Přátelé v nebi

(vyprávění jednoho vdovce)

z knihy Srdečné pozdravy z Betléma , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když mi zemřela manželka, byl jsem dole, úplně dole..., žil jsem s ní přes čtyřicet let. A šťastně... Prasynovec mě pozval, abych přijel k nim na Vánoce, neměli jsme s manželkou děti, a tak bych trávil Štědrý večer doma o samotě. Rád jsem pozvání přijal a rozjel jsem se k příbuzným. Věděl jsem, že mají hodně dětí, a tak jsem doufal, že se mezi nimi rozptýlím, nebudu mít za přátele o Vánocích jenom vzpomínky a stesk.

„Strejčku,“ přišel za mnou do pokoje syn prasynovce, „nebuď smutnej...“
Pokusil jsem se usmát.

Chápal jsem: smutný host není nejlepší host. A pro dítě, které zažívá třetí vánoční Ježíškův příchod, se smutek nehodí...

Zkoušel jsem se usmát ze vší síly. Ale nedařilo se mi to.

„Bude k jídlu moc dobrot, raduj se.“
Dítě se mě snažilo potěšit, a protože bylo mlsné, napadlo ho hned, jak by mě mělo utěšovat.

Kývl jsem.
Od manželčiny smrti jako by mi vynechávala chuť, skoro jsem nejedl, pohubl jsem a do každého sousta jsem se musel nutit... Tímhle mě tedy chlapeček nepotěšil.

„Uměla tetička vařit?“
Panečku, ta uměla vařit, představoval jsem si, co by asi přichystala za dobroty, v chuťové paměti se mi vybavovaly její oblíbené vánoční divy. Uvědomoval jsem si, že za celý život jsem nepoznal lepší kuchařku.

A taky jsem to dítěti řekl.
„No tak se raduj.“

„Proč bych se měl radovat?“
„No, máme v nebi o kamarádku víc,“ řekl chlapeček spokojeně. „Až za ní přijdeme, tak tam nebudeme sami. Já tam mám už dědečka.“

Věděl jsem, že jeho dědeček před Vánoci také zemřel. Ale žil za hranicemi, děti ho skoro neznaly, a tak jeho smrt pro ně nebyla něčím zvláštním. Byla přestěhováním. Chlapeček bral smrt jako přestěhování.

Přestěhování –
Do nebe.

Smrt?
No a co. Někdo se přestěhoval. Do nebe.

„Ona už tetička na nás čeká,“ vzal mě za ruku a foukal mi na ni, jako mu na ručičku foukala maminka, když ho něco bolelo – byl dobráček. „To ona už tetička vymýšlí, co z těch dobrot, co dělala na Vánoce, připraví. Nebuď smutnej. Vždyť máme o kamaráda v nebi víc. Pojď mi radši zahrát loutkové divadlo.“ A už mě táhl za pofoukanou ruku z mého pokoje k loutkovému divadlu.

Smrt?
No a co. Někdo se přestěhoval.

Čeká na nás, jenomže na nás čeká na jiné adrese. Jak je dětská představivost plná útěchy. Ne, to není naivita, napadlo mě, když jsem o tom na Štědrý večer po báječné nadílce přemýšlel, tohle přece vůbec není naivita, to je něco úplně jiného, to je rozpomínání dítěte na dobu, kdy ještě nebylo na tomto světě, to je vzpomínka na starou adresu, na které žilo, a to, co mi dítě vyprávělo, není vůbec nic dětinského. Chápal jsem jeho slova ani ne tak rozumem, chápal jsem je srdcem: co mi ten soucitný chlapeček říkal, přece zní velice přirozeně.

Manželka čeká.
Jistě by mi chtěla něco dobrého připravit... Má mě ráda.
Jenomže na jiné adrese.

Ale co to znamená? Tolik lidí se stěhuje.

A občas –
Občas se někdo, koho máme rádi, kdo nás má rád –

Občas se někdo přestěhuje do nebe.

Čeká. ČEKÁ.
Máme v nebi o přítele víc. Kolik přátel, uvažoval jsem, kolik přátel už mám v nebi... Jednou se sejdeme.

Tolik lidí se mě v poslední době už pokoušelo utěšovat. Ale žádnému se nepovedla útěcha jako tomuhle chlapci. Manželka nezmizela. Čeká.

V nebi je o jednoho člověka, který mě má rád, víc...