Naplněná samota

Moje samota: přítel či nepřítel?

z knihy Naplněný život , vydal(o): Paulínky

Jak obtížné je pro mnohé z nás snášet samotu a žít denně s někým, koho nemilujeme: se sebou samým, svým bližním číslo jedna! Stačí si poslechnout nelítostná slova, kterými se každodenně častujeme: Já blbec. Jsem k ničemu. To se mi nikdy nepodaří... Hned si uvědomíme, nakolik si sami otravujeme život a jak jsme k sobě nelaskaví. Čím méně jsme rozvinuli prostou, zdravou a svatou lásku k sobě samým, tím více tíhneme k tomu žít v závislosti na druhém nebo ve spojení s ním.

Roztržky, odloučení a zármutek nás přimějí postavit se tváří v tvář tomu, čemu jsme se vždy chtěli vyhnout: být sami. Můžeme sami sebe zahltit množstvím činností, náhražek a rozptýlení a snažit se tak uniknout nastalé situaci, nebo naopak využít těchto příležitostí a prožít si své Vánoce: opravdové zrození – znovuzrození. O Vánocích přichází Bůh jako dítě, stává se docela maličkým, abychom se i my beze strachu znovu stali dětmi. Jen tehdy, když se opět narodíme a přijmeme znovu své vánoční dárky, to, čím jsme byli obdařeni, a znovunalezené vlohy, když se opět staneme „někým“, budeme moci pozitivněji prožívat i Velikonoce svého života. Jinak se všechny naše lásky zakalí a z většiny do nás vložených darů se stanou nároky.

Nejprve je třeba stát se sebou samým, v tom spočívá pravá pokora. Nechtít být vším, ale ani neprohlašovat, že nejsem nic. Vždyť právě nespokojenost s tím, čím v jádru jsem, bývá často známkou určitého druhu pýchy. Pokora znamená udělat si jasno v tom, co skutečně jsem, objevit sám sebe. Znamená odstranit všechny překážky, které mi až do teď bránily jít svou cestou, určenou mým vnitřním bytím. Často jsem slyšel, že člověk nesmí být egoista. „Ego“ je ta část psychiky, která se přeceňuje nebo podceňuje, zatímco „já“, skutečné „já“, je vnitřní stavba, nad kterou bdí Bůh a v níž se stávám skutečně zodpovědným za svůj život, nikoliv obětí. Ve známém verši: „Jsme jenom služebníci“ (Lk 17,10) slyšíme „jsme“, tedy i „já jsem“.

Nabízí se nám tedy tento postoj: jsem někdo, a právě proto, že jsem a že chci být pouze tím, čím jsem, a zároveň být vším, co jsem, mohu zaujmout své místo ve velké mozaice společnosti, v níž mám svou úlohu mezi ostatními. Začnu vnímat krásu všech povolání a nezapomenu, že každý z nás může být druhému užitečný. Uvědomím si, za co vděčím těm, kteří mě léčí, i těm, kteří mě vozí, těm, kteří mi nosí poštu, těm, díky nimž si mohu sednout na židli, kterou zas jiní vyrobili, prodali, doručili na správné místo... Pokud lékárna zavře, v pekárně se nebude péci chléb, pokud řemeslník nevytvoří moji židli, bude mi to chybět. Bůh každého z nás zve, aby nalezl svou úlohu ve společnosti, svou vlastní osu, a není žádný důvod to odmítat. Současná situace roztržky nebo zármutku mě tedy přivádí k tomu, abych znovu zkoumal sám sebe a ptal se, co mohu dokázat teď, když jsem sám.

Pokud jsem sám, protože můj partner opustil svou tělesnou schránku, mohu s ním vnitřně hovořit. Jestliže jsme tvořili skutečně jednotný pár, mohu si přát pracovat s ním v Nebi i na zemi na společném poslání. Nicméně budu muset stále čelit citové a fyzické samotě. Jak z toho ven? Mám ustrnout u té jediné fáze smutku, jíž je popření reality – To není možné! –, deprese, hněv, smlouvání..., nebo se dopracuji krůček po krůčku, svým tempem a s Boží pomocí, k přijetí skutečnosti? Bůh i tuto zkušenost učiní plodnou, i kdyby tato plodnost měla spočívat jen v novém porozumění těm, kteří jsou sami a prožívají totéž. Tím, že jsem prošel všemi fázemi zármutku, jsem se stal průvodcem pro druhé. Dobře známe pouze to, co jsme prožili a nakonec přijali.

V takové situaci máme dvě možnosti: uzavřít se s lítostí nebo hořkostí do sebe, nebo si říci: Toto jsem se naučil, a tak budu moci pomáhat svým bratrům. Všichni jsme povoláni k tomu stát se průvodci, převozníky v těch oblastech, které jsme sami prožili. Nejedná se o to chtít svým bratrům pomáhat příliš rychle, dokud je rána živá. Ale jakmile jsme jednou bolest vstřebali a skutečně přijali, jakmile jsme dovolili Pánu zacelit naši ránu, jakmile jsme umožnili tesaři z Nazareta vsadit do naší trhliny okno, jsme schopni být prospěšní druhým. Jen ti, kteří mají zkušenost s alkoholem, mohou skutečně porozumět těm, kteří pijí. Potřebujeme prožít přinejmenším analogickou situaci, abychom určitá trápení pochopili zevnitř.

Pokud jsem byl uzavřen sám v sobě, mohu porozumět vězňům. Pokud jsem prošel závislostí jakéhokoliv druhu: na cigaretách, na hromadění věcí, na nákupech, alkoholu, jídle, počítači nebo televizi..., jsou pro mě pak pochopitelnější i problémy narkomanů. Když si to uvědomím, stávám se daleko prospěšnějším, než když si nechci přiznat podobnosti mezi svým vlastním životem a všemi těmito stavy uzavření, úniku nebo zábran.
(...)

Samotě nebudeme moci unikat věčně. Vždyť ve skutečnosti, v hloubi jsme stále sami. To je také obsahem slova „mnich“, řec. monos, což znamená sám, sám s Bohem, sám se sebou samým. Je ale veliký rozdíl mezi prázdnou samotou, v níž se nemilujeme, která nemá smysl, a samotou naplněnou a ve společenství se všemi.

Jak jsem na tom v tomto ohledu já? Potřebuji nezbytně někoho druhého, abych prožil naplněný život? Vzájemná pomoc – ano; součinnost – jistě; ale umím také odvést sám práci, umím se postarat sám o dům, umím sám vyřídit nezbytné administrativní záležitosti, přesuny? Umím sám jíst? Umím sám spát? Pokud ano, výběr mezi životem v páru nebo o samotě bude opravdu svobodný. Nezůstane jen nezbytností pramenící z toho, že se sám nemám rád, neexistuji, nevystavěl jsem svou osobnost a příkazy Člověk nesmí být egoista. Je třeba myslet na druhé... jsem pochopil jako popření svého já.

Právě ve chvílích samoty budeme moci opravdu zvážit, jak na tom jsme. Nemůžeme vršit jeden milostný vztah na druhý, aniž bychom si dopřáli alespoň chvilku samoty a zhodnotili je, vstřebali poučení, která z nich plynou, a ujistili se, že nebudeme opakovat stejný scénář.