Samota

Loretánské světlo

z knihy Vrstvení achátu , vydal(o): Trinitas

Svatá Maria,

ty, kterou Pán měl před počátkem díla
co píseň v srdci ustanovenu!
Než moře vzdul, již zrozena jsi byla,
než tryskly první trylky pramenů,

od věků svatá v mysli Stvořitele,
ty vlno Dechu, jímž se vesmír vzňal
z nebytí v jsoucno láskou rozhořelé,
od věků živá vodo v srdci skal,

oroduj za nás,

když k tobě tichnem, ať tvé jméno přezní
svým stříbrem hluchou vřavu vězení,
kde lží a křivd a vlastních hříchů vězni,
až pod práh života jsme stištěni.

Svatá Boží rodičko,

dvojnásob svatá vodo bohoplodná,
vylitá z břehů řeko ohnivá,
jak noc všech nocí prosvícena do dna
plností, která slunce zatmívá,

oroduj za nás

ke světlu toužící a s břevnem v oku
soudící svět, jenž bliká do cely,
vážící kořist krátkodechých roků
a hraboucí se v mrtvém popeli.

Svatá Panno panen,

třikráte svatá vodo zrcadlivá,
jež v Boha patříc, Boha počalas
(jak ranní pára z tebe vstav tě skrývá,
všem na očích jak rozpuštěný vlas),

oroduj za nás,

když nahotou své bídy rozechvělí,
zrcadla dlouhým šerem osleplá,
se tísníme jak zimomřivé včely
v lítosti pozdní, v ohni bez tepla.

Matko Kristova,

v níž vzklíčilo, co zjeveno je lidem
k závrati andělů, jak v zrně klas:
ten, který jeden jest, že trojím videm
žije své bytí, Král - a jeden z nás.

Oroduj za nás,

vždy nesrozumitelné samým sobě
i v slunných kdysi dnech, tím spíše v tmách,
jež smývají nám tvář až k nepodobě
a zaživa nás proměňují v prach.

Matko Božské milosti,

bezedné vřídlo průzračné a vskrytu,
jež napojilos krví Boží sen
hořící v žilách národů a mýtů
a jímž kvas dějin zhloubi promísen,

oroduj za nás,

v poušť bez obzorů trpce zahleděné,
ztracené ve dni příliš přítomném:
déšť věčna nevsákl mu do kořene
a k nebesům jej nevyhnala zem.

Matko nejčistší!

Světlu jsi vzdala dívčí dny a noci
do nejtajnějších srdce záchvěvů
(tak pádí jednorožec běloskvoucí
v propast záře… a touha do zpěvu).

Oroduj za nás,

kdo plni sebe, neprodyšně temní
v bezmocném, samolibém nářku svém,
na dotek, jenž nás v hmotu duše zjemní,
čekáme denně s prvním paprskem.

Matko nejcudnější,

jež hradbou plachých rtů a stínem brvy
jsi obehnala Boží lásky hrad
a setbě snů i jaru dálek v krvi
jak věštným ohňům dala kolmo zrát,

oroduj za nás,

pijáky, již své víno s krví pijí
a jejichž tvář je z jizev utkána,
sežehlá cejchem temných vigilií,
kdy zdál se život domem bez pána.

Matko neporušená,

hlubino hlubin, kterou přesytilo
slunce svou plností - a vzešlo z ní,
azure letní, životadárná sílo
ryzího ano, v kterém věčno zní,

oroduj za nás,

ty plavce samot v promokavém plášti,
nedobrovolné norce do hlubin,
jen z brázdy ran, ať lásky nebo zášti,
vidoucí vzcházet dítě, klas i čin.

Matko neposkvrněná,

ohnivý sloupe v jitřním šatu z jíní,
celino sněžná, která rodíš chléb,
zvonice blesků v modru nad svatyní
prohřátou tiše vůní modliteb,

oroduj za nás,

v něž zadul svět i minulý i příští
(co zrálo v krystal, znovu rozvíří),
v nichž, povolaných planout na bojišti,
láska jen doutná jako v milíři.

Matko láskyhodná,

jabloni spásy nachýlená k dětem
a v písni ros i v šumu spodních vod
zurčící jitrem, obsypaná květem,
ač dávno všechna proměněna v plod,

oroduj za nás,

kdo toužíme jak vyschlá studna ve žních
tryskat a napájet (ó žízni všech!),
kdo na korábu o zlomených stěžních
objevit plujem zaslíbený břeh.

Matko podivuhodná,

jedinkrát matko jediného Syna,
navěky Evo, Matko žijících!
Mlčením hvězd se v jednom hymnu spíná
křik propastí a vítězný tvůj smích.

Oroduj za nás,

kdo v křeči, s chvatem nedočkavých ženců
chcem sklízet žatvu nesvatou
(načpěla trpkou pýchou vyděděnců,
hněv ujařmených jí je podstatou).

Matko dobré rady,

ty strážná hlásko lidských putování,
kompase duší, střelko jistotná,
sítnice oka Božího a dlani,
jež z kresby své řád věčné Vůle zná,

oroduj za nás,

překotnou rukou sahající do dne,
jejž krátkozrakost v mlhu rozpouští,
a na rozcestích činu nerozhodné
hledače stop za vichru na poušti;

ať poznavše čas navštívení svého,
vzepřeme města živých před pádem,
silni tvou silou, citliví tvou něhou
a navždy bohatí tvým pokladem.

Matko Stvořitelova,

ty písni pahorků, ty matko zpěvu,
ty struno srdce Hospodinova,
jíž zní, sám sebe přeliv do nápěvu,
jíž světy tvoří, vtělen do Slova.

To pro tebe jím všechno učiněno,
to krví tvou šleh tvůrčí prochází,
to z tebe svítá věcí tvar i jméno,
ó moci Slova, řeko bez hrází!

Oroduj za nás,

vyhnance z ráje, bludné alchymisty,
v koktání babylónské zakleté
a hledající úder slova jistý,
jenž zjasní svět jak úsměv dítěte.

Dar světla vypros očím pátrajícím
ve slujích nitra, v džungli vnějších dní
a myšlenkám, vin starých oběžnicím,
dej vzlétnout výš; a srdce uklidni.

Ať hlínu minula, už prohnětenou
kajícím hořem, rozezpívá v tvar,
pro nějž se duše bratří rozpomenou
na slávu jar, ach, dávných rajských jar.

Matko Spasitelova,

jásote tichý, vroucný sklone hlavy
na žhavou výzvu lásky bezedné,
jež v srdci tvém - v střetnutí mečů - slaví
své vítězné, své věčné poledne!

Jak oltář účastna i jako kněžka,
ve smírnou oběť sama vydána,
svou okřídlenou patu kladeš ztěžka
u paty kříže ve tvář Satana.

Ty vinná révo, k níž se lačně vinou
děs řežavý i temnot šílení,
a hoříce jsou řízou královninou
od pokolení do pokolení,

oroduj za nás,

na křižovatce časů dvou a světů
jak núbijští lvi na kříž přibité,
hledící v tance změtenců a sketů,
v malomocenství vůkol rozlité;

bojující jen v sobě o kus práva
na vlastní hlas, na nové souzvuky,
jež vyvřou z nás jak živorodá láva;
o slovo z kovu, o meč do ruky.

Ty ukuj nám, zbrojířko pravdy věčné,
odění víry tvrdé jako hrad;
sžehni v nás, plamenná, vše přebytečné,
co ještě brání přímo k slunci zrát!

Dej krokům jistotu a pažím sílu,
až rozvalíš nám hradby vězení,
z horečných snů ať vykročíme k dílu,
jež ve víno blín samot promění!