Svatý Maxmilián Kolbe

14. srpna

z knihy Velká kniha o svatých /pro děti/ , vydal(o): nakladatelství Doron

Osud mučedníka Maxmiliána Kolbeho oslovuje lidi dodnes, několik desetiletí po jeho smrti. Kdosi o něm řekl: "Tělo patera Kolbeho bylo spáleno a jeho popel rozprášen. Maxmilián Kolbe nemá nikde svůj hrob, ale žije v srdcích lidí na celém světě." Položil totiž svůj život za druhého člověka.

Maxmilián se narodil v roce 1894 v Polsku. Původně se jmenoval Rajmund Kolbe. Jméno Maxmilián dostal, když ve svých 17 letech vstoupil do františkánského řádu. Studoval v Římě, kde také přijal kněžské svěcení. Ačkoliv trpěl těžkou nemocí, která ho velmi vyčerpávala, dokázal nejen v Polsku, ale také v Japonsku, kde působil šest let jako misionář, založit a vydávat několik křesťanských časopisů. Jeden z nich vycházel každý měsíc v nákladu milionu výtisků.

V roce 1939 vypukla druhá světová válka a Hitler obsadil Polsko. Statečný Maxmilián se nezalekl ani toho, že byl brzy po obsazení Polska německými vojáky krátce vězněn. Vytrvale kritizoval nespravedlivý hitlerovský režim a pomáhal pronásledovaným. V průběhu necelých dvou let našlo v jeho klášteře pomoc a útočiště přes tři tisíce lidí. V roce 1941 byl znovu zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi, kde dostal pruhovaný trestanecký oděv s číslem 16 670. Zděsil se, když viděl, kolik nevinných lidí tu ve strašných podmínkách trpí a umírá. Přepadl ho nesmírný smutek, ale říkal si, že nesmí ochabnout, protože je kněz a jeho posláním je být nablízku těm, kteří trpí a dodávat jim odvahy. Mnozí jeho spoluvězni skutečně po válce s vděčností vzpomínali na to, kolika lidem v koncentračním táboře pomohl, často za cenu vlastních velkých obětí.

Jednoho dne se stalo něco strašného. Velitel tábora se domníval, že při práci uprchl jeden z vězňů, a vybral proto deset mužů, kteří měli být pro výstrahu ostatním popraveni. Čekala je krutá a pomalá smrt hladem a žízní v podzemním bunkru. Jeden z nich, polský otec dvou synů František Gajowniczek, začal plakat a naříkat: "Co bude s mojí ubohou ženou a s mými malými dětmi!! Maxmilián zaslechl jeho nářek, odhodlaně vystoupil z řady a nabídl za něj svůj život. Všichni, kdo stáli okolo, strnuli hrůzou. Báli se, že velitel tábora nechá zabít oba. Ten se však pouze opovržlivě zeptal: "Co chce to polské prase?" Maxmilián odhodlaně zopakoval: "Jsem katolický kněz a nabízím za něj svůj život. Má ženu a děti, kteří ho potřebují." Po chvíli napjatého ticha velitel tábora přikývl. Snad byl zaražen Maxmiliánovou odhodlaností, možná si myslel, že mladší Gajowniczek odvede více práce. Nejspíš mu však bylo úplně jedno, koho vybere. Maxmiliána odvlekli. Gajowniczek byl zachráněn.

Deset mužů pak bylo uvězněno celé dva týdny bez jakéhokoli jídla a pití v temném bunkru, dokud jeden po druhém neumřeli. Svědkové líčili, jak bylo z hladomorny slyšet po celé dny modlitby a zpěv. Maxmilián dodával svým spoluvězňům odvahu, aby si nezoufali. Nakonec dal jeden osvětimský dozorce na kost vyhublému knězi smrtící injekci. Bylo to 14. srpna 1941. Maxmiliánu Kolbemu bylo čtyřicet sedm let.

V roce 1982 prohlásil papež Jan Pavel II. Maxmiliána Kolbeho za svatého. Slavnosti v Římě se zúčastnil také téměř osmdesátiletý František Gajowniczek se svou ženou. Po vrásčité tváři mu tekly slzy.