Úcta ke svobodě člověka a k jeho důstojnosti

Co je svoboda?

z knihy Učení II. vatikánského kocilu , vydal(o): nakladatelství Paulínky

Úcta ke svobodě člověka a k jeho důstojnosti (str. 37-41)

V minulosti se církvi často vyčítalo, někdy to nebylo bezdůvodné, že dostatečně nerespektuje svobodu člověka. S vědomím, že se tento problém stává prvořadým v moderní společnosti i v samotné církvi - v jejím vnitřním i vnějším fungování -, rozhodli se koncilní otcové pojednat o něm zpříma.

To podstatné z úvah koncilních otců na toto téma najdeme v prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae (O důstojnosti člověka). Tento text byl přijat velkou většinou (2308 hlasů pro, 70 proti) v prosinci 1965.

Co je to svoboda?

Svoboda, upřesňují na začátku koncilní otcové, není prostě možnost dělat cokoli, jakkoli a kdekoli. Není to rozmar. Jednat svobodně znamená rozhodovat se co nejlépe, abychom svůj život vedli co možná nejuspokojivěji ve vztahu k hodnotám, které pokládáme za podstatné. Jinak řečeno, skutečná svoboda existuje, mohou-li se lidé účinně rozhodovat ve věcech týkajících se jejich osobního a společenského života podle svého přání, ale až po zralé úvaze, a tedy s osvíceným svědomím. Poté, co si svůj skutek rozvážili, mají uznat plnou odpovědnost a přijmout důsledky. Tato svoboda je podstatná a má být přiznána každému: jde o důstojnost člověka.

Právo na náboženskou svobodu

Odsuzujíce to, co se v minulosti příliš často dělalo, když se církev snažila zvnějšku vnucovat svou pravdu, potvrzují koncilní otcové, že “lidská osoba má právo na náboženskou svobodu” (Dignitatis humanae, 2) a že na nikoho nemůže být vykonáván žádný vnější nátlak, protože “nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí” (Dignitatis humanae, 2).

Bůh Ježíš Kristus se nám nabízí a chce, abychom si ho zvolili vírou a láskou. Nevnucuje se, má příliš v úctě lidskou svobodu. Chápe, že má před sebou dospělé lidi a ne adepty postrádající osobnost, kteří by si ho vyvolili pod nátlakem nebo ze strachu.

Náležet ke společenství učedníků Ježíše Krista znamená osobně a svobodně odpovědět na osobní výzvu a jednat ze svobodného přesvědčení: nikdo nemůže být nucen, aby věřil v Boha, aby vstoupil do církve a setrval v ní. Nikdo nemůže být do církve násilím naverbován. A naopak, nikomu nemůže být nijak bráněno, aby jednal podle svého náboženského přesvědčení a aby své náboženství, jestliže si to přeje, praktikoval (srv. Dignitatis humanae, 4).

Koncilní otcové, aby se vyhnuli jakékoli dvojznačnosti, jasně upřesňují, že potvrzujíce nezadatelné právo na náboženskou svobodu, chtějí zároveň respektovat všechny lidi a být zcela věrni pravdě evangelia: “Zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením” (Dignitatis humanae, 12). To ostatně neznamená, jak by si někteří mohli myslet, že se církev vzdává své vlastní identity. Bez sebemenší dvojznačnosti či omezujících ústupků hodlá předkládat pravdy víry, které jsou pro ni podstatné. Koncil prostě zdůraznil sílu zjevení Ježíše Krista, které má mít tu moc, že – budou-li křesťané přinášet dostatečné svědectví – se prosadí samo, aniž bude znásilňovat svědomí.

Úcta k lidské osobě

Péče o úctu k lidské osobě se zdá být prvořadá. V očích koncilních otců je to něco absolutního, něco, z čeho se neslevuje: “Všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí; co uráží lidskou důstojnost, jako nelidské životní podmínky, svévolné věznění, deportace, otroctví, prostituce, obchod se ženami a s mladistvými; a také hanebné podmínky práce, když je s dělníky zacházeno jako s pouhými výrobními prostředky, a ne jako se svobodnými a odpovědnými osobami: všechny tyto věci a jim podobné jsou opravdu ostudné; vnášejí nákazu do lidské civilizace a poskvrňují více ty, kteří je dělají, než ty, kteří trpí bezpráví, a velice zneuctívají Stvořitele” (Gaudium et spes, 27).

To se projevuje také v odmítání rasismu: “Nemůžeme se však obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu... Církev tedy zavrhuje jako cizí Kristovu smýšlení jakoukoli diskriminaci nebo jakékoli utiskování lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství” (Nostra aetate, 5).

A konečně, “Aby se učinilo zadost požadavkům práva a spravedlnosti, je třeba všemi silami se přičinit – ovšem při zachování jak práv jednotlivých osob, tak osobitosti toho kterého národa –, aby se co nejrychleji odstranily obrovské hospodářské nerovnosti nyní existující, často ještě rostoucí a spojené s individuální i společenskou diskriminací” (Gaudium et spes, 66).

Přednostní volba pro chudé

Pokud jde o církev, ta neustále opakovaně uplatňuje svou přednostní volbu pro chudé. Neomezuje se jenom na ně, protože Kristus přišel pro všechny lidi bez výjimky, ale v perspektivě, která je přísně věrná samotnému duchu evangelia: “Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele. Snaží se zmírnit jejich bídu a chce v nich sloužit Kristu” (Lumen gentium, 8).

Důvod této volby je vždycky týž, úcta k člověku a k jeho důstojnosti: “Ale k popsanému smyslu pro odpovědnost člověk sotva dospěje, jestliže mu životní podmínky nedovolí, aby si uvědomil svou důstojnost a plnil své povolání obětavou službou Bohu a bližnímu. Lidská svoboda často slábne, když se člověk dostává do krajní nouze” (Gaudium et spes, 31).

Po II. vatikánském koncilu si církev více uvědomovala své poslání ve službě chudým, utlačovaným a všem, kteří se ocitli na okraji společnosti. “V této přednostní volbě, kterou bychom nemuseli považovat za výlučnou, září skutečný duch evangelia,” zdůrazňuje synod svolaný papežem Janem Pavlem II. v roce 1985 na oslavu dvacátého výročí koncilu.

Opravdová svoboda

“Člověk se však může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i zlo, jen když to přináší potěšení. Pravá svoboda však je nevšední znamení Božího obrazu v člověku. Bůh totiž chtěl člověka ponechat v jeho rozhodování, aby svého Stvořitele sám hledal a přimknutím k němu dospěl k plné a oblažující dokonalosti. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby jednal podle vědomé a svobodné volby, to znamená hýbán a podněcován z nitra osobním přesvědčením, a ne ze slepého vnitřního popudu nebo pouze z vnějšího donucení. Této důstojnosti člověk dosahuje tím, že se osvobozuje z každého zajetí vášní, směřuje k svému cíli svobodnou volbou dobra a účinně a s vynalézavou přičinlivostí si obstarává vhodné prostředky. Zaměřenost k Bohu může hříchem narušená lidská svoboda plně uskutečnit jen s pomocí Boží milosti” (Gaudium et spes, 17).