Sekce: Knihovna

Karel Herbst

Tachovsko

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? (Žl 121,1)

z knihy O Božím vedení s Karlem Herbstem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Tachovsko je krásné. Vchod do fary ve Starém Sedlišti byl ze severní strany, tam sníh ležel ještě na svatého Josefa. Sněhem prorůstaly sněženky i milované bledulky. Každá ve sněhovém kornoutku, nemohl jsem se vynadívat.

Věřících zde bylo málo, o to víc jsem si jich vážil. Na faru jezdilo dost návštěv, mnozí pomáhali. Řešil jsem známý problém: pouštět se do oprav, nebo dát přednost lidem? Při opravách se ale také sešli lidé, navazovala se přátelství. Když teče střechou do kostela, jak dlouho bude kostel stát? Na okrese rádi zaplatili řezivo a drahý alukryt. Možná si říkali, ať pracuje, nebude mít čas na jiné aktivity. Když jsme udělali střechu v Kateřině, namítal soused z Boru, že důležitější by byl Částkov. Tam rostly na střeše maliny i břízy, ačkoliv to bylo uprostřed vsi. Mše svatá tam nebyla již 14 let a barokní kostel nebyl zbourán jen proto, že na demolici nebyly peníze. Šel jsem za starostou. Řekl, že jestli chci, svolá chlapy do hospody a svolal je. V nevytopeném sále jich bylo asi patnáct. Řekl jsem jim, že přijedou horolezci z Plzně, pokrývači z Moravy, mí švagři a další. Je to váš kostel, mohli byste se přidat. Viděl jsem jejich rozpaky. „Dokdy byste to chtěl mít?“ „Na svatou Annu, na pouť.“ „To je vyloučené,“ řekl jeden z nich, „šel bys Franto?“ Starosta se postaral o písek a cement, lešení bylo z různých míst.

Když byla opravena báň věže a když Moravané dokončili střechu, začaly se dít věci nevídané. Deset chlapů u míchaček, dvacet chlapů na lešení, většina nevěřících, každý se svým nářadím a zadarmo, tři víkendy a bylo to. Kostel zářil, všichni se divili, co je to za krásu na jejich návsi. Další pracovali na interiéru a na svatou Annu přijel pan biskup Liška kostel posvětit. A co se nestalo! Právě do tohoto kostela začalo chodit nejvíc lidí. Na oslavu opravy kostela vyhlásili zábavu, při které církevní tajemník uděloval čestná uznání. Rozjaření chlapi mne volali do výčepu, každý se skleničkou v ruce, že si s nimi musím připít. „Nemohu, jsem tu autem.“ Oni se překřikovali, že mne odvezou. Na to se nedá zapomenout. Pak se řekne Tachovsko!

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Bartolomějská ulice
• Maminka
• Reptání