Přijmout etapy a čas

Vzájemné poznávání

z knihy Naplněný život , vydal(o): Paulínky

Všichni známe touhu malých dětí mít všechno a hned. Děti hledají bezprostřední potěšení, je jim zatěžko věci odkládat a čekat. Život a zkušenost posílí tu jejich část, která se nazývá Dospělý, tzv. dobré „já“, které je schopné odložit bezprostřední potěšení kvůli vzdálenějšímu cíli. Jeho dosažení bude ovšem trvat déle, nemluvě o těžkých etapách, které bude třeba překonat. Bez trpělivosti a výdrže bychom se nemohli naučit nic, každého by hned po první hodině odradilo skřípání houslí nebo kopance do holeně při fotbalu! Jen málo žáků by šlo do školy skutečně z vlastní vůle a později by se situace v pracovním životě pěkně komplikovaly, kdyby každý chodil do práce jen tehdy, když by se mu chtělo, v libovolnou denní dobu... Proto byla zavedena povinná školní docházka spojená s mnohaletým sebezapřením, jehož cílem je skutečně se něco naučit. Podobné je to s terapiemi. Někteří terapeuti s vědomím, že proměna, kvůli které za ním jeho pacienti přišli, bude trvat určitý čas, měsíce, možná i roky, sepisují s pacientem věrnostní smlouvu na určitou dobu. Předcházejí tak tomu, že pacient léčbu po jednom dvou sezeních vzdá. Z téhož důvodu vznikla také pravidla pro hledání partnera. To sestávalo po celá léta z těchto etap: nejprve přátelství, potom spolu byli lidé několik let zasnoubení a nakonec se jako završení konala svatba, přičemž všechny tyto etapy byly považovány za nezbytné pro úspěch.

Dnes je o mnoho složitější strukturovat podobným způsobem milostný život, mnozí procházejí podobnými etapami stále dokola a na věku přitom nezáleží. Vidíme, že milostný život dospívajících začíná často velmi brzy, možná i příliš brzy. Člověk má více sexuálních partnerů než dříve. Přestože k milostným setkáním dochází i v pětatřiceti, pětačtyřiceti nebo padesáti letech, dospělí je stále uspěchávají, místo aby se pomaličku učili poznávat jeden druhého. Z toho pramení mnoho omylů a rozchodů. Ať už jsem jakkoliv starý, pochopil jsem, že v počínajícím vztahu bych se neměl přehnaně „rozvášňovat“ a uspěchávat věci? Pokud je mezi námi opravdová láska, dokážeme počkat, až se poznáme lépe. Budeme se setkávat v mnoha nejrůznějších situacích, a tak budeme moci poznat, zda se k sobě hodíme a zda je nám spolu dobře.

V křesťanském prostředí má mnoho mužů a žen velmi napilno, aby konečně ve dvaatřiceti, osmatřiceti, pětačtyřiceti či dvaapadesáti potkali svého manžela či manželku. Jakmile se jim však někdo zalíbí, zaskočí je to a najednou nevědí, jak na to. Promítají si totiž do toho druhého své ideály; tolik očekávají muže nebo ženu svého života, že jakmile se objeví příležitost, řeknou si: To je on, to je ona a zůstanou jako ochromeni. I oni by se v takové chvíli měli učit postupnému objevování, kde prostě jeden druhého poznává, odkrývá, rozpoznává, aniž by předbíhal situaci a plánoval, co dál; tak se může pomaličku, krok za krokem, formovat nový pár.

Bylo by velmi zajímavé navrhnout syntézu mezi tím, co přináší křesťanství, a tím, co prožívají mnozí mimo ně. Křesťanství s sebou nese idealizaci manželství a postupné etapy přípravy na ně; lidé méně zakotvení v křesťanství zas bývají vedeni myšlenkou učit se poznávat skrze pokusy a omyly. Z obou přístupů lze vytvořit následující syntézu: Postupujeme tak, abychom se naučili poznávat se, abychom rozpoznali, zda dokážeme s tím druhým svůj ideál konkrétně realizovat. I zde se objevuje pojem přátelství, zasnoubení a pak svatby. Přitom ale ve všech případech, kdy ještě nebyl přijat závazek, je možné se kdykoliv rozejít.

Život zde na zemi nás učí, jak se smysluplně scházet i rozcházet, učí nás, jak začít, rozvíjet, případně i ukončit vztah, působí-li na nás destruktivně. Pokud budeme nepřetržitě spojeni s někým druhým či s druhými, začneme s ním/nimi splývat, podvolovat jeho/jejich vůli, nebudeme umět včas odejít, říci ne, vyhranit svou osobnost (to platí i vůči rodičům). Tehdy se budeme muset začít učit, jak druhé opustit a sami sebe osvobodit. Budeme se ostatně muset naučit opustit i sami sebe, vše to, co nás zatěžuje a strhává nazpátek, a naopak objevovat nejhlubší a nejsvětlejší oblasti své osobnosti. Pokud se umíme pouze rozcházet, bude pro nás obtížné žít s někým delší dobu. Vždyť tráva se může zdát jinde zelenější a my budeme, zvlášť v dnešní době, čelit všem druhům vnějšího pokušení. Pokud příliš přivykneme spojení, prostoupení, nebudeme umět říci: Nesouhlasím. To si nemyslím, a nebudeme se cítit v souladu se sebou samými. Pokud si naopak příliš zvykneme na rozchody, bude pro nás obtížné s druhým zůstat, vytrvat a vnímat krásu života ve dvou. Ten může být sice složitý, ale trpělivost a vytrvalost jsou v něm zdrojem obohacení.

Poznal jsem jedince starší padesáti let, kteří se hnali do nového vztahu s tím, že mají již dost zkušeností. Zcela při tom opomíjeli fázi vzájemného přivykání či učení. To často vedlo ke konfliktům a roztržkám s partnerem, jehož tempo nerespektovali. Ať už jsou budoucí partneři jakéhokoliv stáří, je někdy potřeba několik let, v každém případě však nejméně rok až rok a půl na to, aby se naučili poznávat jeden druhého. A pokud jeden vztah skončil – třeba ne nijak dramaticky – je třeba si dopřát určitý čas „oddechu“, než navážeme vztah nový. Tak budeme mít čas vše vstřebat a porozumět tomu, za co v tomto zjevném neúspěchu nesu zodpovědnost já a za co ten druhý.

Další překážkou může být touha po rychlé nápravě. Některé osoby, které zažily jedno či více milostných zklamání, chtějí příliš rychle zahojit prožitá trápení tím, že se obrátí k tzv. zachránci/zachránkyni. Směšují přitom péči o druhého s láskou nebo se snaží příliš rychle znovu sestavit rodinu pro své děti. Ačkoliv přání vybudovat znovu rodinné zázemí je pochopitelné, i zde platí, že pokud budeme příliš spěchat, riskujeme, že vystavíme své děti novému rozchodu. A co víc, hrozí, že si zvolíme partnera s ohledem na své špatně zhojené rány, na svou minulost a své děti spíš než s ohledem na sebe. V každém případě je podstatné, aby mezi budoucími manželi panovala skutečná, hluboká a trvající láska.