Sekce: Knihovna
Poslední chvíle
Chtěl dál žítz knihy Za pět hodin uvidím Ježíše , vydal(o): ZVON
Nastala osudná hodina, padla jako potom nemilosrdný nůž gilotiny.
Přesto si však Jacques snaží uchovat vnitřní pokoj. Od začátku, co začal psát Deník, chtěl prožívat svou smrt pokojně, uniknout úzkosti (ne vždy se mu to dařilo), ale též ochablosti a pokušení propadnout modlitbě, která by mu sloužila jako omamný prostředek. Chtěl dál žít, to bylo všechno a to se mu podařilo. Zažil dokonce dny hlubokého pokoje, nadpřirozeného pokoje, ba dokonce nesmírné něhy. To, co Jacquesa zasahuje, je střídání pocitů, které bude trvat až do konce. Jednou to jsou "libé" pocity a "neobyčejné hodiny" (LE 112, dopis z 3. září 1957), podruhé pot smrtelné úzkosti, protože "příprava na tuto krvavou frašku je hrozná" (LE 118). Avšak dominuje zde přítomnost Boží, aniž by odlidšťovala srdce. S velmi jemným rozlišováním se Jacques podrobuje tomuto poslednímu očišťování duše, hodinám úzkosti, které ho vedou k úplnému odevzdání se.
Nyní se loučí se svými nejbližšími, nejprve se svým sousedem z cely, André Hirthem. O dvacet sedm let později vydá André vězňům s velkou jednoduchostí a emotivním zabarvením své svědectví. Jeho slova budou zaznamenána na kazetě. Mnohokrát upřesnil, že vězňové cítili, že Fesch pochází z jiného sociálního prostředí než oni. Ale vnímali též jeho dobrotu a štědrost, to, že jim materiálně pomáhal. Uchoval pro nás poslední slova, která mu Jacques dvakrát adresoval, v předvečer a v noci, když s ním hovořil skrze otevřené okénko ve dveřích:
"Víš, André," říká mu nejprve, "nemůžeme definitivně říct, že se známe, ale vím, navzdory všemu, že je zapotřebí změnit cestu. Musíš změnit cestu, ale ne tak, jako já. Rozbil by sis hubu. A potom, víš, když dojdeš až sem, je to tvrdé. Je to drsné, a vidíš, že se držím. Je to proto, že..."
"'Tak,' pokračuje André v tom, co mu řekl, 'ty se držíš? Proč? Můžeš mi říct, proč se držíš? Čeho se držíš? Dobrého Boha? Ale ty žertuješ. Vždyť je to kravina. To je... Nevidíš, že si to všechno vymysleli lidé?' Vyprávěl jsem mu... Nakonec jsem se zkoušel bránit, nakolik jsem byl schopen, ale on zůstal přesvědčený o tom, že má pravdu. Byl v tom opravdu, skutečně, ale skutečně pevný. Zbožňoval, zbožňoval Pannu Marii, to je potřeba uvést. Klaněl se Pánu. Nechápal jsem to. Říkal jsem si, že je to pro něj určitý únik." André nám dále vykládá, s jakým pokojem mu Jacques oznamuje, že bude příští den sťat: "Musím říct, že byl zarmoucený míň než my. Cítil jsem, jak je ztišený a vyrovnaný. Necítil jsem... však znáte chlapy, neměl jsem dojem, že bych ho zaslechl vzlykat." Takto tedy reaguje vůči Jacquesovi: "Mám rád na něm tu jeho velkou odvahu, tu víru, kterou měl. Tu víru, kterou jsem já ještě neměl a kterou jsem vůbec nechápal. Ano, je to pravda."
Jacques se rozloučil i s ostatními kamarády, jak ještě poznamenal André. Poté, co ho navštívil jeho obhájce, jim oznamuje:
"Opustím vás... Zítra ráno... Chtěl jsem to vědět, abych mohl se plně připravit na toto velké Setkání s Milovaným... Jsem trochu neklidný, ale mám důvěru, protože vnitřní síla, která mne stravuje, je čistá Láska... Pravda je docela jiná... Milujme se navzájem... Nebuďte smutní. Za několik hodin, tím jsem si jist, budu velmi šťastný."
Večer a celou noc bude Jacques pokračovat v psaní svého Deníku až do poslední minuty. Ulehne, ale nespí. Rozjímá o Ježíšově agonii. Ráno mezi druhou a třetí hodinou se obrací ještě na Andrého, svého souseda ze shora a skrze okénko mu říká:
"André, André... Nikdy jsem nemohl spatřit tvou tvář... Přesto jsem si jistý, že se znovu setkáme... Tak ti říkám prostě: na shledanou... A až jednou uvidíš mou dceru, řekni jí, jak toho lituji a jak moc ji mám rád."
"A já," dodává André, "jsem plakal jako malý kluk." Ve tři hodiny ráno se Jacques zvedá a ptá se dozorce, kolik je hodin, a prosí ho, aby rozsvítil. Ustele si postel a bere do rukou misál. Svůj Deník končí, až když ho zneklidní hluk a tlumené kroky na chodbě. Ještě měl čas říct Andrému, který také nespal:
"Je to tu, myslím, že..., myslím, že přicházejí, už je to tak."
Stále se ještě nechvěl, jak nám uvedl zmíněný svědek. Jacques ještě dodal:
"Víš, André, až se tam nahoře setkáme, určitě tě poznám podle tvého hlasu."
"A já," vypomíná André, "já jsem mu odpověděl: Čau, buď statečný, bráško!..."
Když v úterý 1. října v 5 hodin 20 minut ráno vstupují do cely otec Devoyod a Paul Baudet, nacházejí Jacquesa, jak se modlí. Vězeň mlčky objímá svého advokáta. Potom mu duchovní správce naposledy uděluje svátost smíření a podává mu eucharistii. Přinesl také jednu hostii pro Baudeta, který ji přijímá v Jacquesově blízkosti. Událost velmi zřídkavá a dojemná.
I kdyby mu toto všechno bylo odepřeno, byl by Jacques v hlubokém pokoji. Měl ve svém srdci jistotu blízkého nebe. Nepřestával to opakovat a myslet na okamžik Setkání. Je skutečně daleko od skleničky s rumem a cigarety pro odsouzence!
Svazují mu ruce. Říká knězi:
"Kříž, můj otče, kříž!" říká knězi.
Dlouze líbá svého Pána a ve všeobecném dojetí se nechává vést na popraviště, aniž by pronesl jediné slovo. Byl postaven do jednoho rohu hlavního nádvoří. Smutný průběh je prodlužován posledními formalitami o dobrých 8 minut: průchod skladem pro prádlo a soudní kanceláří kvůli propuštění z vazby. U zlověstného stroje, ještě v temné noci, naposledy děkuje svému obhájci Paulu Baudetovi, otci Devoyodovi a panu Marianimu, řediteli věznice v Santé. Učiní tak ústně, bez gest, neboť je již spoután. Obdivuhodné sebeovládání, obdivuhodný pokoj v srdci, v srdci, které nadšeně bilo! V několika sekundách padá nůž gilotiny, tělo se řítí na zem... Jacques obětoval svůj život za obrácení svého otce, za všechny, které měl rád, a též za svou oběť (CE 195, dopis otce Devoyoda bratru Thomasovi, z 8. prosince 1957). V tento den se nyní slaví památka svaté Terezie z Lisieux. Jacques, tak jako ona, nabídl svou oběť milosrdné lásce.
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: Jacques Fesch
(Související) texty k tématu:
Smrt a umírání:
- Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
- Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
- Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
- Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
- Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
- Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
- Další texty k tématu smrt a umírání zde
Víra:
- Víra je dobrodružství i osobní vztah
- Základní pohled víry - I Tobě jde Bůh vstříc
- Víra je velmi široký pojem (Aleš Opatrný)
- Víra zraje krizemi (Dle J. Powella)
- Credo (kredo) - Souhrn křesťanské víry
- Další texty k tématu víra zde
Vzkříšení, život po smrti, posmrtný život
- Smrtí to nekončí - příběh housenky a motýla (krátké video - Minuta o víře) Narodili jsme se, abychom žili, a ne abychom zemřeli. Smrt není konec, je to jen začátek něčeho nového. Symbolika housenky a motýla.
- Být ve spojení s Bohem, pro kterého neplatí smrt Člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. A ta důvěra může jít až k hranici smrti.
- Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
- Stěhování na hřbitov Kříže na hrobech neznamenají, že jsme nad někým „udělali kříž“, že „je s ním amen“ čili konec, jak se často říká. Je naopak znamením vzkříšení a naděje.
- Další texty k tématu vzkříšení zde