Péče o dítě v domácnosti není „regulérní zaměstnání“?

z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA

Jedním z nejzávažnějších úkolů, které před námi v současné společnosti stojí, a jehož by se jak jednotlivci, tak média a především stát měli chopit, je vytvářet klima, v němž je výchova dětí vnímána jako životně důležité a vysoce významné povolání. Výchovu děti je třeba přestat degradovat, aby se ty matky, které se rozhodnou pracovat pouze na částečný úvazek nebo úplně zůstat s dětmi doma, nemusely cítit, jako by úplně přišly o rozum.

Ve skutečnosti existují ženy, které zcela evidentně o rozum nepřišly a dobrovolně se rozhodly přerušit kariéru, aby mohly být doma s dětmi. Julie Akhurtová kvůli péči o děti a domácnost odstoupila z pozice šéfredaktorky časopisu Best. Nejčastější reakcí na její rozhodnutí prý bývá: „Jak jste se mohla toho všeho vzdát?“ Z čehož plyne, že vybrat si být naplno matkou je něčím, co člověka – není-li úplný hlupák – ani nenapadne. Julie ale říká: „Odjakživa jsem věděla, že to udělám.“

Když mluvím s matkami na našich seminářích, ať už chodí do práce, nebo jsou v domácnosti, bezkonkurenčně nejsilnější reakci vzbudí, když vyprávím, jak jedna matka odpověděla na otázku „Pracujete?“. Omlouvám se těm z vás, kdo jste to už slyšeli, ale tady je celý příběh její nezapomenutelné odpovědi.

Na ten večer se pamatuji velmi dobře. Manžel byl pozván na večeři a pozvání platilo i pro partnerku. Panikařila jsem více než týden dopředu. Mému nejstaršímu synovi bylo třináct, dceři tři a nejmladší syn byl čerstvě narozené miminko – a soudě podle mého břicha, podstatná část ho byla ještě u mne. V noci jsem nemohla spát a představovala si ostatní ženy, které tam budou. Problém paniky je, že se živí sama sebou. Mám zkušenost, že na večírcích se většinou objeví žena, které vypadá, jako by vypadla z titulní strany Vogue, ale převážná část účastnic patří k těm, kdo se snaží vypadat v rámci svých daností co nejlépe a nejsou si vždycky zcela jisté, že se jim to daří. Ale jak jsem si tak v bezesných nocích představovala nadcházející večeři, většina účastnic byly najednou dlouhonohé krásky vyhlížející, že jsou na předváděcím molu jako doma – až na jednu, která připomínala ilustrační záběr z týdeníku Zápasník. Až jsem jedné noci nenápadně vyklouzla z ložnice, abych nevzbudila manžela, a vytáhla společenské šaty, že vyzkouším, zda se do nich vejdu. A zip praskl.

A tak přišla moje velká chvíle. Při vstupu do obchodu s oblečením jsem se cítila celkem sebejistě a pohled na další dvě ženy v něm mne znejistěl jen lehce – přistihla jsem se, jak se pobaveně usmívám, když jsme každá odcupitaly s vybranými šaty do jiného rohu místnosti. Před zrcadlem mi připadalo, že vypadám docela dobře – možná to bylo světlem. Tak snad to nakonec nebude tak hrozné. A pak se zčistajasna objevily hned dvě pohromy najednou.

První se zjevila v podobě milé dámy, kterou jsem léta neviděla. Neměla v úmyslu se mne nikterak dotknout – byla to laskavá, starostlivá a realistická žena; prostě byla jen ráda, že mne po dlouhé době vidí. „Jaké milé překvapení, kdypak se to narodí?“ - „Synovi je pět týdnů,“ řekla jsem. Myslela jsem, že budeme muset volat záchranku – pro obě!

To ale nebyl ještě nejhorší moment; ten přišel až během večeře samotné. Seděla jsem naproti mladé, velmi atraktivní manažerce, která se ke mně po pár úvodních zdvořilostních frázích naklonila a zeptala se: „Pracujete?“

Je obdivuhodné, jak rychle mozek dokáže fungovat. „Pracuji?“ přemítala jsem. Uvědomovala jsem si, že všechna má předchozí zaměstnání vypadala snadno ve srovnání s úkolem zastávat mateřské povinnosti na plný úvazek; že vstávám brzy a chodím spát pozdě a že životy mých tří dětí jsou na mně zcela závislé. Ale pracovala jsem? Zamumlala jsem „Ne, jsem jen máma – jsem doma se třemi malými dětmi.“

O pár let později jsem svou zkušenost svěřila jedné starší matce a ta mi poradila: „Příště, až se tě někdo na něco takového zeptá, tak řekneš tohle: …“

Nacvičovala jsem si to doma před zrcadlem. Když mne pět měsíců nato v přeplněné místnosti s jednohubkou v ruce jakási nebožačka oslovila s otázkou „A co vy, Karen, pracujete?“, odvětila jsem: „Ano. Pracuji na projektu společenského rozvoje, momentálně se třemi věkovými skupinami. První jsou batolata a malé děti, na což jsou potřeba základní znalosti medicíny a dětské psychologie. Dále je to skupina dospívajících, tam musím přiznat, že se nedaří dosahovat tak dobrých výsledků. Poslední věková skupina mne zaměstnává o večerech a víkendech, je to devětatřicetiletý muž vykazující všechny známky krize středního věku, což vyžaduje jistou erudici z oboru psychiatrie. Celkově se při práci neobejdu bez dobrého plánování, akčního přístupu a dovedností krizového managementu. Bývala jsem mezinárodně uznávanou modelkou, ale trochu jsem se už nudila.“