Sekce: Knihovna

Jaroslav Janouch

Seznámení s Ruy Diazem - Rodrigem

Král mě čeká

z knihy U Toledské brány , vydal(o): Trinitas

"Kdo jsi? Kam jedeš, a proč odjíždíš teď v noci? Jsi snad vyslancem a máš průvodní list?"

"Jsem Ruy Diaz, chci do Toleda! Potřebuji otevřít bránu ihned, protože můj král na mě čeká."
"Ukaž mi průvodní list!"
"Ten nepotřebuji, neslyšels, kdo jsem?"
"Tedy nepojedeš. Jako že se jmenují Nuel Pontus!" "Pospěš," volal na něj rytíř a hnal se na siláka oštěpem.

"Jsi ve výhodě, máš oštěp a koně, kdežto já pěšky...," supěl černoch. Nedořekl. Rytíř odhodil oštěp a chopil se meče. Pohladil jej s jakousi něžností a seskočiv z koně postavil se proti černochovi. Strážní Nuelu Pontovi na pomoc nespěchali. Jako by se jich celá ta věc netýkala a měla se rozhodnout jen mezi těmi dvěma. Jen vypoulené oči svědčily o tom, že s napětím pozorují, jak spor dopadne. A konečně, jak by dopadl? Kdo se může rovnat jejich veliteli?

Rytíř mohl několikrát zasadit černochovi smrtelnou ránu, ale bylo vidět, že ho nechce usmrtit, třebaže Nuel Pontus měl právě opačné úmysly. Rytíř však zachytil jeho mocné rány, roztříštil mu kopí a hnal konečně za tupých hrdelních výkřiků rozzuřeného, ale poraženého beduína před sebou.

Silák se domníval, že smrtí neujde, vrhl se proto do přístěnku, zakryl mohutnými plecemi klíče, které tam visely, a těžce oddychoval. Rytíř skočil do přístěnku za ním.
"Klíče, dej mí klíče!" volal.

Nuel Pontus chvíli uvažoval, ale pak pohybem ruky naznačil, kde klíče jsou. Přimhouřenýma očima zamžoural na rytíře a pak na klíče. Ty visely na dřevěném kolíku, zaraženém do štěrbiny zdí. Rytíř se chtěl klíčů zmocnit, ale když po nich vztáhl ruku, využil toho lstivý černoch, neočekávaně odskočil a napadl rytíře zezadu. Silná, jako lopatka veliká beduínova ruka se zmocnila rytířova hrdla, až se v něm dech zatajil.

V tom okamžení vylétlo cosi ze skuliny zdiva, vrhlo se na silákovu hlavu a uhasilo louč zatknutou ve zdí. Nuel Pontus se tak polekal, že zapomněl na rytíře a na obranu. Rytíř sebou mocně trhl a vyrval se černochovi z rukou. Chopil meč a hnal se na černocha. Ale ten nečekal a prchal z přístěnku pryč.

Rytíř v záblesku poletujících jisker, jež ohořelá louč před úplným zhasnutím vychrlila, zpozoroval velikou sovu, která se usadila na příčce okna. Vyplašena lomozem opustila některý otvor ve zdí, kde odpočívala...

"Kdo by si pomyslel, že budu tobě děkovat za svůj život?" pravil rytíř sám k sobě, sňal z kolíku klíče a skokem se octl před zdí, právě když mu chtěli osmělení strážci znemožnit odchod ze strážnice a tak jej uvěznit.
Jako blesk se vrhl s mečem mezi ně, dva z nich lehce poranil, černochovi usekl ucho a otevřel si bránu právě v okamžiku, když se její obránci dali na útěk a jejích velitel držel zděšeně useknuté ucho v ruce.

"Pamatuj, že Ruy Díaz nechává rád po sobě památku a nikdy nezapomíná ani křivdy, ani dobrodiní".

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Rodrigova šlechetnost
• Rodrigo, zůstaň doma
• Dobytí Coimbry