Sekce: Knihovna

Amedeo Cencini

Pravdivý a falešný pocit viny

z knihy Život v usmíření , vydal(o): Nakladatelství Paulínky

Dokážeme-li objektivně uznat vlastní chybu a vyhnout se přitom nástrahám obranných mechanismů, neznamená to ještě, že se cítíme být hříšníky. Subjektivní zkušenost s vlastní špatností má několik možných rezonancí: můžeme mít jednoduše pocit viny, nebo můžeme poznat, že jsme hříšníky. To je proces postupného zrání našeho zdravého svědomí, které by nám mělo dovolit přejít od pocitu viny k vědomí, že jsme hříšníky. Ve skutečnosti však tento přechod vždycky nenastane: ne každý pocit viny je počátkem tohoto zrání. K zakoušení viny můžeme zaujmout dva různé postoje. Jednak konstruktivní pocit viny, podstatný pro to, abychom se stali odpovědnými lidmi schopnými růst; a jednak destruktivní a infantilní pocit viny, který uzavírá já v sobě samém a brání mu ve zrání. Jak můžeme poznat rozdíl a jak podporovat konstruktivní a osvobozující pocit viny?

Především je třeba zbavit se falešných předsudků, jako např.: vina je vždy neblahá věc, vina nás činí neschopnými, dnes pocit viny už vymizel... Jde totiž o rozlišování mezi pocity viny: některé jsou škodlivé, ale některé jsou užitečné pro růst našeho zdravého svědomí.

A pak je důležité pochopit, že pocit viny je pro člověka nevyhnutelný (kromě patologických případů); je přítomen i v dnešních lidech, kteří se ho možná snaží – nadarmo – vyhladit. Cílem tedy je: podporovat zdravé vědomí viny a odstranit destruktivní pocit viny.

Rozlišujeme čtyři pocity viny: dva konstruktivní a dva destruktivní.





Konstruktivní pocit viny


Vina ontologická neboli existenciální

Když člověk dospěje, začne si uvědomovat, že život nejde pořád dál jen náhodně a že vyžaduje celou sérii rozhodování. Odvíjí se vždy mezi dvěma póly: riskováním a strachem.

Je třeba riskovat, abychom mohli jít kupředu, znovu a znovu volit, brát na sebe dříve nepoznanou odpovědnost.
Strach máme, protože to vše je nepředvídatelné; opustit známé a jisté pozice kvůli něčemu novému a neznámému. Jestliže chce člověk růst, musí být neustále v tomto stadiu přechodu od starého k novému, od naprogramovaného k tvořivému. Prožívá zdravé napětí, které vede k růstu, a pocítí ontologickou vinu pokaždé, když ztratí příležitost udělat krok kupředu a zůstane lpět na statických jistotách.

Takže bohudíky za tento pocit viny; jestliže jej nemáme, je třeba, abychom ho získali: odhaluje nám ztracenou příležitost a připomíná nám – třebaže negativní formou – nutnost riskovat a pokoušet se jít dál.


Reflexivní vina

Je to autokritika, jež přichází z našeho svědomí. Není založena na instinktech (úzkosti, strachu před trestem, sebeodsuzování), ale na poznání. Rodí se ze schopnosti posuzovat sebe sama na základě zvnitřněných morálních hodnot.

Nejde tedy o odmítání nepřijatelných vnitřních impulsů, ani o strach z jejich následků, ani o obyčejnou lítost, že jsme druhým způsobili škodu. Hraje zde roli vědomí, že jsme nebyli na výši realistických ideálů, kterým věříme. Je to racionální cítění, které se rodí ze zralého poznání (schopnost autokritiky) a etiky (citlivost k transcendentním ideálům).

Je to tedy pozitivní pocit viny, který pramení z konfrontace našeho já s osvojenými vybranými hodnotami: vědomí, že jsme přestoupili pravidla svobodně zvoleného způsobu života.

Tyto dva typy viny existují ve zdravé psychologické struktuře: u člověka, který bere život vážně, jako sérii osobních rozhodnutí, a který svoji existenci zakotvil v určitých ideálech.





Destruktivní pocit viny

Úplně jiná je vina destruktivní. Ta v sobě skrývá vnitřní psychické konflikty a blokuje nebo brzdí růst.


Psychologická vina

Není to pocit, který vychází z reflexivního zvažování vlastní situace vzhledem k vybranému ideálu, nýbrž pocit náhlý a iracionální. Je to pocit úzkosti a sebeodsuzování, který nás občas přepadá takovou silou, až se nám stahuje žaludek. Například úzkost z toho, že jsme překročili nějaký zákaz, a strach před trestem. Nebo si vyčítáme, že nejsme hodni dobrého mínění, které o nás má někdo druhý, a bojíme se, že ztratíme jeho lásku. Nebo se bojíme pokoření, že se před svýma vlastníma očima objevíme v poněkud nelichotivé podobě.
Tento typ viny se netýká lítosti nad ztraceným ideálem, ale cítíme ho jako mrzutost nad tím, že nevidíme realizaci svého přání být milováni, uznáváni, kladně hodnoceni. Takové pokoření anuluje schopnost reagovat; může dokonce přivádět k věčnému opakování stejné chyby: ”Jelikož nestojím za nic, je jedno, když všechno vzdám.”


Podvědomá vina

Rodí se z impulsů, které jsme vytěsnili, protože pro nás byly nepřijatelné, ale které se vracejí do vědomí. Je to ”návrat vytěsněného”: to, že se cítíme uvnitř těchto nepřijatelných impulsů, v nás vzbuzuje zlobu, kterou pak obracíme proti sobě samým. Ponižující výčitky vůči sobě, různé druhy sebe-trestání, pocity viny pro věci, které za to nestojí, bezdůvodné skrupule: to jsou projevy, které ukazují, že se dotyčný člověk zlobí na sebe sama. Tuto logiku bychom mohli definovat takto: ”Nemohu-li dělat nic jiného, alespoň se budu sžírat uvnitř.”





Jak pochopit

Takže... je můj pocit viny konstruktivní, nebo destruktivní? K tomuto poznání máme dvě kritéria: příčinu a účinek viny.

Příčinou konstruktivní viny je to, že jsme udělali přestupek vůči nějaké pro nás důležité hodnotě, zatímco příčinou destruktivní viny je strach před trestem (ať už skutečným nebo ve fantazii), který přijde od druhých nebo od nás samých: teď se mi stane nějaké neštěstí; co budu dělat, když si toho všimnou ti ostatní? Tenhle hřích není můj, to jsou věci, které se mohou stávat druhým, ale ne mně...

V prvním případě cítíme lítost nad ztracenou hodnotou; v druhém případě pocit studu kvůli ošklivému dojmu...

Účinkem viny je snaha odolat pokušením: už to víckrát neudělám! Ale proč? Kvůli čemu? Při pocitu konstruktivní viny se tato odolnost zakládá na vnitřních principech: už to víckrát neudělám, protože chci ve svém životě znovu získat onu ztracenou hodnotu. Také destruktivní pocit viny nás (ale jen do určité míry!) činí odolnými, ale jen vlivem vnějších, citových důvodů: už to víckrát neudělám, protože se pak nechci cítit tak hrozně, protože je pro mne ponižující se z toho zpovídat, protože nesnesu pohled na to, jak jsem se poskvrnil...





Pocítit vinu, abychom se osvobodili

Teď bychom měli myslet na naši etiku: nakolik je naše chování založeno na hodnotách, v něž věříme a jež milujeme, a nakolik na osobních kritériích? Může se stát, že to, co nás brzdí, abychom nedělali přestupky, je strach z odhalení, potřeba přesvědčit sebe i jiné o naší přímosti, hrůza před následky nebo před pohledem na naši nedokonalost. Bohužel to, co nás k tomu vede, je často strach a stud, a ne láska k hodnotám.

Destruktivní a konstruktivní vina: první je výčitkou svědomí (psychologická zkušenost) a druhá je opravdová lítost, zkroušenost (zkušenost morální). Výčitka nás váže k chybě, lítost nás osvobozuje. Je třeba být svobodní, abychom se mohli cítit opravdu vinni a znovu objevit krásu ztracené hodnoty.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Iluze o vlastní spravedlnosti
• Odpuštění, které nás usmiřuje