnalo se na dva velké vepře. Vymínili jsme si však, že se musí dostat na všechny, i na Židy a Romy. Nikoho z nás nenapadlo, že ortodoxní židé vepřové nejedí. V den "vepřových hodů" však přišli pro jídlo – byl jsem mezi rozdávajícími - všichni. Myslím, že jsme v Bystrici ortodoxní židy ani neměli.

O nedělích sloužíval v naší vězeňské kapli mši svatou a zprostředkovával nám vedle dozorců styk s vnějším světem pater Šurjansky, člen "Rodiny"; byl profesorem bohosloví v místním semináři. Ministrovával jsem mu a se mnou německý voják, antinacista, který ze zásadních důvodů odmítal střílet do lidí. Byl po soudu a čekal na popravu.

První vánoce ve vězení! Dostali jsme tolik balíčků od známých i neznámých, že jsme se mohli podělit i s kamarády, které ve městě nikdo neznal. Večeři jsme začali tradičně modlitbou. Úryvek z poselství o narození Páně přečetl z Bible kralické evangelický senior cely. Pomodlili jsme se Otčenáš a zpívali koledy.

Koncem roku 1944 nám vsunuli do cely mladíčka, který od první chvíle působil podivným dojmem. Vyděšeně se rozhlížel po cele a uhýbal očima. Měl smůlu. Na cele byl totiž i profesor Alexander Matuška, známý literární kritik, u jehož zatčení náš "přírůstek" asistoval. Když mládenec pochopil, že je odhalen, přiznal se, že jako bývalý partyzán podepsal gestapu spolupráci a že nyní dostal za úkol vymámit na mně, kde se skrývá můj otec. Plačky mě prosil – takový to byl primitiv - abych mu pomohl, jinak že s ním bude zle. "Oni si myslia," šeptal mi, "že sa váš otec schováva u pána biskupa."

Protože jsem předpokládal, že se v biskupské rezidenci může skutečně někdo skrývat – po válce se ukázalo, že jsem se nemýlil – vzkázal jsem panu biskupovi Škrábikovi po jednom dozorci, co jsem se dozvěděl.



Na popravu!

Když jsem odpoledne 30. prosince 1944 vešel opět jednou do ženské cely navštívit tetu Zoru, dívaly se na mě všechny ženy vyděšeně, některé se rozplakaly a teta mne přitiskla k sobě. Co se děje? ptal jsem se,ale odpovědi jsem se nedočkal. A tak jsem je začal utěšovat, aby vydržely, že Rusové jsou už blízko. V té chvíli se rozplakala celá cela. Teta mě hladila a říkala jako dítěti: "Vendíčko môj zlatý." Když jsem vycházel z cely, zrovna přicházel Luča Nábělek s léky a z druhé strany dozorkyně.

"Tak čo, vy na smrť odsúdení?" pravila. "To sú ale blbé vtipy," odpověděl jsem.
"Nie sú," říká Lučo," zajtrá budeme obidvaja aj Igor, popravení."

Ztuhl jsem, tělo mi ztěžklo, nohy vrostly do podlahy.
"Nebudete!" říká radostně dozorkyně. "Utekám, aby som vám povedala, že práve hlásil rozhlas, že diverzanti boli odhalení a že sa preto poprava až na ďalšie odkladá."

Až pak jsem se dověděl, co už dva dny věděla celá věznice:
Partyzáni vyhodili do povětří telefonní ústřednu, načež Němci pohrozili, jestliže se nenajdou pachatelé, bude zastřeleno deset lidí z města. Z nás tří to věděl jen Luča. Teta Zora ho prosila, aby byl statečný a neříkal to ani mně ani Igorovi. "A to mám tú ťarchu niesť sám?" zeptal se Luča, ale unesl. Po osvobození se mu podařilo najít v městském archivu originál dokumentu, který uvádím v dobovém překladu:

"Nemecká bezpečnostná polícia dáva na vedomie: Dňa 27.12.44 o 17-tej hodine boli na území mesta Banská Bystrica na niekol'kých miestach zničené nemecké spravodajské spoje. Páchatel'ov je zrejme treba hl'adať medzi banditami. Títo by sa však neboli odvážili vykonať čin, keby si neboli istí podpory určitých živlov medzi obyvatel'stvom Banskej Bystrice. Vyzývame preto všetkých obyvatel'ov Banskej Bystrice, aby spolupracovali pri dopadnutí páchatel'ov informáciami, ktoré by mohli viesť k odhaleniu páchatel'ov a ich pomáhačov. Za celé obyvatel'stvo Banskej Bystrice boli doteraz zatknuté tieto osoby ako rukojemníci: 1. továrnik Viliam Furdík, 2. továrnik Pavol Rutkay, 3. hlavný tajomník Eugen Račanský, 4. súkromný úradník Ondrej Kožej, 5. zástupca Imrich Penik. Títo, ako aj iní rukojemníci, zajatí namiesto svojich zbehlých príbuzných, poťažne pre svoju protištátnu činnosť a spojenie s banditami zatknutí.: 6. bývalý okresný náčelník Dr. Viktor Čarsky, 7. študent Václav Vaško, 8. študent Ľudovít Nabilek, 9. študent Igor Nabilek, 10. súkromný úradník Vincent Tomašek, budú 48 hodín po prvom zverejnení tejto výzvy zastrelení, ak do tohto času nebudú odhalení páchatelia a pomáhači sabotážneho aktu na základe informácií z radov obyvatel'stva Banskej Bystrice."

Ve skutečnosti se pachatelé diverze nikdy nenašli. Život nám zachránili tři lidé, tátův přítel a zástupce v obchodní komoře Ján Balko, o němž jsem se už několikrát zmínil, biskup Ondrej Škrábik a prezident Jozef Tiso.

Doktor Balko poté, co se dozvěděl o plánované popravě, vymohl na náčelníkovi stanice drezinu. Našel se i železničář, který byl ochoten odvést ho, navzdory nebezpečí, do Žiliny, odkud teprve jezdily i jiné vlaky než vojenské transporty. V krutém mrazu a s bílým praporem se vydali na cestu po trati Banská Bystrica-Diviaky. U jednoho z četných tunelů je chtěla zajmout partyzánská hlídka. Na Balkovo naléhání přivolali svého velitele, byl jim legendární major Žingor (popravený později po procesu zinscenovaném komunisty), jenž poskytl Balkovi ochranu územím, které kontroloval.

Tiso, který už byl o všem informován biskupem Škrábikem, si zpočátku stěžoval, že už nemá na Slovensku žádnou moc, pak se ale přece jen spojil s generálem policie a zbraní SS Hermannem Höfflem. Intervence byla úspěšná. Generál dal příslušnému "stützpunktu" sicherheitsdienstu v Banské Bystrici příkaz popravu odvolat se zdůvodněním, že pachatelé sabotáže byli odhaleni a potrestáni.



Leden 1945

Chování Němců bývalo nevyzpytatelné, jednou až rytířsky korektní a vzápětí barbarské. Velmi přátelsky jednali například se zajatými příslušníky anglo-americké vojenské mise, vysazenými za povstání na Slovensko. Besedovali s nimi, občas jim pouštěli zprávy z Londýna. Na Silvestra jim důstojníci sicherheitsdienstu přišli do věznice popřát vše nejlepší v novém roce. I šampaňské přinesli. Krátce nato nám naši anglo-američtí přátelé radostně sdělovali, že jedou do zajateckého tábora. Místo toho byli všichni povražděni v Mauthausenu, jak víme z norimberského procesu.

Koncem ledna dobyli Sověti Brezno, vzdálené necelých padesát kilometrů na východ od nás. Mezi Němci nastal zmatek. Chtěli prý evakuovat na západ celou věznici, ale po trati plné tunelů střežených partyzány to nešlo, a průsmyky Velkého a Malého Šturce nedovolila zablokovat wehrmacht. K hromadné likvidaci vězňů díky Bohu nedošlo asi z technických důvodů. Naopak několik set vězňů bylo propuštěno, mezi nimi i teta Zora a oba moji bratranci. Propuštěna byla i sovětská partyzánka Valeria Kariakina - všichni jsme ji fandili pro její mládí, půvab a téměř jistý tragický osud - kterou následující den Němci marně hledali při sestavování dalšího transportu do Kremničky.

U Brezna se sovětská ofenziva zastavila na dva měsíce. Němci přestali zmatkovat a obnovili popravy v Kremničce. Z těch, co jsme měli být popraveni, jsem zbyl ve vězení jenom já. Nemohl jsem jíst, jen bych spal. Při každém zarachocení klíčem jsem byl připraven, že nadešla ta chvíle. Zvykl jsem si modlit se růženec.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Aféra
• Ruzyňská kartouza
• Amnestie